Přeložil Jaroslav Kořán

Přeložil Jaroslav Kořán

Copyright © 1974 by Evan Hunter

Translation © Jaroslav Kořán, 1977

VĚNOVÁNO YVONNE

A JAMIEMU HAMILTONOVÝM

Město v této knížce, lidé a místa,

všechno je smyšlené.

Jen postupy policie se zakládají

na zavedené technice pátrání.

1

Byl srpen, teplota venku vyšplhala na pětatřicet stupňů, služební místnost neměla klimatizaci a detektivu Stevu Carellovi bylo vedro. Tři elektrické ventilátory s bídou rozvířily zatuchlý a vlhký vzduch a v drátěné síti na jednom z oken zela díra (památka po šutru vrženém nějakými nezletilými žertéři), dovolující přístup kdejaké křídlaté havěti. Za katrem pro zadržené v koutě služebny pospával nějaký překupník narkotik, na dvou opuštěných stolech vyzváněly telefony, u dalšího stolu se na dalším telefonu vybavoval Cotton Hawes se svým děvčetem a Carellovi se lepila košile na záda a litoval, že má už po dovolené.

Dnes byla středa, Carella se vrátil do práce v pondělí a polovina detektivů 87. revíru (nebo se aspoň zdálo) mezitím nastoupila dovolenou, zatímco on tady musel sedět za psacím strojem a vyřizovat hromadu restů, vysoký, ramenatý chlap, který obvykle vypadal atleticky, štíhle, a tak trochu čínsky, za což mohly jeho hnědé, šikmo posazené oči, ale který teď vypadal povadle, opotřebovaně, uondaně a zaskočeně, zrovna jako člověk, kterému se zvolna zařezávají spodky do žlábku pod křížem, což bylo přesně to, co mu v tomhle svinském srpnovém pařáku všech pařáků tvrdošíjně a neobměkčitelně prováděly ty jeho.

Muž sedící proti němu se jmenoval Roger Grimm, příbuzenství s bratry Jacobem a Wilhelmem veškeré žádné. Vypadal nenucené a svěže, nicméně pobouřeně. Byl ta zavalitý mužík blížící se padesátce, konzervativně oblečený v šatech z hrubé bavlněné látky, bleděmodré košili, vázance odstínu poněkud temnějšího a bílých polobotkách. V rukou držel slamák a dožadoval se detektiva Parkera.

„Detektiv Parker je na dovolené,“ řekl Carella.

„Kdo tedy vyřizuje můj případ?“ zeptal se Grimm.

„Co je to za případ?“ řekl Carella.

„Žhářství,“ řekl Grimm. „Minulý týden mi vyhořelo skladiště.“

„A detektiv Parker má váš případ na starosti?“

„Ano, detektiv Parker má můj případ na starosti.“

„Nojo, ale detektiv Parker je na dovolené.“

„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Grimm. „Měl jsem ve skladišti za půl miliónu dolarů dřevěných výrobků. Přišel jsem při tom požáru o všechno zboží.“

„To mě mrzí,“ řekl Carella, „ale já o tom případu nic nevím, zrovna jsem se vrátil z dovolené. Nastoupil jsem v pondělí, dneska je středa a já o vašem skladišti vůbec nic nevím.“

„Myslel jsem, že na svých případech pracujete ve dvojicích,“ řekl.

„Někdy ano, ale někdy taky ne.“

„A kdo byl společník detektiva Parkera na tomhle případu, to taky nevíte?“

„Nevím, ale to by se snad dalo zjistit,“ řekl Carella. Otočil se od svého stolu ke Cottonu Hawesovi, sedícímu o necelé dva metry dále a vytrvale tokajícímu do telefonu. „Cottone,“ řekl, „měl bys na chvilku čas?“

„Tak fajn, Christino, uvidíme se v osm,“ řekl Hawes a zašeptal do mluvítka ještě něco nesrozumitelného. Potom zavěsil, zdvihl se ze židle a přešel ke Carellovu stolu. Byl to vysoký muž, měřil sto osmdesát osm centimetrů a vážil přes devadesát kilogramů, s rovným, přímým nosem, sympatickými ústy s širokým dolním rtem a hranatou bradou s důlkem uprostřed. Nad levým spánkem mu v rezavých vlasech svítil bílý pramen. Dneska, 14. srpna dopoledne, vyhlížel velice zavile. Nijak extra zavilý nebyl, prostě tak dneska vypadal. „Co je, Steve?“ zeptal se.

„Tohle je pan Roger Grimm,“ řekl Carella. „Detektiv Hawes.“

„Těší mne,“ řekl Hawes. Grimm jenom přikývl. „Parker má rozdělaný případ žhářství tady u pana Grimma a já mu právě vysvětlil, že má dovolenou, a pan Grimm se zajímá, jestli na tom případu s Parkerem ještě někdo spolupracoval.“

„Jo,“ protáhl Hawes. „Kling.“

„Mohl bych tedy prosím mluvit s Klingem?“ řekl Grimm.

„Má dovolenou,“ řekl Hawes.

„Copak má celá policie dovolenou?“ zeptal se Grimm.

„Ne, my dva jsme tady,“ řekl Hawes.

„Tak co kdybyste mi trochu pomohli,“ navrhoval Grimm.

„Jakou pomoc máte na mysli?“ zeptal se Carella.

„Mám potíže s lidmi od pojišťovny,“ řekl Grimm. „Abyste rozuměli, měl jsem skladiště zabezpečeno poplachovým zařízením proti vloupání napojeným na vaši centrálu, nemluvě o dvou nočních hlídačích a automatických hasících přístrojích v každém poschodí…“

„Jaké to bylo poplašné zařízení?“ zeptal se Carella. Přitáhl si před sebe zápisník a vzal do ruky tužku.

„To nejlepší. Poslední typ. Systém uzavřeného okruhu. Žhář přemůstkoval rozpojovací kontakt.“

„Jak se dostal přes vaše hlídače?“ zeptal se Hawes.

„Chloralhydrát. Omámil je. Poškodil taky vodovodní potrubí ve sklepě, takže když začalo hořet, hasící automaty nefungovaly.“

„Zřejmě se tam vyznal.“

„Ano.“

„Máte v té vaší branži dřevěných výrobků nějaké nepřátele, pane Grimme?“ zeptal se Carella.

„Mám konkurenty.“

„Řekl jste o nich detektivu Parkerovi?“

„Ano.“

„No a?“

„Nic.“

„Co to znamená? Nic?“

„Podle Parkera neměl nikdo dostatečný důvod, aby spáchal zločin, který by mu vynesl čtyřicet let kriminálu.“

„A co osobní nepřátelé? Nemáte žádné?“ zeptal se Hawes.

„Každý má osobní nepřátele,“ řekl Grimm.

„Nemohl to udělat někdo z nich?“

„Napadl mě jedině člověk, kterému jsem chodil s manželkou, když se rozvedli. Ale ten už se zas oženil a má se svou druhou ženou dvě děcka. Sotva si vybavil moje jméno, když ho Parker zpovídal.“

„Hm, no jo,“ zahučel Carella a přikývl. „Jaké máte potíže s pojišťovnou?“

„S pojišťovnami. Jsou dvě. Půl miliónu dolarů je hodně peněz, takže nesou riziko společně. Teď se obrátily na svoje ústředí pro likvidaci pojistných příhod, aby můj nárok přezkoumalo. A pánové z ústředí jim poradili, aby počkali, dokud nebude žhář dopaden nebo dokud si policie s hasiči nebudou bezpečně jisti, že jsem skladiště nezapálil já sám.“

„A zapálil jste si ho sám, pane Grimme?“

„Ovšemže ne,“ ohradil se dotčeně Grimm. „Měl jsem tam za půl miliónu zboží. Předevčírem bych je byl vyexpedoval… to bylo dvanáctého, nemýlím se?“

„Nemýlíte, v pondělí bylo dvanáctého.“

„Správně, měl jsem je expedovat dvanáctého. A proto mi někdo zapálil skladiště sedmého, minulou středu. Ve stejný den, kdy expeduji zboží, rozesílám také účty, splatné do deseti dnů. Kdybych byl zboží vyexpedoval v pondělí, jak jsem měl v úmyslu, příští týden bych už dostal zaplaceno, chápete?“ řekl Grimm.

„Ne tak docela,“ řekl Carella. „Za zboží, které shořelo, jste zaplatil pět set tisíc dolarů, je to tak?“

„Ne, zaplatil jsem asi polovinu. Čtyři západoněmecké marky za kus, zhruba jeden a čtvrt dolaru, včetně dovozního cla.“

„Zaplatil jste tedy přibližně dvě stě padesát tisíc dolarů, je to tak správně?“

„To souhlasí. A pojistil jsem zboží na pět set tisíc, poněvadž právě tolik by mi zaplatili odběratelé do deseti dnů po vyexpedování zboží. Půl miliónu dolarů. Tolik dělá tržní cena potvrzená pevnými objednávkami a na tuto částku jsem taky dal sklad pojistit.“

„V čem tedy vězí problém?“

„Dvacátého osmého tohoto měsíce dorazí ze západního Německa další zásilka. Ale já teď nemám co prodávat, a když mi pojišťovny škodu nepokryjí, z čeho to nové zboží zaplatím?“

„Tohle nové zboží,“ řekl Carella, „je stejné jako to předchozí?“

„Ano, zase dřevěná zvířátka,“ řekl Grimm. „Čtyři sta tisíc dřevěných zvířátek, za které mám zaplatit půl miliónu dolarů po obdržení zboží. Ale jak je zaplatím, když nebudu mít peníze?“

„Nemůžete objednávku prostě zrušit?“ navrhl Hawes.

„Zrušit?“ zeptal se Grimm očividně poděšen. „Co bych ji rušil, když je to pro mne zlatý důl? Heleďte, já vám to vysvětlím, dovolíte? Vyznáte se v počtech?“

„V algebře jsem exceloval,“ řekl Hawes.

„Cože?“ řekl Grimm.

„Na střední škole. Exceloval jsem v algebře.“ Hawes byl na svůj školní úspěch jaksepatří pyšný, ale na Grimma to zřejmě nezapůsobilo. Grimm měl na mysli peníze, a peníze a matematika jsou jen vzdálení příbuzní.

„Začnu od Adama,“ nadechl se Grimm. „Přišel jsem loni k menší hotovosti a poohlížel jsem se po výhodné investici, sledujete mě? Před vánocemi jsem se náhodou ocitl v západním Německu a všiml jsem si tam těch dřevěných zvířátek – psů, koček, králíčků, a podobných potvůrek, vysokých asi pět centimetrů a ručně vyřezávaných. Prodávali je po jednom a čtvrt dolaru za kus a tak jsem to risknul a nakoupil jich sto tisíc.“

„Což vás přišlo na sto pětadvacet tisíc dolarů,“ řekl hbitě Hawes, rozhodnutý ukázat Grimmovi, že jeho znalosti algebry nelze jen tak odmávnout rukou.

„Správně, přišly na sto pětadvacet tisíc.“

„To byla pořádná sázka do loterie,“ řekl Carella a v duchu se snažil spočítat, za jak dlouho by při svém platu čtrnáct tisíc sedm set třicet pět dolarů ročně vydělal sto pětadvacet tisíc.

„Jak se ukázalo, tak nebyla,“ řekl Grimm a spokojeně se usmál. „Prodal jsem je tady za dvě stě padesát tisíc – takže jsem získal dvakrát tolik. A nové objednávky se hrnuly jako lavina. Vzal jsem tedy celých dvě stě padesát tisíc a koupil další zásilku dřevěných zvířátek.“

„Za dvě stě padesát tisíc dolarů jste jich moh koupit…“

„Dvě stě tisíc kousků,“ řekl Grimm.

„Dvě stě tisíc, jo, ano,“ přisvědčil trochu nejistě Hawes.

„A při tom požáru vyletělo všecko komínem,“ uzavřel Grimm.

„Takže jak to vidím já,“ řekl Hawes, „kdybyste všechna ta dřevěná zvířátka stačil vyexpedovat…“

„Správně.“

„Zaplatili by vám za ně odběratelé pět set tisíc dolarů…“

„Správně, správně.“

„A vy byste ty peníze použil k zaplacení další zásilky, která dorazí osmadvacátého tohoto měsíce.“

„Čtyři sta tisíc kousků,“ potvrdil Grimm.

„Čtyři sta tisíc kousků,“ řekl Hawes. „To je už pěkná hromádka dřevěných zvířátek.“

„Zvláště když si uvědomíte, že tu chamraď můžu prodat za milión dolarů.“

„Nojo, to je opravdu zapeklitý problém,“ řekl Hawes.

„Proto jsem taky za vámi dneska přišel,“ řekl Grimm. „Abych Parkera trochu popostrčil. Jsem tady v pěkné bryndě a on si někde na slunci vyvaluje zadek.“

„Co byste od nás potřeboval, pane Grimme?“ zeptal se Carella.

„Chytit toho žháře. Nebo se za mne aspoň zaručit. Říct těm lidem z pojišťovacího ústředí, že jsem z obliga a že s tím požárem nemám nic společného.“

„Pochybuji, že by se našel policista, který má všech pět pohromadě, a dal vám tuhle záruku, pane Grimme. Už moc lidí si podpálilo vlastní podnik. Váš sklad byl pojištěný na pět set tisíc dolarů. To je spousta peněz. Jsem přesvědčen, že detektiv Parker počítal s možností, že jste si zapálil sám.“

„Proč bych to dělal? Měl jsem na celý sklad pevné objednávky. Stačilo zboží expedovat.“

„Já se vám jen pokouším vysvětlit, proč by detektiv Parker nic takového neriskoval.“

„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Grimm a přelízl si rty. Zatvářil se pojednou zamyšleně. „Jak dlouho bude Parker pryč?“

„Čtrnáct dní.“

„A jeho kolega, ten… no jak se jmenuje?“

„Kling. Taky čtrnáct dní.“

„To není možné. Podívejte, musíte mi pomoci.“

„My vám pomáháme, pane Grimme,“ řekl Carella.

„My vám pomáháme,“ opakoval ozvěnou Hawes.

Grimm si je pochybovačně změřil. „Vím, že když ty pojišťovny přitlačím trochu ke zdi, vyplatí mi peníze za tři čtyři týdny – nejpozději za měsíc. Ale to je pořád moc dlouho. Potřebuju je mít do čtrnácti dnů, kdy připluje ta loď ze západního Německa. Jinak mi náklad neuvolní a já budu v talóně. Musíte toho chlapa chytit dřív, než mi přijde zboží.“

„Víte, je to Parkerův případ,“ řekl Carella.

„No a co? Copak si nikdy navzájem nepomáháte?“

„Někdy. Ale obvykle každý máme fůru vlastních případů a nemůžeme…“

„Tohle je neobvyklý případ,“ řekl Grimm a pak svá slova ještě jednou opakoval, jako by ho detektivové poprvé neslyšeli. „Tohle je neobvyklý případ. Tady rozhoduje čas. Musím dostat pojistnou náhradu dřív, než loď přistane. Copak mi nemůžete pomoct? Copak opravdu máte tolik práce, že nemůžete pomoct poctivému občanovi na nohy? Chci toho snad od policie moc?“

„Vy nechápete, jak to u nás chodí,“ řekl Hawes.

„Mně je jedno, jak to u vás chodí. Jste tady snad taky proto, abyste ochraňovali nevinné, jestli to náhodou nevíte. Co kdybyste si místo buzerování vejrostků, co kouří marijánku, taky jednou svůj plat zasloužili?“

„Já už jsem nebuzeroval žádnýho vejrostka dobrý dvě hodiny,“ prohlásil suše Hawes.

„No dobře, dobře, promiňte,“ řekl Grimm. „Já vím, že se naděláte ažaž, vím, že musíte jet podle nějakých svých předpisů, nebo vám práce za chvíli přeroste přes hlavu. Uvědomuju si to. Ale snažně vás prosím, pomozte mi v téhle věci. Zamhuřte oči nad předpisy a převezměte Parkerův případ, když on tady není. Pomozte mi najít toho hajzla, co mě vypálil. Šel bych za soukromým detektivem, ale prostě na to nemám. Prosím vás. Prosím vás, pomůžete mi?“

„Uvidíme, co se dá dělat,“ řekl Carella. „Projdeme si hlášení a podíváme se, k čemu Parker dospěl. Když přijdeme na něco, co by stálo za další pátrání, půjdeme po tom.“

„Děkuju,“ řekl Grimm. „Děkuju, mockrát vám děkuju.“ Sáhl do náprsní tašky. „Tady je moje navštívenka,“ řekl. „Číslo do kanceláře i číslo domů. Zavolejte mi prosím, kdybyste potřebovali ještě něco vědět. A samosebou, kdybyste na něco přišli…“

„Dáme vám vědět,“ kývl Carella.

„Děkuju,“ řekl ještě jednou Grimm, nasadil si na hlavu slamák a prošel dvířky v laťkovém zábradlí, oddělujícím služebnu od chodby.

Oba muži počkali, až zajde z doslechu. Potom Hawes řekl: „Ty to fakticky chceš vzít za Parkera?“

„No, aspoň se podívám, co zjistil.“

„Podle mýho,“ řekl Hawes, „si může Parker svoje všivý případy vylízat sám.“

„Nojo, to víš,“ řekl Carella a pokrčil rameny.

Hawes pohlédl na hodiny. „Nevadí ti, když vypadnu o chvíli dřív?“ zeptal se. „Mám rande.“

„Vůbec ne, jen běž,“ řekl Carella. Podíval se také na hodiny. „Meyer s Brownem stejně přijdou každou chvíli.“

„Tak zítra.“

„Ahoj.“

Hawes si povytáhl uzel na kravatě, navlékl si sako a vyšel ze služebny. Carella nahlédl do svých naškrabaných poznámek, strčil do psacího stroje papír a začal vyklepávat:

POČET DŘEVENÝCH ZVÍŘÁTEK

NÁKUPNÍ

CENA

$ 1.25 ZA KUS

PRODEJNÍ CENA .

$ 2.50 ZA KUS

1. objednávka

100 000

$ 125 000

$ 250 000

(které Grimm okamžitě investoval znovu)

2. objednávka

200 000

(které byly zničeny při požáru)

$ 250 000

$ 500 000

(které Grimm potřebuje na zaplacení zásilky ke 28. t. m.)

3. objednávka

400 000

(dojdou 28. t. m.)

$ 500 000

(které Grimm nebude mít, pokud mu nezaplatí pojišťovny)

$ 1 000 000

Na takové tabulce je všechno názornější. Grimm přišel loni k menší hotovosti (sto pětadvacet tisíc dolarů v okruhu Carellových známých jen tak „menší“ hotovosti nebylo a Carella se neubránil otázce, jak k ní vlastně Grimm přišel) a investoval ji do dřevěných zvířátek, která pak prodal za dvě stě padesát tisíc dolarů. Ty pak investoval do druhé dřevěné menažérie, na niž měl pevné objednávky v úhrnné částce pět set tisíc dolarů. Těmito penězi hodlal osmadvacátého tohoto měsíce zaplatit třetí zásilku miniaturního zvířectva, kterou by zas rozprodal a stal se tak milionářem. Tohle je už pořádný kšeft, když se vám přinatrefí. Ale nějaký ten závistivec se najde vždycky a někdo si zřejmě usmyslil, že Grimma k lizu nepustí.

Milión dolarů, říkal si v duchu Carella. Za nákup a prodej dřevěných zvířátek. Až přijde večer domů, poví svému devítiletému synovi Markovi, že kriminální branže dneska nevynáší policajtům ani darebákům, těm už teprv ne. Nejlepší, do čeho se může pustit, řekne mu, jsou dřevěná zvířátka. Tady leží budoucnost, synku. Malá dřevěná zvířata. A Markova sestřička April, druhé z dvojčat, bude naslouchat s vykulenýma očima a bude si lámat hlavu, jestli si táta dělá legraci, a když ne, proč taky neporadí jí, aby se upnula k nějakému podobnému životnímu cíli. Že by byl táta fanatický kanec? (Nebo, jak by to nejspíš vyslovila, znajíc ten výraz z ubrebtaných televizních výlevů bojovnic za ženská práva, „fantastický kanec“). Teddy, matka jeho dětí, jeho manželka, jim bude naslouchat zrakem, nespouštějíc ani na okamžik oči s jeho rtů, a v obličeji bude mít tajuplný, klidný a pobavený výraz. A pa
k možná odpoví rukama, posunkovou mluvou hluchoněmých, které rozumí celá rodina, a vysvětlí dětem, že táta jenom žertuje, budoucnost že neleží v malých dřevěných zvířátkách, ale v lisovaných odpadcích, které, jak se dočetla, se mohou stát po ozáření radioaktivními izotopy prakticky nezničitelnými a dají se řezat, hoblovat, tvarovat, kovat a používat na spoustu nejrůznějších věcí. Jediným problémem zatím bylo, jak se zbavit těch nezničitelných věcí, které z takto upraveného odpadu vzniknou. Odpadky, bude je přesvědčovat Teddy. Dřevěná zvířátka, bude stát na svém Carella.

S úsměvem přistoupil ke kartotéce.

* * *

Cotton Hawes jako starý mládenec žádná dítka neměl (sám aspoň o žádných nevěděl), aby jim poradil stran jejich budoucí dráhy. Jeho vlastní otec, který jej hrdě pojmenoval po puritánském kazateli Cottonu Matherovi, kdysi dávno Hawesovi řekl, že jediný bůh, jemuž stojí za to sloužit, je samotný Pánbůh. Hawes nad tím dlouho mudroval. Mudroval nad tím po celou dobu dospívání, kdy se jediný bůh hodný služby zdál ukryt kdesi pod sukněmi všech středoškolaček, které se mu provokativně pletly do cesty. Mudroval nad tím během prezenční služby u vojenského námořnictva, kdy se jediným bohem hodným mu sloužit zdálo přežití a nepříliš bezpečné vyhlídky na palubě torpédovky. A mudroval nad tím, když se dal k policii, kde byla bohem spravedlnost (jak si zprvu myslel) a kde se později stal bohem trest (dokud se nepřesvědčil o opaku) a kde se po jeho přeložení k 87. revíru zdál být bůh vtělen do osoby Steva Carelly (
o němž se později dověděl, že je stejným smrtelníkem jako on sám). Nebyl už chlapcem naslouchajícím radám svého otce, dobrého a slušného člověka (i když snad trochu fanatického v otázkách víry), jak má žít svůj život. Když se to tak vezme, nepotřeboval žádné lepší rady než příkladu, který jeho otec postavil už tím, že byl takový jaký byl. Hawes se snažil být dobrým a slušným člověkem. Nevěděl, jestli jím je, nebo není, ale poctivě se o to snažil. Večer a noc strávil s Christinou Maxwellovou, kterou poznal před mnoha lety při vyšetřování několikanásobné vraždy v jednom knihkupectví, a domů se vrátil až ve tři ráno. Zavolal ještě na službu pro nepřítomné a dověděl se, že volal Steve Carella a nechal pro něho vzkaz, aby mu bez ohledu na hodinu ještě zavolal. Okamžitě vytočil číslo Carellova bytu v Riverheadu. „Haló?“ ozval se Carella. Hlas měl zastřený spánkem.

„Steve, tady je Cotton. Odpust, Že tě budím, ale vzkázals mi…“

„Jo, to je v pořádku,“ řekl Carella. Rychle se probíral. Krátce se odmlčel a pak řekl: „Chvíli po půlnoci volal služebnu Robert Grimm. Bral to Meyer.“

„Co se děje?“ zeptal se Hawes.

„Zatímco byl Grimm večer pryč, vypálil mu někdo dům do základů. Půjdu se ráno mrknout na to skladiště. Co bys říkal tomu, že bys zajel do Loganu a podíval se, jak to vypadá s tím jeho barákem?“

„Hotovka, Steve. Kdy bych se tam měl zjevit?“

„Deset hodin je moc brzy?“

„Kdepak, to je dobrý,“ řekl Hawes, podíval se na budík a povzdychnul si.

2

Na druhý den ráno, cestou na loganské předměstí, Hawese napadlo, že Roger Grimm si mohl zapálit dům sám, aby za něj shrábl pojistnou náhradu, získal peníze na hotovosti a mohl vyplatit aspoň část nákladu dřevěných pitominek, které čekal ze západního Německa. Přijel do Loganu ve čtvrt na jedenáct a jediný pohled na dům, i v jeho popleněné podobě, ho přesvědčil, že pojišťovací podvod je nabíledni. Samotný dům, stojící na půlakrovém zvlněném pozemku ve čtvrti přepychových sídel, musel mít před vyhořením cenu dobrých čtvrt miliónu dolarů.

V současném stavu se jeho cena rovnala nule. Ať ho zapálil, kdo ho zapálil, rozhodně to provedl odborně. Hasiči se sice přiřítili během několika minut, ale plameny zatím stačily strávit takřka celý dům, takže se více věnovali ochraně sousedství než záchraně Grimmova majetku. Netoužili mít na krku v tomhle srpnovém suchopáru ještě nezvládnutelný požár celé čtvrti. Poctivě prolili okolní střechy a křoviska vodou a podařilo se jim oheň spoutat, takže jediné, co lehlo popelem, byl Grimmův dům. Hawes zaparkoval svůj pontiac a vykročil po příjezdové cestě k dosud doutnajícím sutinám. Grimm stál na kamenné vstupní verandě před zuhelnatělými sloupky a prahem toho, co bývalo dveřmi. Měl na sobě volné bílé kalhoty a tmavomodrou sportovní košili s krátkými rukávy. S rukama v zadních kapsách zíral do prázdného dveřního rámu, jako by doufal, že za ním spatří alespoň vzdálenou podobu domu. Uslyšel Hawese picházet a pomalu se otočil. Ve tváři měl bolestný a nepřítomný pohled. „Ach, buďte zdráv,“ řekl.

„Byl dům pojištěný?“ zeptal se Hawes.

„Cože? Aha. Ano. Ano, byl pojištěný.“

„Na kolik?“

„Tři sta tisíc.“ Otočil se a znovu se zadíval do rumoviště. „Nadělal jsem se tady jak na kostele,“ řekl. „Tohle je něco jinýho než to skladiště. Skladiště, to byly jenom peníze, hromada dřevěnýho šuntu, který se dal převést na peníze. Tohle je něco docela jinýho. Tady jsem žil.“

„Kdy se to stalo?“

„Hasičská stanice přijala hlášení v jedenáct dvacet.“

„Kdo jim to ohlásil?“

„Soused. Chystal se zrovna do postele a náhodou se podíval z okna v patře a uviděl plameny. Hned nato zavolal hasiče.“

„Jak se jmenuje?“

„George Aronowitz.“

„No, tak si to pojďme projít,“ řekl Hawes.

„Ne,“ řekl Grimm a zavrtěl hlavou. „Ne, já nepůjdu. Počkám na vás tady.“

Vyloupený příbytek je urážkou lidské osobnosti a není nic patetičtějšího nad pohled do tváře vykradeného. Stojí vprostřed svého zneuctěného soukromí, všude kolem leží rozházené šatstvo a předměty osobní potřeby, poznamenané nehodnou a neurvalou rukou, a musí se omezit na bezmocný vztek. Pocity zranitelnosti, křehkosti, ano dokonce smrtelnosti, se odrážejí od zdí jeho zplundrovaného hradu a on v té chvíli cítí, že ani on sám, že jeho osoba si není už dále jistá před zpupnou a svévolnou pohanou od naprostých cizinců. Vražda je samozřejmě krádež nejzazší. Olupuje člověka nejen o majetek, ale o samotný život. Hned za ní stojí v pořadí žhářství. Pohled na zuřící oheň je nesporně vzrušující, snad je to atavismus z oněch dnů, kdy pračlověk křísnul pazourkem do troudu a překvapeně uskočil před zázrakem, který vytvořil. Možná, že je to i něco hlubšího, něco zlého a temného, co člověka neod
olatelně pudí k běsnícímu ohni, něco, v čem se odráží jeho nejskrytější přání po stejně divoké, nepotlačitelné svobodě – ah, moci tak vyzvat svět na souboj a postavit se mu, vyrvat svoji vzpouru a zjednat si naprostou a uctivou pozornost, okázale zastrašovat, opanovat pole nepopiratelnou mocí a konečně triumfovat! Není divu, že někteří paliči pozorují svoje dílo v nejvyšší extázi, když se stříkačkám nedaří vzteklé plameny uhasit. Oheň skýtá vzrušení a nahá opice reaguje genericky. Důsledky požáru už vzrušení postrádají. Hasič nezápasí s ohněm, zápasí s věcí, která hoří. Polévá ji vodou, zasypává suchým ledem, oklešťuje sekyrkou, dělá co může, aby ji zničil, neboť oheň na ní cizopasí, a když se mu onu věc podaří zabít, zabíjí spolu s ní také oheň. V požářišti domova Rogera Grimma byla spousta mrtvých věcí. Povalovaly se v promáčené dýmající změti jako mrtvoly rozervané g
ranáty na bitevním poli, jako vzdálené připomínky toho, čím bývaly, když ještě žily vlastním životem.

Jako archeolog rekonstruující v duchu hliněný džbán podle ucha nebo hubičky, prohraboval se Hawes obezřetně sutinami, nacházeje ohořelé, zuhelnatělé, seškvařené a roztavené zbytky předmětů, které bývaly pohovkou, gramofonem, kartáčkem na zuby, džbánkem na martini. Za ohně nebylo v domě živé duše, pouze věci, které kdysi žily a teď byly mrtvé. Chápal, proč Grimm nemá žaludek na to, aby se brodil v pozůstatcích tohoto bezduchého masakru. Pozorně pátral po stopách nějakého zařízení, které plamennou výheň rozpoutalo, ale nic nenašel. Loganská policie, upozorněna na možnost žhářství, jistě všechno zevrubně prohledá a třeba najdou víc než on. Hawes o tom pochyboval. Vyšel ze spáleniště, prohodil ještě pár slov s Grimmem, slíbil, že ho budou informovat, a potom zamířil k sousednímu domu Aronowitzových.

Služebná Hawesovi oznámila, že pan Aronowitz odejel v devět hodin do práce a je k zastižení ve své kanceláři v městě. Dala Hawesovi číslo do kanceláře a navrhla, aby panu Aronowitzovi zavolal. Jméno podniku, pro který pracoval, mu nesdělila. Hawes nasedl do vozu, odjel k nejbližší telefonní budce a vytočil číslo, které dostal od služebné. Hlas na druhé straně pronesl: „Blake, Fields a Henderson, dobrý den.“

„Dobrý den,“ řekl Hawes. „Prosím pana George Aronowitze.“

„Okamžik,“ řekl hlas.

Hawes čekal. Ze sluchátka zazněl další hlas. „Výtvarné oddělení.“

„Pana Aronowitze, prosím.“

„Obsazeno, můžete si počkat?“ Hawes čekal.

„Už zavěsil,“ řekl hlas a takřka vzápětí se ve sluchátku ozval třetí. „Kancelář pana Aronowitze.“

„Mohu s ním mluvit, prosím?“ řekl Hawes.

„Mohu se ptát, kdo volá?“

„Detektiv Hawes, 87. oddělení.“

„Ano, pane, okamžik.“ Hawes čekal.

George Aronowitz byl v půli věty, když konečně převzal telefon. „… do dvanácti ať jsou ty litografie zpátky, nebo že mu zbudou oči jen pro pláč. Vyřiďte mu to přesně takhle,“ řekl. „Ano, prosím?“

„Pan Aronowitz?“

„Ano?“

„Tady detektiv Hawes. Vyšetřuji ten požár u Grimma a byl bych rád, kdybyste mi věnoval pár minut…“

„Ano?“

„Mohu se u vás během dne zastavit?“

„Nemůžem to vyřídit po telefonu?“

„Radši bych s vámi mluvil osobně.“

„Kdo jste říkal, že jste?“

„Detektiv Hawes.“

„Odkud? Od loganské policie?“

„Ne, 87. oddělení. Přímo tady v městě.“

„Boží dopuštění, co?“ řekl Aronowitz. „Všechno lehlo popelem. Moment, podívám se do svého rozvrhu. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Detektiv Hawes.“

„Detektiv Horse?“

„Hawes. H-A-W-E-S.“

„Za jak dlouho tu můžete být? V půl jedné s někým obědvám.“

„Kde máte kancelář?“

„Wilsonova 933. Čtrnácté patro.“

„Jsem teď v Loganu, takže asi za čtyřicet minut,“ řekl Hawes.

„Nashle,“ řekl Aronowitz a zavěsil.

* * *

Detektiv Andy Parker seděl ve spodkách v kuchyni svého bytu a napájel se z lahve piva. Oficiálně byl na dovolené a návštěva Steva Carelly ho nijak nenadchla. Carellu, kterého Parker nedokázal nadchnout nikdy, ani za těch nejlepších okolností, taky dvakrát nepotěšilo, že ho vidí, a k tomu ještě ve spodkách. Parker vypadal jako hňup, i když byl zcela oblečený. Ve spodkách, za stolem s umakartovou deskou a škrábaje se jednou rukou v rozkroku zatímco druhou si nahýbal ke rtům láhev s pivem, působil sotva jako kandidát na fotku muže měsíce v časopise Pánská móda. Vlasy měl rozcuchané a neholil se už od soboty, kdy mu začala dovolená, a dneska byl čtvrtek a podle toho jak páchl se neobtěžoval ani mezitím vlézt do vany. Carella neměl rád Parkera. Carella neměl Parkera rád.

Carella si o Parkerovi myslel, že je to líný a špatný policajt, právě ten typ, který ostatním jen kazí dobré jméno. Parker si o Carellovi myslel, že je horlivý a křovácký politajt, právě ten typ, který ostatním jen kazí dobré jméno. Pouze jedenkrát v životě si Parker připustil, že Carella je policajtem, jakým se mohl stát i on, policajtem, jakým snad toužil sám být, a to tenkrát, když se našla mrtvola s Carellovým služebním průkazem a všichni měli za to, že je mrtev. Ožralý a s děvkou v posteli, zabořil Parker tenkrát v noci hlavu do polštáře a mumlal: „Byl to dobrej polda.“ Ale to bylo dávno a Carella byl pořád naživu a teď seděl tady a buzeroval Parkera kvůli nějakému pitomému žhářství a zrovna, když byl oficiálně na dovolené.

„Nechápu, proč to nemůže počkat, až se vrátím,“ řekl. „Co ten kvalt najednou? Vzal si ten chlap starostovu dceru či co?“

„Ne, je to docela obyčejný občan,“ řekl Carella.

„Jo, obyčejní občani dostávají v tomhle městě přes palici den co den a my jejich případy řešíme pěkně piánko, některý rozlousknem, některý ne. Tomuhle chlapovi shoří pár dřevěnejch pimprlat a hned ho bere hysterák.“ Parker říhnul a vzápětí si znovu nahnul piva. Carellovi dosud láhev nenabídl, ale ten měl už připraven brilantní úštipek, kdyby se Parker přece jen odhodlal prokázat pilnému kolegovi aspoň malou dávku pohostinnosti.

„Grimm má pocit, že ho berem na hůl,“ řekl Carella.

„V tomhle městě berou každýho dnes a denně na hůl. Proč by měl bejt Grimm výjimkou? Já mám dovolenou. Grimm si snad dovolenou nevybírá?“

„Andy,“ řekl Carella, „přišel jsem jen proto, že jsem se sem nemoh dovolat…“

„To souhlasí, telefon je vyvěšenej. Mám dovolenou.“

„A nemůžu na ten případ najít fascikl. Moh bys mi laskavě…“

„To sedí, protože žádnej fascikl neexistuje,“ řekl Parker. „Dělal jsem na tom všivým případě akorát dva dny, abys věděl. Hlášku jsem dostal ve středu v noci, dělal jsem na tom celej čtvrtek a pátek a pak jsem šel na dovolenou. Kde by se vzal fascikl?“

„Tos nenapsal ani žádné hlášení?“

„Neměl jsem čas psát hlášení, měl jsem fůru práce venku na pláce. Hele, Steve, nadřel jsem se na tomhle případu jako kráva a nemám zapotřebí poslouchat, že jsem něco zbabral. Pročesal jsem to skladiště centimetr po centimetru,“ řekl Parker, dostávaje se do ráže. „Nenašel jsem ani tohle, žádnou roznětku, žádnej doutnák, žádnej hodinovej strojek, žádný láhve od chemikálií, dočista nic. Mluvil jsem s…“

„Moh požár vypuknout náhodou?“

„To sotva. Noční hlídače někdo omámil a to znamená, že je chtěl mít z cesty, jasný? A proč asi? Aby ten barák podpálil.“

„Myslíš, že to Grimm spáchal sám?“

„Vyloučeno. Celej sklad byl předem prodanej, tohle pondělí měl zboží vyexpedovat. Žádný spisy ani účetní knihy ve skladišti nebyly, ty má v kanceláři na Bailey Street. Proč by si to teda podpaloval? Kdepak, ten to na svědomí nemá.“

„Proč jsi to tedy neřek pojišťovákům?“

„Protože jsem si nebyl jistej. Dělal jse mna tom poctivý dva dny a pořád jsem měl v rukou akorát kupu popele. Myslíš, že si budu pálit prsty kvůli ňákýmu Grimmovi? S tím nepočítej, milej zlatej.“

„Dostals něco z těch hlídačů?“ zeptal se Carella.

„Jsou to dva starý prďolové,“ řekl Parker, „tak tak že si pamatujou vlastní jména. Do práce přišli v osm hodin, kolem desátý se jim přej začala motat hlava a potom zhasli docela. Jeden se složil venku na dvoře. Druhej byl zrovna na obchůzce po skladišti, když to s ním prásklo. Hasiči si nejdřív mysleli, že se nadejchali kouře, ale tím se nevysvětlovalo, proč byl v bezvědomí i ten dědek venku. Navíc měl hlavu v kaluži zvratků, a tak někoho osvítilo, že může bejt omámenej. Ve špitálu mu vypumpovali žaludek a fakticky, měl v sobě pěknou dávku chloralhydrátu. A co z toho plyne? Chloralhydrátu se marně neříká „koňský kapky“, zabírá v několika minutách. Ale hlídači nastoupili v osm a složili se až dvě hodiny nato. Tvrdí, že se tam celou dobu nikdo neukázal, nepřišla tam ani noha. Kdo je teda nakrmil koňskejma kapkama? Když seš do toho tak žhavěj, tak nejdřív najdi toho, kdo jim ten dryák podstrčil. Ne jspíš to bude taky ten samej, co tu barabiznu podpálil.“

„Nevadí ti, když si s těma hlídači promluvím sám?“ zeptal se Carella.

„Jak je libo,“ řekl Parker. „Já mám dovolenou. Udělal jsem co se dalo, než jsem na ni nastoupil, a dokud se nevrátím, nemíním hnout prstem.“ Vstal, přistoupil k nástěnnému telefonu, vytrhl list z bloku pod ním a něco na něj naškrábal. „Tady máš jejich jména,“ řekl. „Příjemnou zábavu.“

„Díky,“ řekl Carella, zdvihl se a vykročil ke dveřím.

Parker za ním váhavě a trochu opožděně pronesl: „Nechceš láhev piva, když už jseš tady?“

„Ve službě mám pít zakázáno,“ řekl Carella a vypochodoval.

* * *

Výtvarné oddělení firmy Balke, Fiedels a Henderson zaujímalo celé čtrnácté patro budovy číslo 933 na Wilson Avenue. George Aronowitz byl malý, podsaditý muž něco přes čtyřicet, dočista plešatý, zato s mocným mrožákem, vyvažujícím nedostatek vlasů na hlavě. Jeho kancelář byla zařízena v nekompromisní běli – bílé zdi, bílý nábytek, bílá osvětlovací tělesa – takže tím líp vynikly plakáty, časopisecké reklamy, fotografie a různé grafiky a kresby, které buď udělal sám, anebo zadal jiným výtvarníkům, nebo se jim obdivoval. Všechno bylo ke stěnám připevněno napínáčky, takže se podobal obtloustlému božstvu sedícímu v okně z barevného skla či mozaikovém výklenku. Potřásl Hawesovi krátce rukou, položil si na prsa pahýlovité prsty, zvrátil se do otáčivého křesla a řekl: „Tak spusťte.“

„Chtěl bych slyšet pokud možno všechno o včerejším požáru.“

„Spatřil jsem oheň chvilku po jedenácté. Zavolal jsem hasiče a ti hned přijeli.“ Aronowitz pokrčil rameny. „To je asi tak všecko.“

„Slyšel jste před tím něco?“

„To jako co?“

„Nějaký neobvyklý zvuk zvenčí? Psí štěkot, motor přijíždějícího vozu, pád převržené popelnice, třesk rozbitého skla? Cokoli neobvyklého?“

„Moment, já si to rozmyslím,“ řekl Aronowitz. „Psi tam u nás štěkají pořád, takže to by nic neobvyklého nebylo. Všichni sousedé si drží psa. Já psy nenávidím. Jsou to hnusná, prašivá zvířata, která jsou štont kousnout vás pro nic za nic do zadku.“

„Rozumím tomu tak, že vy psa nemáte.“

„Nepořídil bych si psa, ani kdyby mluvil šesti jazyky a četl a psal sanskrtem. Nenávidím psy. Grimm vlastně taky nemá psa.“

„No a včera večer psi štěkali?“

„Psi štěkají pořád,“ řekl Aronowitz. „Ty potvory ne a ne zavřít tlamu. Jeden zaštěká na můru nebo na co, a než se nadějete, začne na něj ňafat nějaký čokl za kopcem, tomu odpoví další pitomý hafan a tak to jde celou noc. Štěkají pro nic za nic. Je zázrak, že lidi z okolí vůbec dokážou usnout. A tohle má být exkluzivní čtvrť! Záležet na mně, otrávil bych všecky psy v celých Spojených státech. Potom bych je dal vycpat a přidělat k nim kolečka a každý psí fanda by si moh jednoho koupit a promenovat se s ním kolem domu od rána do večera. Aspoň by celou noc neštěkali. Bože, jak já psy nenávidím!“

„Slyšel jste, ehm, slyšel jste včera ještě něco jiného než psy?“

„Jak bych moh něco slyšet, když všichni čoklové vyli jako pominutí?“ zeptal se Aronowitz. Začínal soptit vztekem.

Hawese napadlo, že změní téma, než Aronowitzovi půjde od úst pěna. „Pokusíme se sestavit jakýsi časový přehled, co říkáte? Třeba nám to pomůže. No, v kolik hodin jste se například vrátil domů?“

„V šest třicet,“ odpověděl Aronowitz.

„Vracel jste se kolem Grimmova domu?“

„Jistě. Bydlí hned vedle, musím kolem jeho domu každý den.“

„V té době vypadalo všechno normálně?“

„Všechno bylo jako vždycky.“

„Nikdo se kolem nepotloukal?“

„Nikdo. Ale počkejte, naproti u Franklinů zahradník kropil trávník. Ale to je jejich stálý zahradník, bývá tam snad třikrát, čtyřikrát do týdne. Tohle bych ale za potloukání nepovažoval, nebo vy ano? Měl byste vidět toho jejich psa, obrovskou dánskou dogu, která se vždycky rozletí po příjezdové cestě jako lev, rozsápala by vám hrdlo natotata. Panebože, to je obluda!“

„Co jste dělal potom? Když jste přišel domů.“

„Převlékl jsem se a vypil před večeří dvě martini.“

„Jste ženatý, pane Aronowitzi?“

„Čtrnáct let s jednou a tou samou ženskou. Nenávidí psy taky.“

„Slyšela vaše paní včera v noci něco neobvyklého?“

„Ne. Aspoň se mi o ničem nezmínila.“

„Dobrá, povečeřeli jste tedy… v kolik?“

„Asi tak v sedm třicet, v osm.“

„Co potom?“

„Potom jsme si šli sednout na terasu, kde jsme pili brandy a poslouchali hudbu.“

„Do kolika?“

„Do deseti hodin.“

„Žádné divné zvuky zvenčí?“

„Žádné.“

„Co jste dělali potom?“

„Víte,“ řekl Aronowitz a pokrčil rameny.

„Ano?“

„Víte… to je spíš soukromá věc.“ Zaváhal, pohlédl na svoje sepjaté ruce a stydlivě šeptnul: „Milovali jsme se.“

„Rozumím,“ řekl Hawes.

„Vůbec nic jsme neslyšeli, když jsme se milovali,“ řekl Aronowitz.

„Rozumím,“ řekl Hawes.

„Potom jsme šli nahoru. Právě jsem se chystal do postele, když jsem se náhodou podíval z okna. U Grimma se ještě svítilo a dům stál v plamenech.“

„Jinými slovy, mezitím, co jste se vrátil domů, a okamžikem, kdy jste si šel lehnout, se nic neobvyklého nestalo.“

„Ne, vlastně ano,“ řekl Aronowitz.

„Cože?“ vyrazil Hawes a naklonil se kupředu.

„Milovali jsme se na terase. To je neobvyklé. Obvykle to děláváme nahoře v ložnici.“

„Ano, ale vedle toho…“

„Nic.“

„Pane Aronowitzi, nepohlédli jste ke Grimmovu domu ani jednou předtím, než jste zpozoroval oheň?“

„Možná, že ano. Terasa je obrácena k jeho domu, takže jsme tam možná tu a tam zaletěli pohledem. Proč?“

„To bylo po večeři, že ano? Byli jste na terase asi do deseti hodin…“

„No, vlastně déle,“ zapýřil se Aronowitz. „Do deseti jsme poslouchali hudbu, ale potom…“

„Ano rozumím. Rád bych jen zjistil, jestli se někde u Grimma svítilo?“

„Jestli se tam svítilo? Vy myslíte…“

„Všimnul jste si někdy během večera, že se v Grimmově domě svítilo?“

„Počkejte… ne. Asi ne. Myslím, že dům byl ve tmě.“

„Ale když jste uviděl, že hoří, tak se tam svítilo.“

„Ano,“ řekl Aronowitz a zachmuřil se.

„Děkuju vám,“ řekl Hawes.

„Tohle nechápu,“ řekl Aronowitz. „Proč by tam kdo rozsvěcel, když se chystal dům podpálit?“

3

S výjimkou pyromanie, kdy pachatel jedná bez vědomého motivu, bývají pro žhářství velice konkrétní důvody a každý policajt na světě je zná jak násobilku.

Parker si prověřil Grimmovy konkurenty v čilé branži dřevěných výrobků a dospěl k názoru, že žádný z nich neměl dostatečný motiv pro to, aby se dopustil tak těžkého zločinu, jakým je žhářství. No, i kdyby si Carella Parkerova úsudku vážil (což se říci nedalo), rozhodně by se s takovýmhle povšechným závěrem nespokojil. Konkurence bývá patrně nejsilnějším motivem žhářství a Carella nehodlal Grimmovy obchodní soky vypustit z okruhu podezřelých dřív, dokud si je důkladně neprověří sám. Stejně tak nemínil vyloučit možnost pojišťovacího podvodu (První komik: „Zdravíčko, Same, tak jsem slyšel, že ti včera v noci hořel sklad?“ Druhý komik: „Pššš, hořet bude až zítra!“) nebo zničení obchodních knih a dokladů, třebaže byl Parker zřejmě přesvědčen o Grimmově čistém svědomí. Co se vyděračství, zastrašování, nebo msty týče, budou tyto možnosti záviset také na tom, co se dovědí o
panu Robertu Grimmovi. Pokud Carella věděl, mohl se Grimm bratříčkovat s nejroztodivnějšími kriminálními živly, které se nakonec rozhodly, že mu jaksepatří zatopí. Mohlo taky existovat tucet lidí, kterým Grimm někdy před lety pustil žilou a z nichž by byl každý schopen podpálit mu dům, skladiště, a třeba i krempu jeho slaměného tralaláčku. Carella si jen musí počkat a pak se uvidí.

Zbýval ještě poslední možný motiv, a to že někdo podpálil skladiště proto, aby zakryl zločin jiný. (Zůstaly na oknech stopy po páčidle a na sejfu ve zdi otisky prstů? A co má být? Až budeš odcházet, celý barák prostě spálíš.) Zvláštní logika, to jistě, neboť za Vloupání, odstavec první, je maximálně třicet a minimálně deset let, kdežto Žhářství, odstavec Jedna, dva a tři dává podle závažnosti na vybranou mezi čtyřiceti, pětadvaceti a patnácti lety – kdo ale dokáže proniknout složitými zákruty zločinecké mysli? A i když požár pravděpodobně úspěšně zahladil stopy případné krádeže ve skladišti, bylo vysoce nepravděpodobné, že by někdo ukradl blíže neurčené množství dřevěných zvířátek a sklad potom zapálil, aby takovouhle nicotnou zlodějinku utajil. Mimoto, i kdyby někdo nakrásně ve skladišti zločin spáchal a pak se ještě dopustil žhářství, aby tento zločin zakryl, bylo by jen k
smíchu věřit, že by potom vypálil ještě Grimmův dům, aby kamufloval původní zástěrku. Takováhle pracná kouřová clona byla dobrá nejvýš do comicsů. Takže zůstává pyromanie.

Když Carella o požáru skladiště uslyšel poprvé, pomyslel si, že jej mohl založit maniak, navzdory těm dvěma omámeným hlídačům – pyromani zřídkakdy zacházejí takhle daleko. Jakmile se však dověděl o druhém požáru, okamžitě nabyl jistoty, že tady o žádného cvoka nepůjde. Za celé své bohaté zkušenosti s pyromany se ještě nesetkal s jediným, který by měl pro svůj čin konkrétní motiv. Většina zapálila z touhy po vzrušení, v mnoha případech i sexuálně orientovaném. Měli rádi pohled na plameny, měli rádi houkání hasičských stříkaček, měli rádi vzrušený dav, měli rádi blázinec kolem ohně. Jejich věk se pohyboval od deseti do sto deseti let, většinou byli samotáři, muži i ženy, intelektuálové i slabomyslní, obchodní ředitelé i kuchaři minutkáři. Dva z pyromanů, které zatkl, byli alkoholici mužského pohlaví. Dalším byla hysterická, těhotná ženská. Jiná mu zase řekla, že požár založila
, aby si ulevila od menstruačních potíží. Všichni si ale objekt pro svůj ohýnek vybrali nazdařbůh, obvykle proto, že dotyčná budova vypadala „bezpečně“ – že byla prázdná, opuštěná, nebo v pustém nehlídaném okolí.

Většina těchhle ohněstrůjců byli tuze smutní lidé. Carella za svá policajtská léta poznal pouze jediného veselého pyromana, ale toho ani mezi maniaky nepočítal. Carella ho původně sbalil pro loupež. Když ho pak propustili z Castleview, zavolal Carellovi na revír, aby k němu okamžitě a beze zbraně přijel, nebo jinak že upálí vlastního bratříčka. Ukázalo se, že bratříčkovi je šestatřicet a že od svých patnácti let putoval z kriminálu do kriminálu. Jako pečínka, tedy kdyby se hrozba naplnila, by na revíru moc velkou lítost nezpůsobil. A tak Carella svému příteli z Castleview doporučil, aby bratříčka klidně podpálil, a zavěsil. Pochopitelně, že to ten člověk neudělal. Ve městě, pro něž Carella pracoval, bylo ovšem cvoků nepočítané, a všichni nebyli v policejní službě, ale Carella byl přesvědčen, že Grimmovy požáry nemá na svědomí žádný z nich. Grimmovo skladiště stálo na rohu Clinton Street a Aven
ue L, v těsném sousedství pobřežních doků na řece Harbu. Budova byla z červených cihel, čtyři poschodí vysoká, obehnaná kolem dokola prkenným plotem, jehož jediná vrata uzavíral mohutný visací zámek. Když před ně Carella ve svém policejním sedanu přirazil, stál za vraty asi šedesátiletý muž v hlídačské uniformě a pouzdrem s pistolí po boku. Carella mu ukázal svůj policejní odznak, načež muž vybral z kruhu na opasku správný klíč a odemkl vrata.

„Vy jste z 87. revíru?“ zeptal se.

„Ano,“ přisvědčil Carella.

„Poněvadž od vás už tady byli, víte.“

„Ano, vím o tom,“ řekl Carella. „Já jsem detektiv Carella, kdo jste vy?“

„Frank Reardon,“ zněla odpověď.

„Znáte ty dva, co měli službu, když tady hořelo, pane Reardone?“

„Jo. Jim Lockhart a Lenny Barnes. Znám je.“

„Viděl jste je od té doby?“

„Vídám je každej večír. Střídají mě každej večír na puntík v osum.“

„Zmínili se vám o tom, co se tady stalo?“

„Jenom že je někdo přivotrávil. Tak co chcete vidět nejdřív, pane Carella?“

„Sklep.“

Reardon vrata opět uzamkl a potom Carellu zavedl přes kameny vydlážděný dvůr ke kovovým protipožárním dveřím po boku budovy. Odemkl dveře klíčem z kruhu na opasku a oba vstoupili dovnitř. V kontrastu s jasným slunečním světlem venku se zdála krátká chodba, do níž vešli, mnohem temnější než skutečně byla. Carella následoval Reardona dolů po temných schodech, končících náhle ve sklepě dosud zaplaveném vodou z rozbitého potrubí. Vedle kotle se na vodě kolébal půltucet mrtvých krys. Poškozená roura byla jedna z těch obrovských, takřka nezničitelných litinových trub. Carellovi bylo zřejmé, že tady žhář použil trhaviny. Stejně tak bylo zřejmé, že oheň nezaložil ve sklepě, pod vodou by se plameny těžko rozhořely.

„Nechcete si zaplavat?“ zeptal se Reardon a zničehonic se kdákavě zachechtal.

„Mrkneme se ještě nahoru, ano?“

„Nahoře toho moc neuvidíte,“ řekl Reardon. „Tam se oheň vydováděl.“

Oheň se tam opravdu vydováděl a nebylo moc těžké pochopit, že malí králíčci, pejskové a kočičky v hodnotě půl miliónu dolarů poskytli znamenitý podpal pro výheň monumentálních rozměrů. Ta kaše pod nohama byla směsicí rozmáčeného popele a oharků, v níž se tu a tam dala rozpoznat nějaká hlavička či ocas nebo tlapka. Bedny byly patrně naskládány na kovových stolech, jejichž ožehlé a pokroucené pozůstatky hasiči při zápasu s plameny odstrčili nebo překotili. Pod vysokým stropem místnosti visely v pravidelném odstupu závěsná světla s kovovými stínidly, žárovky roztavené žárem. Jedna z lamp náhle upoutala Carellovu pozornost – z objímky pro žárovku se klinkal opálený kus elektrické šňůry. Přitáhl si tam stůl a vylezl nahoru. Byla to prodlužovací šňůra s nástavcem, našroubovaným v objímce pro žárovku. Šňůra z větší části shořela, ale i tak se dalo předpokládat, že byla původně dost dlou há, aby dosáhla k desce některého stolu.

Carella se zamračil.

Zamračil se proto, že Andy Parker se pokládal za policajta a policajti by měli vědět, že většina založených požárů nevzniká škrtnutím sirky; je už v samé podstatě žhářství zmizet z místa činu, než vyšlehnou plameny a takové okamžité vznícení je nežádoucí a nebezpečné. Parker tvrdil, že se důkladně poohlédl po roznětkách, doutnácích, hodinových mechanismech, po stopách chemikálií – po všem, co mohlo způsobit zpožděné vznícení. Prodlužováku visícího od stropu si ale nevšiml a Carellovi nezbývalo než si myslet, že Parker měl nejspíš plnou hlavu dovolené, když mu mohlo uniknout takovéhle primitivní, zato vysoce účinné zápalné zařízení. Vyšetřoval už hodně požárů (a Parker určitě taky), které vznikly od elektrické žárovky obalené vlnou, umělým hedvábím nebo šifonem a zavěšené nad hromádkou nějakého snadno vznětlivého materiálu, jako je hořlavý film, bavlna, dřevitá vlna nebo d ocela obyčejné hoblovačky.

S Reardonem po boku a čelem stále zachmuřeným přešel Carella místností k tlačítkovému vypínači vedle vchodu. Knoflík byl stlačen do polohy ZAPNUTO. To znamenalo, že žhář nejspíš potmě, přisvěcuje si pouze baterkou, zašrouboval do objímky prodlužovací šňůru, zavěsil žárovku nad nachystanou snůšku hořlavin, vrátil se ke dveřím, otočil vypínačem a odešel z budovy – bezpečně jistý, že se za chvíli skladem roztančí veselé plamínky.

„Už to tady oprášili?“ zeptal se Reardona.

„Cože?“

„Jestli někdo z našich laboratorních techniků sejmul tady z toho vypínače otisky prstů?“

„Namouduši, tohle nevím,“ řekl Reardon. „Proč?“

Carella hmátl do náprsní kapsy a vytáhl svazek značkovacích štítků. Z postranní kapsy vylovil svitek lepicí pásky a rozjímal nad tím, že policajt v terénu je vlastně chodícím papírnictvím. Vytrhl jeden štítek zpod gumičky držící svazek pohromadě a připevnil jej pečlivě nahoře a dole lepenkou přes vypínač.

„Někdo od nás sem zajde,“ řekl Reardonovi. „Nechte to, jak to je.“

„Jasně,“ řekl Reardon. Tvářil se zmateně.

„Mohu použít vašeho telefonu?“

„Najdete ho venku na zdi,“ řekl Reardon. „Pod hodinama.“

Carella vyšel na chodbu. Vedle telefonu byla na stěně napsána tužkou jména a telefonní čísla Reardonových střídačů, Lockharta a Barnese. Carella vytočil číslo policejní laboratoře na High Street a promluvil si s laboratorním asistentem Jeffem Warrenem. Vysvětlil mu, na co přišel, a požádal ho, aby někoho poslal do skladiště sejmout otisky. Warren ho informoval, že zrovna mají nad hlavu práce s hromadou špinavých hadrů z bytu nějakého chlapa podezřelého z vraždy, které probírají kus po kuse a pídí se po prádelních a čistírenských značkách, a zapochyboval, že se tam někdo zastaví dřív než druhý den ráno. Carella mu řekl, aby udělal, co bude v jeho moci, zavěsil a zalovil v kapse po dalším desetníku. Našel pouze tři čtvrťáky, a tak požádal Reardona o drobné. Reardon mu dal dva desetníky a pěťák a Carella vytočil podle čmáranice na stěně Lockhartovo číslo.

Lockhartuv hlas zněl ospale, když se konečně ozval. Carella si opožděně uvědomil, že mluví s nočním hlídačem, a okamžitě se omluvil, že ho tahá z postele. Lockhart prohlásil, že nespal, a zeptal se, co si Carella přeje. Carella mu sdělil, že vyšetřuje požár u Grimma a že by si moc rád s ním a s Barnesem promluvil, kdyby se všichni tři mohli odpoledne někde sejít. Shodli se na třetí hodině a Lockhart slíbil, že Barnesovi zavolá a o schůzce mu řekne. Carella poděkoval a zavěsil. Reardon stál dosud vedle něho.

„Ano?“ řekl Carella.

„Ty vám toho moc nepovědí,“ řekl. „Ten druhej polda s nima už mluvil.“

„Nevíte náhodou, co mu řekli?“

„Já? Jak bych to mohl vědět?“

„Myslel jsem, že jsou to vaši kamarádi.“

„Víte, střídají mě každej večír, ale jináč se moc neznáme.“

„Jak tady sloužíte?“ zeptal se Carella. „Na tři šichty?“

„Jenom na dvě,“ odpověděl Reardon. „Vod vosmi ráno do vosmi večer a zase vobráceně.“

„To jsou dlouhý šichty,“ řekl Carella.

Reardon pokrčil rameny. „Nejni to těžká práce,“ řekl. „A většinou se tady nic neděje.“

Carella si dopřál dlouhého, poklidného oběda ve francouzské restauraci na Meredith Street a jenom litoval, že si s ním na té znamenité krmi nemůže pochutnávat taky jeho žena. Nic vás nenaplní větším smutkem, jako když sedíte u znamenitého francouzského jídla zcela sám u stolu, pokud ovšem nekonzumujete o samotě jídlo čínské, jenže Číňané jsou konec konců vyhlášení mučitelé. Carella zřídkakdy v návalu mravenčí policejní práce zatoužil po Teddyině společnosti, ale tu a tam, když aspoň na chvíli vypráhl z únavné rutiny, si přával, aby byla s ním a mohli si povídat.

V rozporu s názorem jistých fantastických kanců, kteří měli dojem, že manželství s krásnou hluchoněmou zaručuje manželovi doživotní pokorné mlčení, byla Teddy tou nejupovídanější ženou, jakou kdy Carella poznal. Mluvila obličejem, mluvila rukama, mluvila očima, „mluvila“ i tehdy, když mluvil on, neboť její rty nevědomky formovaly slova utvářená jeho mluvidly, jak ho sledovala a odčítala mu je z úst. Povídali si o všem a o ničem. Obával se, že kdyby si někdy přestali povídat, znamenalo by to i konec jejich lásky. Jejich domácí souboje (a její mlčenlivé výbuchy rozhořčení naháněly husí kůži, když jí blýskalo v očích a z prstů vystřelovaly jiskry nahromaděné zlosti) se také odehrávaly formou hovoru, a Carella je miloval, stejně jako miloval Teddy. Snědl svoji kachnu na pomerančích, mlčky, sám, a pak odjel vozem do Stiller Avenue na schůzku s Lockhartem a Barnesem.

Clearview v Calm‘s Pointu byla část města střídavě označovaná jako „heterogenní“, „fragmentární“ nebo „odcizená“, vždy podle toho, kdo nálepky použil. Carella v ní viděl jen to, čím skutečně byla: hnisající ghetto, kde v žalostné bídě žili běloši, černoši a Portorikánci namačkaní jako sardinky. Bývalý viceprezident Spojených států Agnew, který jedno takové ghetto navštívil, a tudíž je viděl všechna, nikdy v žádném nepracoval. Carella pracoval v mnoha rozličných nuzných čtvrtích, patřilo to k jeho běžné práci, a poněvadž nebyl mlékař ani pošťák ani prodavač biblí, ale policista, byla to někdy práce zatraceně těžká, Jestliže obyvatelé ghett rázem něco rozpoznají po čichu, pak je to policajt. Obyvatelé ghett nemají rádi policajty. Jako policajt (a tudíž soustavně v obraně před uskoky založenými pouze na tom, zda člověk má nebo nemá policejní placku) Carella nicméně uznával,
že obyvatelé ghett, ať už zločinci nebo poctiví občané, mají pádné důvody shlížet na zákon pochybovačným a nedůvěřivým zrakem.

Většina Carellovi známých policajtů se hříchu diskriminace nedopouštěla. To ovšem neznamená, že by nebyli zaujatí. Po pravdě řečeno, někdy to s tou svou demokratičností až přeháněli, třeba když měli rozhodnout, který z občanů je majitelem plastikového pytlíku s heroinem, povalujícím se na podlaze posypané dřevěnými pilinami. Jestliže jste černý nebo hnědý obyvatel periférie a k vám do kvartýru vpadne bílý policajt, můžete vsadit nos mezi očima, že bude podezírat všechny nebělochy z užívání narkotik, a můžete se jen modlit, aby nějaký narkoman vedle vás (ať už jakékoli barvy) nezpanikařil a nechtěl se svých klepek zbavit tak, že vám je hodí pod nohy. Stejně tak dobře si uvědomujete, že se můžete třeba jen vzdáleně podobat řízkovi, který vybílil kšeft s kořalkama nebo křísnul nějakou babku v parku (pro bílé policajty je někdy těžké jednoho černocha nebo Portorikánce rozeznat od druhého) a
skončit na dobře známé policejní stanici, kde vás seznámí s vašimi právy a podrobí striktně předpisovému výslechu, který by zlomil i samotného Ježíše Krista.

Jestliže jste náhodou běloch, jste na tom ještě hůř. V městě, pro které Carella pracoval, byla většina policajtů běloši. Všichni zločinci (a obyvatelé brlohů byli často za zločince považováni automaticky) v nich přirozeně budili rozhorlení, ale bílí zločinci dvojnásob, neboť od těch se čekalo víc rozumu, než aby bílému policajtovi ztrpčovali život. Když prostě obyvatel ghetta zvětřil policajta, bylo nejlepší vzít nohy na ramena a honem zmizet. Přesně tohle také všichni v hospodě udělali, sotvaže vešel Carella. Nepřekvapilo ho to; stalo se mu to už mockrát. Ale zůstavilo to v něm unavený, rezignovaný, zlostný, sebelítostivý a sklíčený pocit. Krátce řečeno, měl pocit velice lidský – jako ti obyvatelé ghetta, které rozprášil jeho příchod.

V boxu u hrací skříně seděli běloch s černochem. Kromě hospodského a šlapky v šortkách (která se nebála, že ji zašijou, patrně proto, že její pasák podmazával pochůzkáře), to byli jediní lidé, kteří okamžitě nevytáhli svoje sklenice a nevypařili se. Carella odhadl, že jsou to Lockhart s Barnesem. Přistoupil k boxu, představil se a objednal pro všechny to samé. Až na zbarvení pleti nebylo mezi Lockhartem a Barnesem v podstatě rozdílu. Oba měli sedm křížků za sebou, oba začínali plešatět, oba měli žilkované nosy a krhavé oči starých pijáků, oba měli upracované mozolnaté ruce, oba měli obličej zbrázděný hlubokými vráskami a poznamenaný únavou a zmarem, nesmazatelnými stigmaty celoživotního nuzování a bezúčelné dřiny. Carella jim řekl, že vyšetřuje Grimmův případ a chce slyšet všechno, na co si z onoho večera, kdy skladiště vyhořelo, vzpomenou. Lockhart, běloch, pohlédl na Barnese.

„Tak co?“ řekl Carella.

„No, moc toho nevíme,“ řekl Lockhart.

„Nevíme vlastně nic,“ řekl Barnes.

„Prý jste byli omámeni.“

„To je prauda,“ řekl Lockhart.

„To je prauda,“ řekl Barnes.

„Můžete mi o tom něco říct?“

„No, moc toho nevíme,“ řekl už podruhé Lockhart.

„Nevíme vlastně nic,“ řekl Barnes.

„Prostě jsme se složili, to je celý.“

„V kolik to bylo hodin?“

„Muselo bejt chvílečku po desátý. Je to tak, Lenny?“

„Jo, tak nějak,“ řekl Barnes.

„Oba jste nastoupili do práce v osm?“

„Přesně v osm. Dycky se snažíme vystřídat Franka včas,“ řekl Lockhart. „Je to dlouhá šichta, i dyž nemusíte čekat, až vás vystřídaj.“

„Přišel někdo do skladiště mezi osmou a desátou?“

„Ani živá duše,“ řekl Barnes.

„Žádný z těch pojízdných svačinám s kávou a se sendviči, nic takového?“

„Nikdo,“ řekl Lockhart. „My si děláme kafe sami. Máme takovej kumbál hned za dveřma a tam je vařič. Hned vedle toho telefonu na zdi.“

„Ve středu jste si taky dělali kafe?“

„Jo.“

„Kdo je dělal?“

„Já,“ řekl Lockhart.

„V kolik to bylo?“

„No, kafíčko jsme vypili někdy kolem devátý. Bylo to kolem devátý, Lenny?“

„Jo, kolem devátý,“ řekl Barnes a přikývl.

„Nedali jste si kolem desáté další kafíčko?“

„Ne, akorát to jedno,“ řekl Lockhart.

„Akorát to jedno,“ řekl Barnes.

„A co potom?“

„No, já zase šel ven,“ řekl Lockhart, „a tady Lenny to šel vobejít dounitř. Trvá to dobrou hodinu, než to celý projdete, víme. Jsou to přece jen štyři patra.“

„Tak jste si tedy kolem deváté vypili kafíčko a pak jste se rozešli a uviděli jste se až zase po požáru. Tak nějak?“

„No, jednou jsme se ještě viděli,“ řekl Barnes a sklouzl očima k Lockhartovi.

„Kdy to bylo?“

„Dyž jsem skončil obchůzku, sešel jsem dolů a chvílečku jsme si tady s Jimem povídali.“

„To bylo v kolik hodin?“

„No, jak říká Jim, projít celým barákem trvá asi hodinu, takže to mohlo bejt tak v deset nebo vo chvílečku dřív.“

„Ale to jste si už další kafíčko nedali?“

„Ne, depak,“ řekl Lockhart.

„Ne,“ řekl Barnes a zavrtěl hlavou.

„Co jste si tedy dali?“ zeptal se Carella.

„Nic,“ řekl Lockhart.

„Nic,“ řekl Barnes.

„A co takhle hlt whisky?“

„Depak, to ne,“ řekl Lockhart.

„Nesmíme ve službě pít,“ řekl Barnes.

„Ale tu a tam si rádi skleničku dáte, viďte?“

„To jistě,“ řekl Lockhart. „Každej se rád občas napije.“

„Ale ve službě ne.“

„Ne, ve službě nikdá.“

„Hm, tak to je mi tedy záhada,“ řekl Carella a zavrtěl hlavou. „Chloralhydrát totiž zabírá hezky rychle…“

„Jo, pro nás je to taky záhada,“ řekl Lockhart.

„Jo,“ přisvědčil Barnes.

„Když jste se oba složili v deset hodin…“

„No, v deset nebo chvílečku po desátý.“

„Určitě jste si nedali ještě jedno kafíčko? Zkuste si vzpomenout.“

„No, možná že dali,“ řekl Lockhart.

„Možná, jo,“ řekl Barnes.

„Taková věc se snadno zapomene,“ řekl Carella.

„Já myslím, že jsme si vypili ještě jedno. Co říkáš, Lenny?“

„Asi jo. Asi vypili.“

„Ale říkali jste, že nikdo do skladiště nepřišel.“

„Taky že ne.“

„Kdo vám tedy dal do kafe ty koňský kapky?“

„Jo, to nevíme, kdo nám je tam moh dát,“ řekl Lockhart.

„To je záhada,“ řekl Barnes.

„Ledaže jste si je tam dali sami,“ řekl Carella.

„Cože?“ poděsil se Lockhart.

„Proč bysme to dělali?“ řekl Barnes.

„Možná vám za to někdo zaplatil.“

„Ne, ne,“ řekl Lockhart.

„Nikdo nám nedal ani šesták,“ řekl Barnes.

„Tak proč jste to udělali?“

„My jsme nic takovýho neudělali,“ řekl Lockhart.

„To je fakt,“ řekl Barnes.

„Kdo to tedy byl?“ zeptal se Carella. „Kdo jiný to mohl udělat? Byli jste ve skladišti sami, musel to tedy být jeden z vás, nebo oba. Jiné vysvětlení pro to nemám, vy ano?“

„Ne, ledaže…“

„Ano?“

„No, mohlo to bejt v něčom jiným. Né v tom kafi.“

„V čem třeba?“

„Já nevím,“ řekl Lockhart a pokrčil rameny.

„Chce říct, že asi v něčom jiným, co jsme si neuvědomili,“ řekl Barnes.

„Myslíte v něčem, co jste pili?“

„Možné.“

„Ale před chvílí jste mi řekli, že jste nepili nic než to kafe.“

„My ve službě nesmíme pít,“ řekl Barnes.

„Nikdo neříká, že byste se snad ve službě opíjeli,“ řekl Carella.

„Kdepak, my se nikdá nevopíjíme,“ řekl Lockhart.

„Ale tu a tam si v noci loknete, je to tak?“

„No, někdy je v noci pěknej samec.“

„Akorát trošku pro zahřátí, víme,“ řekl Barnes.

„Vy jste si už nedali druhý kafíčko, že ne?“

„Ani ne,“ řekl Lockhart.

„Ne,“ řekl Barnes.

„Co jste si tedy dali? Panáka whisky?“

„Heleďte, my bysme neradi přišli do maléru,“ řekl Lockhart.

„Dali jste si panáka? Ano nebo ne?“

„Ano,“ řekl Lockhart.

„Ano,“ řekl Barnes.

„Kde jste tu whisky vzali?“

„Dáváme flašku do kredencky nad vařičem. V tom kumbále vedle telefonu.“

„Dáváte ji pořád na stejný místo?“

„Ano.“

„Kdo o té flašce ještě ví?“

Lockhart pohlédl na Barnese.

„Kdo ještě?“ naléhal Carella. „Ví Frank Reardon, kam si dáváte flašku?“

„Ano,“ řekl Lockhart. „Frank ví, kam jí dáváme.“

„Ano,“ řekl Barnes.

Zločiny spáchané domácími lidmi se řeší nejsnadněji a zdálo se, že tohle bude zas jeden takový případ. Frank Reardon věděl, že si oba noční hlídači rádi přihnou, a věděl taky, kam svoje pitivo zašívají. Stačilo, aby jim šnábu dochutil a zbytek přenechal přirozenému běhu věcí. A poněvadž jeden z hlídačů obcházel venku, každý pozorovatel viděl přesně, kdy kapky zabraly.

Carella jel zpátky přes most do Calm‘s Point celý nedočkavý, že postaví Reardona před hotovou věc, obviní ho z pančování whisky a doví se, proč to udělal a jestli v tom byl sám, nebo zda pracoval pro někoho jiného. Zaparkoval chevrolet u chodníku před skladištěm a rázně vykročil k vratům v masivní ohradě. Vrata byla odemčená, stejně jako postranní vchod do budovy.

Frank Reardon ležel za dveřmi a v hlavě měl dvě střelné rány.

4

Carella za sebou přirazil dveře a vytáhl pistoli. Nemohl vědět, jestli Reardonův vrah není dosud ještě ve skladišti. Během služby u policie na něj dvakrát vystřelili a v obou případech znenadání; prvně mladistvý překupník drog v Grover Parku a podruhé chlap, známý pouze jako Hluchý. Ani jednou ho tahle zkušenost nijak moc nenadchla, neboť dát po sobě střílet ve skutečnosti sotva připomíná to, co vídáte v televizi. Netoužil konkurovat Reardonovi v jeho přítomném stavu. Stál jako by byl z kamene a naslouchal.

Kdesi ukapával vodovodní kohoutek. Nad jednou z lepkavých otevřených děr v Reardonově obličeji bzikala moucha.

Venku na ulici přeřadil řidič náklaďáku na jedničku a auto se namáhavě drápalo do kopce stoupajícího od řeky.

Carella naslouchal a čekal. Uběhly tři minuty. Pět.

Opatrně překročil Reardonovo tělo, přitiskl se ke zdi a pomalu se sunul kolem telefonu. Dveře do přilehlé místnosti byly pootevřené. Viděl jimi vařič na krátkém pultíku a nad ním závěsnou skříňku. Rozrazil ramenem dveře docela a strčil dovnitř napřed jen ruku s pistolí. Místnůstka byla prázdná, Vrátil se do chodby, znovu překročil Reardonovo tělo a zapátral očima v hlavním prostoru skladiště. Rozmáčený popel a oharky, ožehlé kovové stoly, zničená osvětlovací tělesa, nic víc. S pistolí v ruce přistoupil ke dveřím a loktem zaklapl zástrčku. Potom, aniž zatím věnoval další pozornost Reardonovi, se vrátil do kumbálu, kde si Lockhart s Barnesem vařili svá kafíčka a holdovali šnábě. Ve skříňce našel pětinkovou láhev laciné whisky. Prozatím pistoli odložil, obalil hrdlo lahve kapesníkem, cípek si vyšetřil pro uzávěr a odšrouboval jej. Chloralhydrát má lehce aromatickou vůni a chutná hořce, ale cít
il jen výpary alkoholu – ochutnávat ho ani nenapadlo. Zašrouboval uzávěr, kapesník strčil do kapsy a osmatřicítku do pouzdra. Opatřil láhev štítkem pro pozdější odeslání do laboratoře a chvíli rozvažoval, zda by neměl zavolat Andymu Parkerovi a naznačit mu, že nepřehlédl jen pravděpodobnou příčinu požáru, ale taky láhev, která s největší pravděpodobností obsahovala značné množství CCl3CHO.H2O. Vyšel opět do chodby.

Reardon ležel pořád na podlaze a Reardon byl pořád mrtev.

První střela ho zasáhla do pravé tváře, druhá těsně pod nosem, do horního rtu. Otvor v líci byl čistý a malý, ten pod nosem vypadal už hůř, neboť projektil část rtu urval a rozdrtil zuby a dáseň. Carella nevěděl o žádném policejním lékaři, který by ohrozil svou pověst dohadem o ráži střely podle průměru otvoru v kůži; střely různých kalibrů zanechávají často vstřely, které se velikostí liší jen velmi nepatrně. Stejně tak vstřel ještě nenapovídá, z jaké vzdálenosti bylo vystřeleno; některá poranění malorážkou z bezprostřední blízkosti vypadají přesně jako zásahy zbraní větší ráže při střelení z větší vzdálenosti. V Reardonově líci a kolem úst však byla vtrysklá zrnka střelného prachu, kdežto po známkách popálení nebylo na obličeji stopy. Carella odhadoval že Reardon byl zastřelen zblízka, ale mimo dosah plamene.

Nejprve ho napadlo, že Reardon vrahovi otevřel a vtom ho zaskočila rychlá a smrtící palba. To ale nevysvětlovalo otevřená vrata v prkenné ohradě. Když sem Carella přišel poprvé, byla vrata zamčena visacím zámkem a Reardon je otevřel zevnitř klíčem ze svazku na opasku. Než zavedl Carellu do skladiště, zase je uzamkl, a když byla jeho návštěva u konce, doprovodil ho zpátky k vratům, odemkl, vypustil Carellu ven a okamžitě za ním opět zamkl. Jak se tedy vrah dostal přes plot? Za denního světla by přes něj určitě nelezl, to by neriskoval. Nabízela se jediná odpověď, že ho Reardon vpustil dovnitř. Což napovídalo dvě možnosti: buď ho Reardon znal a důvěřoval mu, anebo se vrah představil jako někdo, kdo měl dobrý a pádný důvod být vpuštěn. Hned za dveřmi našel Carella dvě prázdné nábojnice ráže 9 mm, ale zatím je tam nechal ležet. Přešel k nástěnnému telefonu a zavolal na revír. Poručíku Byrnesovi řekl, že
opustil Franka Reardona přibližně v půl druhé odpoledne, a když se před necelými deseti minutami do skladiště vrátil, nalezl ho mrtvého. Poručík Carellovi doporučil, aby vyčkal příjezdu mládenců z oddělení pro vyšetřování vražd, zástupce policejního lékaře, laboratorních techniků a fotografa, což by Carella udělal tak jako tak. Ještě se zeptal, jestli se Hawes už vrátil z Loganu, a poručík ho přepojil do služebny.

„Zjistil jsi něco o Grimmově domě?“ zeptal se Carella.

„Akorát jednu maličkost, která může, ale taky nemusí být důležitá,“ řekl Hawes. „Těsně před požárem se v domě svítilo.“

„To by mohlo mít spojitost s tím, co jsem zjistil tady.“

„Myslíš tu starou fintu se žárovkou?“

„Možná,“ řekl Carella. „Mám taky flašku, ve který může, ale taky nemusí být chloralhydrát, dvě prázdný devítimilimetrový nábojnice…“

„A jéje,“ podivil se Hawes.

„Už je to tak. Máme na krku mord, Cottone.“

„Kdopak?“

„Frank Reardon, denní hlídač tady ve skladišti.“

„Máš ponětí proč?“

„Nejspíš byl umlčen. Hádám, že těm nočním hlídačům přichutil kořalu, kterou si dopřávali. Buď tý dobroty a poptej se mi na něj v rejstříku.“

„Dobře. Kdy se vrátíš?“

„Poručík zrovna svolává mládence od úklidu,“ řekl Carella. „Jak je znám, budu tady tvrdnout přinejmenším hodinu. A ještě něco bys moh udělat, než dorazím.“

„Copak?“

„Přeptej se taky na Rogera Grimma. Jestli to mají na svědomí domácí lidé…“

„Jasnovka.“

„Tak zatím. Mám tady dodělat ještě pár maličkostí, než se přiřítí dav.“

„Nepospíchej. Tady je božskej klid.“

* * *

Ve tři čtvrti na šest, kdy se Carella vrátil, moc velký klid ve služebně nepanoval. Detektivové Meyer a Brown už pohotovostní dvojici vystřídali a činili se v rohu místnosti, kde hulákali na nějakého mladíčka, sedícího s pravým zápěstím připoutaným k noze kovového psacího stolu. Hawes seděl na svém stole a hlučné konfrontaci, odehrávající se za jeho zády, nevěnoval sebemenší pozornost. Vzhlédl, teprve když Carella prošel vrátky v přepážce.

„Čekám tady na tebe,“ řekl.

„Tak chceš advokáta, nebo nechceš?“ řval Brown.

„Já nevím,“ řekl mladíček. „Řekněte mi ještě jednou ty moje práva.“

„Ježííííšikriste!“ zaúpěl Brown.

„Trochu se to protáhlo,“ omlouval se Carella.

„Jako obvykle,“ řekl Hawes. „Kohopak tam poslali z vraholapů? Monoghana a Monroea?“

„Ti mají dovolenou. Tohle byli dva noví mládenci, jakživ jsem je neviděl. Tak co jsi zjistil v rejstříku?“ Meyer Meyer si povytáhl kalhoty a přešel k Hawesovu stolu. Byl to hřmotný chlap s pomněnkovýma očima a plešatou lebkou, kterou si právě otíral kapesníkem. Usedl na kraj stolu. „Už mu jeho práva vysvětlujem počtvrtý,“ řekl. Zdvihl pravou ruku, jako by v ní třímal indiánskou válečnou sekeru. „Počtvrtý, krucinál, umíte si to představit? A on pořád ne a ne se rozhodnout.“

„Vybodněte se na něj,“ řekl Hawes. „Žádný jeho práva mu nevysvětlujte.“

„Nojo, to se řekne,“ povzdychl si Meyer.

„Co proved?“ zeptal se Carella.

„Udělal jiskru. Rozbil vejklad na Culverce. Klenotnictví. Chytili ho se šestero hodinkama v kapse.“

„Co se teda zdržujete s právama. To je přece jasná tutovka. Sepište protokol a pakujte ho dál.“

„To nejde, musíme z něj ještě něco dostat,“ řekl Meyer.

„Co?“

„Měl u sebe dva paklíky heroinu. Rádi bysme se dověděli, kde k nim přišel.“

„Jako každej druhej,“ řekl Hawes. „Má je od svýho starýho kámoše překupníka.“

„Kde jste byli?“ řekl Meyer.

„Na dovolený,“ řekl Hawes.

„Tak to je jasný.“

„Co je jasný?“

„Ze nevíte, co se tady děje.“

„Tajnosti nesnáším,“ řekl Hawes. „Chceš mi říct, co se tady děje, nebo se chceš vrátit k tomu pacholíkovi a vysvětlit mu jeho práva?

„O to se zrovna pokouší Brown,“ řekl Meyer, ohlížeje se přes rameno. „Už popátý! Radši se tam půjdu podívat, jak se mu to daří,“ řekl a vrátil se do kouta, kde Brown trpělivě vysvětloval práva vyslýchaného podle rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v případě Miranda-Escobedo narkomanovi, který na něho vážně upíral zraky.

„Tak na cos přišel v rejstříku?“ zeptal se Carella Hawese.

„O Reardonovi tam není nic, čistej jak slovo boží.“

„A Roger Grimm?“

„Ten ujel před šesti lety.“

„Na co?“

„Padělání, odstavec třetí. Pracoval tenkrát pro nějakou vývozní a dovozní firmu, a než ho vyčíhli, povedlo se mu rozprodat bezmála za sto tisíc dolarů padělaných akcií. Pětasedmdesát táců dostali zpátky, měl je ulitý v bance.“

„Co ten zbytek?“

„Roztočil. Koupil si novej bourák a žil si na vysoký noze v jednom hotelu na Jeffersonce.“

„Odsoudili ho?“

„No jistě. Vyfasoval tři roky a dva tisíce pokuty. Odkroutil si jeden a půl roku v Castleview a pak šel domů na podmínku… moment,“ řekl Hawes a nahlédl do svých poznámek. „V červnu to byly čtyři roky.“

„A od té doby?“

„Nic. Čistý jako lilium.“

„Až na to, že zčistajasna dvakrát vyhořel.“

„No co, vyhořet může každej, Steve.“

„Padělaný akcie může taky prodávat každej.“

„Kam se teda vrtneme teď?“

„Opsal jsem si z Reardonova řidičáku jeho adresu. Chtěl bych se ráno mrknout na jeho byt. Uvidíme, co tam najdem.“

„Dobře. Půjdem tam spolu?“

„Co je zítra?“

„Pátek. Šestnáctýho.“

„Zajdeš tam sám, Cottone. Potřebuju soudní příkaz k domovní prohlídce ještě před víkendem, a při tom, jakou mají dneska soudy spoustu práce, budu tam nejspíš trčet celej den.“

„Co máš v plánu? Obrátíš Grimmovu kancelář vzhůru nohama?“

„Jo, kancelář v Bailey Street, kde má účetní knihy. Nemyslíš, že je to další logický krok?“

„Zní to slibně,“ řekl Hawes.

„Tak pojďme domů.“

„Máte dneska krátkou šichtu?“ vykřikl Meyer z kouta, kde s Brownem mladíkovi dosud vysvětlovali výklad Nejvyššího soudu v případě Miranda-Escobedo.

„Tak copak, synku?“ ptal se Brown. „Budeš zpívat, nebo ne?“

Stál vedle židle s mladým narkomanem jen v košili, rukávy na mohutných pažích vysoko vyhrnuté, obrovitý černý kolohnát, vedle něhož mladíček na židli se zápěstím připoutaným ke stolu vypadal jako trpaslík.

„Co když vám o tom héráku povím?“ zeptal se mladík. „Zapomenete na ty hodinky?“

„Ale synku,“ řekl Brown, „to na nás chceš moc, takové sliby si může dovolit jedině státní návladní.“

„Ale chcete se dovědět o těch dvou paklech, chcete?“

„Projevujeme jistý zájem, abych tak řekl,“ odpověděl Brown. „Prozatím tě máme pevně v hrsti pro vloupání…“

„Snad loupež, chcete říct.“

„Ne, vloupání.“

„Já myslel, že vloupání je, když se někomu vlámete do kvartýru a vybílíte mu ho.“

„Synku, já nemám čas, abych tě tady poučoval o trestním zákoně. Jestli chceš být obviněn z loupeže, my ti s radostí vyhovíme. Třeba se chceš taky přiznat ke znásilnění nebo k vraždě, a věř mi, že si tě milerádi poslechneme. Ale zatím na tebe máme vloupání, odstavec třetí, a to už ti neodpáře nikdo. Jestli ti to ovšem vyhovuje.“

„Ale jo, vyhovuje,“ řekl mladíček.

„Kdybys nám ale vyšel vstříc,“ pokračoval Brown, „a teď ti nic neslibuju, poněvadž rozhodnutí v případě Miranda-Escobedo něco takovýho výslovně zakazuje… ale kdybys nám chtěl vyjít vstříc a povědět nám, odkud ten heroin máš, pak možná můžeme panu státnímu nevládnímu pošeptat do ouška, žes nám ochotně pomohl, i když nic neslibuju.“

Mladíček se podíval nahoru na Browna. Byl to kostnatý mladíček s protáhlým nosem, bleděmodrýma očima a propadlými tvářemi. Na sobě měl džíny a pruhované tričko s krátkým rukávem. Po celé délce paže se mu táhly stopy jeho návyku. Sledovaly modré žíly jako umíněná armáda loupeživých mravenců.

„Co říkáš?“ zeptal se Brown. „Akorát tady s tebou marníme čas. Jestli chceš mluvit, tak spusť rovnou, nebo kušuj třeba do hrobu. Seržant dole už čeká, aby si tě zapsal k trvalýmu pobytu.“

„No co, proč bych vám to neměl říct,“ rozhoupal se mladíček. „Za předpokladu…“

„Všechny předpoklady pusť z hlavy,“ řekl Meyer. „Teď jsi tady slyšel, že slibovat nemůžeme nic.“

„To jsem si vědom,“ řekl nakvašeně mladíček.

„No tak dobře,“ řekl Meyer. „A teď dělej, nebo marš z nočníku, buď tak laskav.“

„Řekl jsem přece, že vám to povím.“

„Tak mluv.“

„Co tedy chcete vědět?“ zeptal se mladíček.

„Co kdybysme začali tím, že nám povíš svoje jméno?“ řekl Brown.

„Samuel Rosenstein.“

„Ty seš žid?“ zeptal se Meyer.

„Ano,“ řekl mladíček ostražitě. „Co má bejt?“

„Ty kluku jeden pitomá,“ vyjel na něho Meyer. „Proč si stříkáš ty jedy do těla?“

„Co je vám do toho?“ řekl mladíček,

„Grázl tupej,“ řekl Meyer a odešel stranou.

„No tak, Sammy,“ řekl Brown, „jaks přišel k těm dvěma paklíkům, co jsme u tebe našli?“

„Jestli si myslíte, že vám prozradím jméno mýho kontaktu, tak toho můžem rovnou nechat.“

„Neptal jsem se tě, od koho je máš, a neptal jsem se, kdes k nim přišel. Ptal jsem se jak.“

„Jak to myslíte?“ řekl Sammy.

„Hele, Sammy,“ řekl Brown, „ty i já moc dobře víme, že před čtrnácti dny proběhnul největší zátah na kšeft s drogama, jakej kdy tohle město vidělo…“

„Jo proto tedy?“ řekl Sammy.

„Co proto?“

„Proto je tak těžký něco sehnat?“

„Ty nečteš noviny?“ zeptal se Brown.

„Nemám na to čas. Akorát jsem si všimnul, že je zboží nějak vzácný, to je všecko.“

„Je vzácný proto, že naše pátý oddělení vyhmátlo fabriku na drogy a zabavilo dvě stě kilo heroinu, který stačilo jen říznout a nasáčkovat.“

„Kolik že to?“

„Přes čtyři sta liber.“

„Páni!“ řekl Sammy. „Čtyři sta liber héráku! S tím bych vydržel nejmíň rok.“

„Ty a všichni další žiliňáci v tomhle městě. Víš, jakou to má v čistým stavu cenu?“

„No kolik?“

„Čtyřiačtyřicet miliónů dolarů.“

„To jako před říznutím, jo?“

„Jo. Dřív než přijde na ulici, aby se prodal takovejm cucákům, jako seš ty.“

„Já se nechtěl stát narkomanem,“ řekl Sammy.

„Ne? A nutil tě někdo?“

„Společnost,“ řekl Sammy.

„Hovno,“ řekl Brown. „Pověz mi, jaks přišel k těmhle dvěma paklíkům?“

„Mám takový dojem, že jsem domluvil,“ řekl Sammy.

„No dobře, tak jsme teda domluvili? Meyere, můžeš toho kloučka odvést k zápisu.“

„Jasně,“ řekl Meyer a přistoupil blíž.

„Našetřil jsem si to,“ řekl náhle Sammy.

„Co zase máš?“

„Píchám si už skoro tři roky. Vím, že jsou dobrý a špatný časy, a tak si vždycky trochu schovám bokem. Tohle je už zbytek, tyhle dva pakly. Myslíte, že bych vytloukal vejklady, kdybych nebyl zoufalej? Ceny leťej nahoru, hotová inflace. Poslyšte, nemyslíte, že je mi jasný, že nás čeká pár hubenejch tejdnů?“

„Spíš pár hubenejch měsíců,“ řekl Meyer.

„Měsíců?“ řekl Sammy a ztichnul a zdvihl oči k oběma detektivům. „Měsíců?“ opakoval a užasle zamrkal. „To není možný. Chci říct… co má jako člověk dělat, když nemůže…? Chci říct, co se vlastně se mnou stane?“

„Odnavykneš si, Sammy,“ řekl Brown. „Provedeme studenej odchov v chládku za mřížema.“

„Kolik za to vloupání dostanu?“ zeptal se Sammy. Mluvil teď docela tiše; jako by z něho všecka energie vyprchala.

„Deset let,“ řekl Brown.

„Tohle je tvůj první vroubek?“ zeptal se Meyer.

„Jo. Normálně… Normálně dostávám peníze od rodičů, víte? teda dost, abych s nima na tejden vystačil. Nemusím krást, pomáhaj mi, víte? Ale ceny jsou tak vysoký a zboží tak mizerný… Chci říct, že dneska už platíte dvakrát tolik za poloviční kvalitu; je to hrozný, fakticky. Znám chlápky, který si píchaj kdejaký svinstvo. Je to děsná situace, věřte mi.“

„Kolikpak je ti, Sammy?“ zeptal se Meyer.

„Mně? Šestýho září mi bude dvacet.“

Meyer zavrtěl hlavou a šel pryč. Brown Sammymu odemkl želízka a odváděl ho ze služebny do přízemí, kde s ním sepíší obvinění z vloupání podle třetího odstavce. Nic nového se od něho nedozvěděli.

„A co teď?“ řekl Meyer ke Carellovi. „Teď ho obviníme z vloupačky, soud mu ji samosebou přiklepne, a čeho jsme dosáhli? Poslali jsme do lapáku dalšího narkomana. To je to samý, jako tam poslat diabetika.“ Zavrtěl ještě jednou hlavou a spíš pro sebe dodal: „Takovej pěknej židovskej kluk.“

5

Frank Reardon bydlel v osmipatrovém domě na Avenue J, přímo naproti obrovskému mnohapodlažnímu parkovišti. Páteční dopoledne se patrně jevilo Elektrickým podnikům jako nejvhodnější čas k pokusu dostat se k nějakým podzemním kabelům, a když Hawes tiskl knoflík zvonku správcova bytu, pilně rozkutávaly vozovku a celá třída byla v obou směrech ucpána uvízlými auty. Domovníkův byt ležel na úrovni ulice, na konci úzké uličky po levé straně domu. Neutuchající drkotání pneumatických kladiv, netrpělivé houkání klaksonů, nadávky řidičů a vzteklé odpovědi chlapů vrtajících se ve vozovce doléhaly k Hawesovi i do tohoto zastrčeného koutu. Zazvonil znovu, aniž v tom randálu zazvonění slyšel, a napadlo ho, jestli zvonek vůbec funguje. Náhle se dveře otevřely. Žena na prahu ponořeném do stínu byla blonďatá rozára, asi pětačtyřicetiletá, oblečená pouze do ukoptěného růžového kombiné a chundelatých domácích
pantoflíčků. Zdvihla k Hawesovi mdlé, chladně zelené oči, odklepla popel z cigarety a ucedila: „Jo?“

„Detektiv Hawes,“ řekl, „osmdesátý sedmý revír. Hledám správce domu.“

„Já jsem manželka,“ řekla blondýnka. Zatáhla z cigarety, vypustila pramen kouře, ještě jednou Hawese přejela očima a řekla: „Můžete mi ukázat svou placku?“

Hawes vytáhl náprsní tašku a otevřel ji v místě, kde měl proti identifikačnímu průkazu v průhledném pouzdře vpíchnutý do kůže svůj odznak. „Je manžel doma?“ zeptal se.

„Shání dole v městě nějaký železný harampádí,“ odpověděla žena. „Co byste rád?“

„Vyšetřuju vraždu,“ řekl Hawes. „Rád bych se podíval do bytu Franka Reardona.“

„Zabil někoho?“ zeptala se žena.

„Naopak.“

„To sedí,“ řekla vědoucně. „Počkejte, vemu si něco na sebe a přinesu klíč.“

Vrátila se do bytu, aniž za sebou zavřela. Hawes čekal venku v chladné uličce. Předpovídatelé počasí prorokovali nejvyšší teplotu čtyřiatřicet stupňů, vlhkost vzduchu jedenaosmdesát procent a nepříznivou hladinu znečištění ovzduší. Opodál na hlavní třídě troubili a kleli motoristé a štěkaly sbíječky. Otevřenými dveřmi viděl Hawes, jak si žena přetahuje kombiné přes hlavu. Pod ním byla nahá, a jak se tiše pohybovala po pokoji a propadala stále hlouběji do šera, blýskala odtud pouze běl jejího těla. Když se vrátila ke dveřím, byla učesaná, na rtech měla čerstvý nános rtěnky a na sobě zelené bavlněné šaty a bílé sandály. „Můžeme jít?“ zeptala se.

Následoval ji uličkou do náhle oslepujícího žáru dne a pak k hlavnímu vchodu a po schodech do třetího patra. Žena mlčela. Vstupní hala a schody byly úzkostlivě čisté a páchly lysolem. V deset hodin ráno byl dům tichý. Žena se zastavila přede dveřmi označenými mosazným číslem 34. „Jak ho zabili?“ zeptala se, odemykajíc dveře.

„Někdo ho zastřelil,“ řekl Hawes.

„To sedí,“ řekla žena, otevřela dveře a uvedla ho do bytu.

„Bydlel tady sám?“ zeptal se Hawes.

„Úplně sám,“ řekla žena.

Byt se skládal ze tří místností: kuchyně, obývacího pokoje a ložnice. Až na několik špinavých talířů ve dřezu a narychlo ustlané postele byl upravený a čistý. Hawes vytáhl na obou oknech obýváků rolety a místnost zaplavilo slunce.

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“ zeptala se žena.

„Detektiv Hawes.“

„Já jsem Barbara Loomisová,“ řekla.

Obývák byl zařízen spoře a nepříliš nákladně: válenda, dvě křesla, stojací lampa, televizor. Nad válendou visela reprodukce nějakého oleje s pastýřem a psem v idylické krajině. Na konferenčním stolku ležel popelník s několika nedopalky od doutníků. Barbara se svezla do jednoho z křesílek a přehodila nohu přes nohu.

„Kde jste přišel k tomu bílýmu pramenu ve vlasech?“ zeptala se.

„Pobodal mě jeden domovník,“ řekl Hawes.

„Fakticky?“ řekla Barbara a zničehonic se rozesmála. „Domovníkům se prostě nedá věřit,“ řekla, pořád ještě rozesmátá. „A jejich manželkám už teprv ne,“ dodala a pohlédla Hawesovi do očí.

„Kouřil Reardon doutníky?“ zeptal se.

„Nevím, co kouřil,“ řekla Barbara. „Pořád ale nechápu, proč máte ty vlasy bílý.“

„Museli mi oholit kus lebky, aby se dostali k ráně. Potom už vyrostly bílý.“

„Sluší vám to,“ řekla Barbara.

Hawes přešel z obýváku do ložnice. Barbara zůstala v křesle a sledovala ho otevřenými dveřmi. V ložnici byla postel, skříň, noční stolek s lampičkou a židle s vysokým opěradlem, přes které byla přehozena pruhovaná sportovní košile. V kapse u košile byl balíček camelek a trhací zápalky s reklamou nějaké výtvarné školy. Postel pokrýval bílý žinylkový přehoz. Hawes přehoz stáhl a prohlédl si polštáře. Jeden byl umazaný od rtěnky. Přistoupil ke dveřím, za nimiž tušil šatník, a otevřel je. Na dřevěné tyči visely čtyři obleky, sportovní sako a dvoje kalhoty. Dole stály jedny hnědé a jedny černé polobotky. Na háčku na dveřích visel modrý vlněný koupací plášť. Na polici nad závěsnou tyčí ležela modrá kšiltovka a šedý měkký klobouk. Hawes zavřel dveře a přešel k prádelníku. Otevřel vrchní zásuvku a zeptal se: „Jak dlouho tady Reardon bydlel?“

„Nastěhoval se asi před rokem,“ řekl Barbara.

„Co byl zač jako nájemník?“

„Docela tichej člověk, tedy většinou. Sem tam si přivedl ženskou, ale co je komu do toho? Chlap má přece právo, aby si občas trochu užil, nemyslíte?“

Horní zásuvka prádelníku obsahovala kapesníky, ponožky, kravaty a plechovku od bonbónů s barevným květinovým dekorem. Hawes zdvihl víčko. V plechovce bylo šest zapečetěných kondomů, fotokopie Reardonova křesního listu, propouštěcí papíry z amerického vojenského námořnictva a vkladní knížka jedné z větších městských spořitelen. Hawes knížku otevřel.

„Nemůžu říct, že bych byla zrovna bez sebe nad společností, co za ním poslední dobou chodila,“ řekla Barbara.

„Co to bylo za společnost?“ zeptal se Hawes.

„Černoši,“ řekla Barbara.

Z vkladní knížky bylo zřejmé, že 2. srpna, pět dní před požárem skladiště, si Frank Reardon uložil pět tisíc dolarů. Předchozí vklady, 15. července a 24. června, zněly na dvaačtyřicet a sedmnáct dolarů. Celková částka úspor před pětitisícovým vkladem činila tři sta sedmdesát šest dolarů, čtyřiačtyřicet centů. Hawes zastrčil vkladní knížku do náprsní kapsy saka.

„Já proti barevnejm nic nemám,“ řekla Barbara, „dokud se nepletou, kam nepatří. Chodili sem za ním takový dva černý vazouni a minulej tejden přišla jedna navoněná děvka. Nemohla jsem ten její smrad vyvětrat z baráku celej tejden. Měl byste ji vidět. Vlasy takhle nahoru, náušnice až semhle, sukni semhle.“ Barbara si na ukázku povytáhla šaty. „Zůstala tady dvakrát přes noc, vždycky na něj čekala dole, až přijde z práce.“

„Kdy to bylo?“ zeptal se Hawes.

„Někdy minulej tejden.“

„Vzpomněla byste si, kdy přesně?“

„V pondělí a v úterý, myslím. Jo, ty dvě noci.“

„Víte, jak se jmenovala?“

„Frank nás nepředstavil,“ řekla Barbara. „Pověděla bych jí, ať tu svou černou zadnici kouká odsunout, kam patří.“

„Říkáte, že tady byli taky nějací černoši?“

„Jo. Ale ty tady byli zas jindy, chápete.“

„Kdy tady byli?“

„Někdy koncem července.“

„Kolikrát tady byli?“

„Dvakrát nebo třikrát.“

„Kolik že jich bylo?“

„Dva. Černý jako bota. Jednou jsem se s jedním z nich srazila a málem jsem vypustila duši strachy.“

„Jak to myslíte?“

„No jak vypadal. Vysokej jako barák a v takovejch těch šatech, co si o nich černoši myslej, že v nich vypadají bůhvíjak nóbl, a na levý tváři odshora dolů jizvu po noži. Přijel velkým bílým cadillacem. Vyprávěla jsem o něm svýmu starýmu a ten mi řek, abych se radši držela plotny, když se tady někdo takovej ukáže. Znáte přece negry, jak mají spadeno na bílý ženský. A zvlášť na blondýny,“ řekla Barbara.

„Ale že by byl starej po ruce, aby mě moh bránit, kdyby na mě dostal někdo chuť, to ne. Pořád jen courá po Bridge Street a nakupuje všelijaký kování a věci od elektriky, co tam prodávají u těch pouličních stánků. Mohlo by mě tady znásilnit půltucet černochů a jakživ by na to nepřišel.“

„Jména těch dvou mužů náhodou neznáte?“ zeptal se Hawes.

„Kdepak. Mě tyhle lidi nezajímaj, pěkně děkuju. Je tady strašný vedro, nezdá se vám?“

„Má být až čtyřiatřicet,“ řekl Hawes a vytáhl druhou zásuvku prádelníku.

„Díkybohu, že mám dole klimatizaci,“ řekla Barbara. „Sice jen v ložnici, ale aspoň něco.“

V druhé zásuvce byl půltucet košil, pletená vesta, troje spodky a dvě trička. Hawes zásuvku zastrčil.

„Až tady skončíme,“ řekla Barbara, „seberu se a půjdu dolů, naleju si pivo a zavřu se v ložnici, kde je klimatizace.“

Hawes vytáhl spodní zásuvku prádelníku. Byla prázdná. Zastrčil ji a obrátil se k nočnímu stolku po levé straně postele.

„Teď na vás nevidím,“ ozvala se z obýváku Barbara, „a mně se líbí dívat se, jak šrotíte.“ Objevila se najednou ve dveřích, pohupujíc ňadry na rukou založených v půli těla. „Takhle je to lepší,“ řekla. Pozorovala, jak Hawes vytahuje jedinou zásuvku nočního stolku. V zásuvce byla baterka, poloprázdný karton camelek, krabička zápalek a adresář.

„Ten můj starej,“ povzdychala si Barbara a váhavě zmlkla.

Hawes otevřel adresář a rychle jej prolistoval. Frank Reardon neznal mnoho lidí. Bylo tam snad jen deset dvanáct adres, rozházených podle abecedy v celém notýsku. Jedna patřila muži, který bydlel v Diamondbacku, na předměstí. Jmenoval se Charles Harrod a bydlel v Kruger Street číslo 1512. Adresa byla významná pouze tím, že Diamondback byl největším černošským ghettem města.

„Bude asi pryč celej den,“ řekla Barbara. „Tedy můj starej. Nejspíš přijde teprve až k večeři.“

Hawes strčil adresář k vkladní knížce do kapsy a prošel obývákem do kuchyně. Sporák, lednička, dřevěný stůl, nad dřezem skřínka na nádobí. Rychle prohlédl obsah skřínky.

„Je tu vedro jako v pekle,“ řekla Barbara. „Otevřela bych okno, ale třeba se to nesmí. Když je teď Frank mrtvej a tak.“

„Už budu hotov,“ řekl Hawes.

„V létě vám chlapům nezávidím,“ řekla Barbara, „potit se v šatech a v kravatě. Já na sobě nemám nic než tenhle hadřík a divže se nezalknu vedrem.“

Hawes zavřel dvířka skřínky, zběžně nahlédl do zásuvky kuchyňského stolu a obrátil se k Barbaře, která ho pozorovala od ledničky. „No a je to,“ řekl. „Mockrát vám děkuju.“

„Rádo se stalo,“ řekla a beze slova vyšla z bytu. Na chodbě na Hawese počkala, zavřela dveře Reardonova bytu a vykročila před ním po schodech dolů. „Lahvinka pěkně vychlazenýho piva teď bodne,“ řekla. Pohlédla s jednou rukou na zábradlí přes rameno a takřka stydlivě navrhla: „Nedal byste si se mnou?“

„Musím do Diamondbacku,“ řekl Hawes. „Ale i tak díky.“

„Mám v ložnici útulno a chládeček,“ řekla Barbara. „Mám tam prima klimatizaci. Pojďte,“ řekla a usmála se. „Voražte si. Kapku piva nikdy neuškodí.“

„Já bych rád,“ řekl, „ale čeká mě spousta práce.“

„No, jak myslíte,“ řekla a rychle scházela ze schodů. „Kdybyste ještě něco potřeboval, tak víte, kde mě najít,“ řekla venku na chodníku.

„Ještě jednou díky,“ řekl Hawes. Zdálo se, že chce ještě něco říct. Pak ale jen krátce kývla a zašla do uličky vedoucí k jejímu bytu, její klimatizované ložnici a její láhvi piva.

* * *

Policejní ředitelství vyrozumělo obyvatele města, že na všech revírních stanicích jsou k mání speciální rozprašovací nástavce k požárním hydrantům, které si tam zástupci jednotlivých ulic mohou na požádání a zdarma vyzvednout. Za touto šlechetnou nabídkou rozprašovacích nástavců se skrýval celkem rozumný nápad. Obyvatelé městských periférií otevírali v létě hydranty na plné pecky, aby se jejich uřícená dítka měla kde osprchovat. Pro dítka to bylo báječné, pro hasiče horší. Otevřené hydranty totiž drasticky snižovaly vodní tlak bezpodmínečně nutný k hašení požárů. A protože rozprašovací nástavce plnily požadovaný úkol s daleko menší spotřebou vody, zdály se docela logickým a poctivým kompromisem.

Ale co je to za povyražení, jít a dostat takovouhle vymoženost legálně a k tomu od fízlů, když stačí docela jednoduše odšroubovat francouzákem kloboučkový uzávěr, vytočit osmihrannou matku mosazného ventilu nahoře na hydrantu a potom na proud vody, řítící se pod vysokým tlakem z otevřené hubice, přirazit dýnko dřevěné lísky od pomerančů a máte městský vodopád věru úctyhodných rozměrů? Že pak na druhém konci ulice vyhořel náhodou nějaký činžák jen proto, že hasiči neměli dostatečný tlak vody, když na hydrant napojili hadice? – co naděláte, tohle se prostě započítávalo do ceny, kterou obyvatel ghetta za svoje letní hry a radovánky musel platit. Ostatně uprostřed zimy byly požáry v brlozích daleko častější zásluhou laciných, poruchových topidel a zrušovaného elektrického vedení. Hydranty po celé Kruger Street byly otevřeny, když Hawes brousící očima po domovních číslech postupoval podél bloku
. Ledově studenými kaskádami probíhali sem a tam černí kloučkové a holčičky v plavkách, zatímco dospělí seděli na schůdkách před domy a na požárních schodištích, ovívali se novinami a závistivě přihlíželi rejdění drobotiny. Bylo teprve tři čtvrtě na jedenáct, ale teplota už vyšplhala na třiatřicet stupňů a vzduch se ani nepohnul. Číslo 1512 byl činžák z červených cihel, sevřený mezi průčelím baptistické modlitebny na jedné a kulečníkovou hernou na druhé straně. Před výlohami herny natřenými zelenou barvou postávali tři mladíci v modrých džínsových bundách se znaky svého gangu a pozorovali mladší dítka, jak se cachtají v nejbližším gejzíru. Když Hawes vystupoval po třech schůdcích do domu, přejeli ho zběžně pohledem. Na schodech opřen zády o železné zábradlí seděl tlustý černoch v bílém nátělníku, ovíval se přeloženým výtiskem obrázkového časopisu Ebony a v druhé ruce držel
láhev cocacoly s dvěma pokroucenými slámkami v hrdle. Členové pouličního gangu poznali v Hawesovi policajta. Tlusťoch v bílém nátělníku taky. Tady byl v ghettu. Hawes vstoupil do vestibulu a prohlédl si poštovní schránky. Bylo jich tam v jedné řadě dvanáct. Osm mělo vylomený zámek. Jenom na jedné se v místě, k tomu určeném, skvělo jméno, ale Charlesovi Harrodovi nepatřilo. Hawes vyšel znovu před dům. Mládenci z uličního gangu zmizeli. Tlusťoch pozoroval děti hrající si ve vodě.

„Dobrý den,“ řekl Hawes.

„Dobrý,“ odpověděl krátce muž. Strčil si obě slámky do úst, posrkával z lahve a zíral na děti.

„Hledám nějakého Charlese Harroda…“

„Neznám,“ řekl muž.

„Má bydlet tady v tom domě…“

„Neznám,“ opakoval muž. Nespustil ani na okamžik oči z dětí, dovádějících kolem hydrantu.

„Napadlo mě, jestli náhodou nevíte, v kterém bytě bydlí.“

Muž se otočil a pohlédl na Hawese. „Vždyť vám povídám, že ho neznám,“ řekl.

„Nevíte, kde bych našel domovníka?“

„Nevím.“

„Mockrát děkuju,“ řekl Hawes a sestoupil po širokých schodech na chodník. Přejel si hřbetem ruky zpocený horní ret a vstoupil do herny. Byly tam dva stoly, jeden prázdný, druhý obsazený mládenci z pouličního gangu, kteří ještě před chvilkou postávali venku. Hawes zamířil k jejich stolu. „Hledám nějakého Charlese Harroda,“ řekl. „Neznáte ho někdo, mládenci?“

Mladý muž, skloněný s tágem v ruce nad stolem, řekl: „Jakživ jsem o něm neslyšel“ a odpálil šťouch, který dvě koule srazil do děr a hrací kouli zůstavil v postavení pro docela snadnou malou domů. Byl vysoký a hubený, pěstoval si černý knír a bradku a na zádech džínsové bundy měl bohatě zdobený název svého gangu – Lebky předků – vykroužený nad přiměřenou malůvkou rozšklebené bílé lebky a zkřížených hnátů. Hawese napadlo, že poslední uliční gang viděl naposledy před nějakými dvaceti lety, ale pak si řekl, že všechno dobré – jako morové rány a nájezdy sarančat – se zřejmě v pravidelných intervalech opakuje.

„Měl by bydlet v domě vedle,“ řekl Hawes.

„My vedle v domě nebydlíme,“ řekl další mladík. Byl větší než jeho vousatý druh, skoro stejně veliký jako Hawes, a tágo v jeho obrovských rukou vypadalo poněkud titěrně.

„Kde tedy bydlíte?“ zeptal se Hawes.

„Kdopak to chce vědět?“

„Nechte těch šaškáren, jsem policista,“ řekl Hawes.

„Heleďte, my tady hrajem přátelskej turnaj,“ řekl vousáč, „a žádného Charlieho tentononc…“

„Harroda.“

„Neznáme ho. Máte další přání, pane policisto?“

„Ale ne,“ řekl Hawes. „Jak se jmenujete?“

„Avery Evans.“

„A vy?“ řekl Hawes, obraceje se k tomu velkému.

„Jamie Barry.“

„A Harroda nikdo z vás nezná, co?“

„Nikdo,“ řekl Barry.

„No dobře,“ řekl Hawes a odešel. Tlusťoch dosud seděl před domem. Láhev od coky měl prázdnou a svíral ji teď mezi svými střevíci. Hawes vystoupil do schůdků a vešel do vestibulu. Otevřel rozbité skleněné dveře oddělující vestibul od domovní chodby a začal stoupat po schodech do prvního patra. Chodba páchla močí a kuchyňskými výpary. Zaklepal na první dveře, ke kterým došel, a ženský hlas zevnitř se zeptal: „Kdo je to?“

„Policie,“ řekl. „Nechtěla byste prosím otevřít?“

Dveře se opatrně pootevřely. Do chodby vyjukla žena s vlasy zabalenými do hadrů. „Co je?“ zeptala se. „Stalo se něco Fredovi?“

„Nikomu se nic nestalo,“ řekl Hawes. „Hledám nějakého Charlese Harroda. ..“

„Toho neznám,“ řekla žena a přibouchla dveře. Hawes ještě chvíli postál v chodbě a dumal, má-li takhle zkoušet štěstí u každého bytu v domě, a posléze se rozhodl vyhledat strážníka. Jednoho našel na konci bloku, skoro až na rohu, černého strážníka zavírajícího francouzákem hydrant. Lil se z něho pot, v podpaždí modré uniformy měl velká mokrá kola a kolem něho tancovaly dětičky v plavkách. Pokřikovaly na něho, poštívaly ho a tlápaly nohama do louží na chodníku v naději, že ho umáčí ke své podobě, ale on neochvějně otáčel osmihranným mosazným uzávěrem, až se proud změnil v čůrek a pak ustal docela. Našrouboval na hydrant oba bytelné železné kloboučky a připevnil k nim nový zámek, který stejně do večera bude pryč, uražen jako ten předchozí.

„Když si chcete pouštět hydranty, dojděte si pro sprchovací nástavce,“ řekl shromážděným dětem.

„Dybyste šel raci domu hupsat na maminku,“ radilo mu jedno z dítek.

„Jestli myslíš na tvou, tak tu už jsem vohupsal,“ odpověděl strážník a vydal se podél bloku k dalšímu hydrantu. Hawes se k němu přidal.

„Máte chvilku čas?“ řekl a blýskl svým policejním odznakem.

„O co kráčí?“ zeptal se strážník.

„Hledám nějakého Charlese Harroda, Krugerova 1512. Nevíte náhodou, v kterém bytě bydlí?“

„Harrod, Harrod,“ řekl strážník. „Vazoun, bílej cadillac, na míru šitý hadry, jizva po noži na levý tváři. Je to on?“

„Zdá se, že jo.“

„Barák hned vedle herny, „řekl strážník. „Má číslo 1512?“

„Jo, 1512.“

„Bydlí až nahoře, číslo bytu nevím. Ale v každým patře jsou akorát dva byty, takže se nemůžete splíst.“

„Díky, kamaráde,“ řekl Hawes.

„To nestojí za řeč,“ řekl strážník a pokračoval v cestě, pohupuje v ruce francouzákem. To už si ho povšimly děti u dalšího hydrantu a rozhlaholily se mu v ústrety. Hawes se vracel zpátky k Harrodovu domu. Ze sousední modlitebny zazněl sborový zpěv věřících. Tlusťoch na schůdcích vyklepával nohou rytmus písně. Povalil přitom láhev od coky a právě se po ní natahoval, když ho Hawes opět obcházel a vstupoval do temného vestibulu. Vedro ve vyšších poschodích bylo úmorné. Hawes se doplížil do pátého patra a zaklepal na dveře u schodů. Nic. Zaklepal ještě jednou a tentokrát se zevnitř ozvalo: „Kdo je?“ Hlas byl naladěn dost hluboce a nedalo se říci, patříli muži nebo ženě.

„Charlie?“ zeptal se.

„Charlie tady není,“ řekl hlas. „Kdo vlastně jste?“

„Policie,“ řekl Hawes. „Nechcete mi otevřít?“

„Běžte pryč,“ řekl hlas.

„Mám soudní zatykač na Charlese Harroda,“ zalhal Hawes. „Jestli neotevřete, vyrazím dveře.“

„Tak moment,“ řekl hlas.

Hawes se opřel o zeď vedle dveří – pro případ, že by hlas uvnitř patřil Charliemu Harrodovi, a pro případ, že Harrod zastřelil Franka Reardona, a pro případ, že by jeho lež o zatykači vyvolala krupobití kulek do dřevěných dveří. Rozepnul si sako a ulevil podpaždnímu pouzdru od zátěže zbraně. Ke dveřím se přiblížily kroky. Pak se otevřely dokořán. Na prahu stála mladá černoška, ozářená zezadu silným slunečním světlem, bijícím otevřeným oknem do kuchyně. Měla na sobě volné plátěné kalhoty a růžovou podprsenku na uzel za krkem. Byla vysoká a štíhlá s dlouhými útlými prsty a účesem v africkém stylu, který se jí vzdouval kolem hlavy jako oblak dýmu. Oči měla hnědé a bystré a nedůvěřivé a rozhněvané. Tichým, chraptivým hlasem okamžitě požádala: „Ukažte ten zatykač!“

„Žádný nemám,“ řekl Hawes. „Je Charles Harrod…“

„Sbohem,“ řekla dívka a chystala se přirazit dveře. Hawes mezi ně strčil nohu. „Nenuťte mě, abych se pro něj musel vracet, malinká,“ řekl. „Dokážu bejt strašnej mizera, když mi někdo za každou cenu přidělává práci.“

Dívka, přitlačujíc mu dveře vší silou na nohu, řekla: „Povídám, že tady Charlie není. Nevím, kde je.“

„Tak si o tom promluvíme,“ řekl Hawes.

„Nemám o čem.“

„Pusťte ty dveře, než vás povalím na prcinku,“ řekl Hawes.

„Znám svoje práva.“

„O těch si můžeme povykládat na stanici, až vás seberou, že jste mi chtěla zřídit fasádu žiletkou.“

„Jakou žiletkou? To je přece blbost a vy to dobře víte.“

„Žiletkou, kterou mám tadyhle v náprsní kapse právě pro takovýhle případy. Tak otevřete ty dveře, nebo je mám vyrazit a přišít vám napadení úřední osoby?“

„Vy jste fakt číslo,“ řekla dívka a otevřela dveře. „No tak,“ řekla, „ukažte.“

„Tu žiletku?“

„Placku, pane, placku.“

Hawes otevřel náprsní tašku. Prostudovala si odznak a identifikační průkaz a pak se otočila, vešla do bytu a přistoupila rovnou k výlevce, kde otočila kohoutem a pustila vodu. Hawes za sebou zavřel a zamkl dveře a následoval ji dovnitř. Kuchyň byla malá a potřebovala vymalovat jako sůl, ale ve slunci proudícím sem otevřeným oknem hrála veselými barvami. Na požárním schodišti za oknem stála bedýnka od sýra s pelargóniemi. Lednička byla natřena pastelově modrou barvou a stála v rohu místnosti, hned vedle letitého plynového sporáku. Výlevka a závěsné skřínky byly na zdi kolmo k oknu. Dřevěný stůl a dvě židle stály u protější stěny. Na stole na isolskem telefonním seznamu spočíval telefon.

„Bydlí tady Charlie Harrod?“ zeptal se.

„Bydlí.“

„Kdo jste?“

„Přítelkyně.“

„V jakém smyslu?“

„V důvěrném.“

„Jak se jmenujete?“

„Elizabeth.“

„Elizabeth jak dál?“

„Benjaminová. Opravdu máte u sebe žiletku?“

„Jasně.“

„Ukažte.“

Hawes sáhl do kapsy u saka a vytáhl odtud jednostrannou čepelku s tenkým lepenkovým chráničem na ostří. Neřekl Elizabeth, že je to víc pracovní nástroj než zbraň; během vyšetřování musel často otevírat všelijaké krabice, přeřezávat provázky nebo párat šaty krvácející oběti.

„Vy jste opravdu z jinýho světa,“ řekla Elizabeth a zavrtěla hlavou.

„Tu vodu jste pustila naschvál?“ zeptal se Hawes.

„Jo, mám žízeň, takže naschvál,“ řekla Elizabeth. Vzala z odkládacího tácu u výlevky sklenici, naplnila ji až po okraj a napila se. Kohoutek ale nezavřela.

„Nemůžeme jít někam vedle?“

„Proč?“

„Tam by snad bylo příjemněji.“

„Mně je tady docela dobře. Když se vám tohle prostředí nelíbí, můžete klidně odejít.“

„Povídejme si radši o Charliem Harrodovi.“

„Už jsem vám řekla, že nemám o čem.“

„Kde pracuje?“

„Nemám tušáka.“

„Pracuje vůbec?“

„Asi jo. Na to se ho musíte zeptat sám.“

„Kde bych ho našel?“

„Nemám tušáka.“

„Nevadí, když tu vodu zavřu? Špatné vás slyším.“

„Nebude studená, když pořádně neodteče,“ řekla Elizabeth. „A vůbec, teče docela potichu, já vás slyším dobře.“

„Kdo nás ještě může slyšet, Elizabeth?“ Otázka ji zarazila. Měl podezření, že je byt odposloucháván, od okamžiku, kdy odmítla zavřít kohoutek anebo přejít do jiné místnosti. Nehnula se od výlevky na krok, což mohlo znamenat, že mikrofon je skrytý někde ve skřínce na zdi, nejspíš pod jejím dřevěným rámem, a šplouchání tekoucí vody mohlo jemný mikrofon zahlušit a všechny ostatní zvuky v místnosti zcela překrýt. Jestliže byl však byt odposloucháván, kdo prováděl odposlouchávání? A když o mikrofonu věděla, proč ho jednoduše neutrhla?

„Kromě nás dvou tady nikdo není,“ řekla, nabývajíc opět klidu. „Kdo by nás moh slyšet?“

„Dneska mají stěny uši,“ řekl Hawes, přistoupil k výlevce a zavřel kohoutek. Elizabeth okamžitě přešla na druhou stranu místnosti, co nejdále od výlevky a postavila se obličejem k otevřenému oknu. Když opět promluvila, oslovovala požární schodiště.

„Mám fůru práce,“ řekla. „Jestli jste skončil, šla bych se ráda převlíknout.“

„Můžu se tady trochu porozhlédnout?“

„Tak k tomu už potřebujete příkaz, pane.“

„Víte, že si ho můžu klidně opatřit.“

„Proč? Udělal Charlie něco nezákonného?“

„Možná.“

„Tak si pro příkaz dojděte, vážený. Já žádnýho zločince před spravedlností chránit nehodlám.“

„Znáte nějakého Franka Reardona?“ zeptal se Hawes a jeho otázka Elizabeth opět zaskočila. Stála tváří k otevřenému oknu, zády k němu, ruce založené na prsou, ale přesto mu neuniklo lehké bezděčné nahrbení jejích ramen, jako by jí někdo znenadání přitiskl na zátylek kostku ledu.

Jakého Franka?“ zeptala se požárního schodiště.

„Reardona.“

„Toho neznám,“ řekla Elizabeth.

„Nosíte náušnice?“ zeptal se jí.

„Jistě.“

„Používáte parfém?“

„Jistě.“

„Chodíváte někdy dolů do města, Elizabeth? Znáte to kolem Avenue J a Allenovy ulice?“

„Neznám.“

„Ten dům naproti tý velký garáži?“

„Neznám.“

„Nebyla jste tam náhodou minulé podnělí a úterý přes noc?“

„Nikdy jsem tam nebyla.“

„Čímpak se živíte?“ zeptal se Hawes.

„Jsem nezaměstnaná.“

„Jak jste stará?“

„Čtyřiadvacet.“

„Pracovala jste někdy?“

„Jako číšnice.“

„Kdy to bylo?“

„Před několika lety.“

„Od té doby nepracujete?“

„Ne.“

„Jak si opatřujete peníze na živobytí?“

„Mám přátele,“ řekla Elizabeth.

„Jako je Charlie Harrod?“

„Charlie je můj přítel, ano.“

„Frank Reardon je po smrti,“ řekl Hawes s očima na jejím zátylku.

Tentokrát byla připravena. Bez nejmenšího zaváhání řekla: „Neznám žádného Franka Reardona, ale je mi samosebou líto, že umřel.“

„Povězte to Charliemu, až ho uvidíte, ano? Třeba ho to bude zajímat.“

„Povím, ale pochybuju, že by ho to zajímalo.“

Hawes se otočil ke skřínce nad výlevkou. „Mluví detektiv Cotton Hawes, osmdesátý sedmý revír,“ řekl, „pověřený vyšetřováním případu dvojnásobného žhářství a vraždy. Končím výslech Elizabeth Benjaminové přesně „ – pohlédl na hodinky – „v jedenáct hodin dvacet tři minut, v pátek, šestnáctého srpna.“ Obrátil se k Elizabeth. „Proč jim to neusnadnit,“ řekl.

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla Elizabeth.

„Řekněte Charliemu, že ho sháním,“ řekl Hawes. Odemkl dveře, vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Vzápětí přitiskl ucho na dveře a poslouchal. Nejdřív bylo ticho, ale pak se ozvalo šplouchání tekoucí vody. A zase nic. Vytáčet telefonní číslo neslyšel, ale právě to musela Elizabeth udělat, neboť hned další, co zaslechl, byl její hlas: „Charlie, to jsem já, Liz. Zrovna jsme tu měli fízla.“ Ticho. Hawes se v tom okamžiku ticha snažil pochopit, co se děje. Jestliže věděli o štěnici nad výlevkou, museli vědět, že jim budou odposlouchávat i telefon. A přesto Elizabeth docela klidně Charliemu vykládá, že je navštívila policie. Že by rozšroubovali sluchátko a mikrofon odstranili? „V kolik budeš odcházet?“ zeptala se Elizabeth a potom dodala: „Počkej na mě dole. Za deset minut jsem tam.“ Hawes uslyšel klapnutí sluchátka do vidlice. Odtáhl se ode dveří a hbitě seběhl ze schodů a na ulici.

Převlékla se do vycházkového, krátké modré sukně, červeně žebrované pletené vestičky bez podprsenky, tmavomodrých lakových lodiček na vysokém podpatku, na uších jí klinkaly náušnice a přes rameno měla červenou koženou kabelku. Nesla se vznosně a rychle ulicí a Hawes měl co dělat, aby jí stačil. Jestli tohle není šlapka, pomyslil si, sežeru svou placku a služební revolver navrch. Ulice Diamondbacku se hemžily obyvatelstvem vyhnaným z domovů poledním vedrem; ať bylo na chodníku sebevětší parno, v barabiznách kolem bylo ještě větší. V bytech na periférii není úlevy. V létě je vám horko a v zimě mrznete. Léto nebo zima, jaro nebo podzim, pořád vás trápí švábi a moří krysy, pořád se vám připomíná, že jste živočich, neboť jste nucen žít jako živočich. Jestliže byla čtvrt na protější straně řeky nazvána zjemněle Clearview[1], Diamondback byl pravdivou a trefnou nálepkou pro končiny vražedné jako
svinutý jedovatý had.[2] Hawes kráčel po druhé straně ulice v opatrné vzdálenosti za Elizabeth a nespouštěl z ní oči ani na vteřinu. Míjel pasáky v elegantních módních ohozech a míjel muže, kteří byli taxíkáři, pošťáky a metaři; míjel narkomany, kteří na schůdcích před zabedněnými činžáky nepřítomně civěli do prázdna, ponořeni do snů o Americe, uskutečnitelných pouze v jejich zfetovaných hlavách; míjel cukrářství, kde se přijímaly sázky pokoutní loterie, a míjel ženy pospíchající s plnými nákupními kabelami domů, kde se sotva otočí a už zase spěchají do města uklízet u svých bílých spolubližních; míjel mladé dívky nabízející svoje prdelky; míjel mládence v bundičkách svých gangů a starce sedící na dřevěných lískách a zahleděné na svoje škrpály, a mladíky hrající kostky v průjezdu na dece; míjel muže, kteří se živili jako čističi bot a záchodoví dědci, a jiné, kteř pracovali pro reklamní agentury v centru (ale po práci nemohli sehnat taxík na cestu domů, ledaže měli bráchu drožkářem); míjel kuchaře minutkáře a překupníky narkotik, číšníky a vlakové průvodčí a ranaře. Míjel poctivé občany a zloděje, poškozované i škůdce v jednom chumlu, kteří ve svém zoufalství říkali jeden druhému „bratře“, přestože to jediné, co je spojovalo, byla barva jejich pleti.

Hawes se neztotožňoval s těmi, kdo věřili, že městská ghetta jsou vzrušující, protože dosud existují. Podle Hawesova názoru ghetta vymírala, pokud už nebyla docela mrtvá. Tato myšlenka ho skličovala a rozhořčovala stejně jako každé násilí nebo vražda. Upřímně se divil, proč to neskličuje nebo nerozhořčuje muže na vysokých vládních místech, kteří, jak se zdálo, od téhle otevřené, krvácející a snad smrtelné rány raději odvraceli oči. Jen si řečni z těch svých vysokých tribun, říkal si v duchu Hawes, ve svém modrém keprovém kvádru a nablýskaných hnědých botkách. Neslibuj nám rovnost a spravedlnost, pověz nám, jak by i toho nejnuznějšího somráka pobírajícího naši chudinskou podporu považovali za boháče v nějaké bůhvíjaké populaci, která se zrovna vybabrala z doby kamenné. Zub se kolem sebe, kdekomu potřes rukou, pochlub se svou usměvavou paničkou a přidej k lepšímu, jak tě neúnavně podporova
la ve volební kampani, vysvětli nám, že jsme národem na prahu velikosti. Jen nám to všechno vyklop, kamaráde. Ujisti nás, že je všechno jak má být, a zopakuj nám svoje ujištění. A potom se projdi po Diamondbacku. A pořádně si prohlídni tu holku vpředu, poněvadž je to docela určitě šlapka, která žije s chlapem, který je patrně zapleten do vraždy, a tohleto je taky Amerika, a nějaké tvoje řečičky, že je všechno v pořádku, to nespraví, kamaráde, když moc dobře víme, že všechno je nejspíš ve psí.

Na rohu ulice se dívka zastavila na pár slov se dvěma muži, šťouchla do jednoho bokem, zachichotala se, a zase kráčela svou nacvičenou chůzí dále a vypjatá zadnička v krátké sukni kmitala ze strany na stranu a vysoké podpatky vyklepávaly do chodníku rytmické ratata. Na nároží Meadovy a Landisovy ulice vstoupila do třípatrového činžáku, zadaptovaného na kancelářskou budovu. Hawes si stoupnul do vrat na protější straně. Každé poschodí domu, do něhož Elizabeth vešla, mělo tři okna do ulice. Prostřední okno v prvním patře neslo zlatým písmem vyvedený nápis:

ARTHUR KENDALL, ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ

a obě postranní okna zdobily velké rudé pečetě a slova

VEŘEJNÉ NOTÁŘSTVÍ

Dvě z oken v druhém patře byla zamalovaná barvou; prostřední pak hlásalo, že tam sídlí jakási obchodní společnost OBRODA DIAMONDBACKU. Třetí poschodí bylo vyhrazeno firmě, která se umělkovaným písmem představovala jako ČERNÁ MÓDA. Elizabeth vyběhla z domu takřka vzápětí poté, co do něho zašla.

Vyletěla ven, jako by jí hořelo v patách, kabelku vlající za zády, sukni vysoko nahoře na dlouhých nohou, a v očividné panice se řítila pryč. Hawes se ji nepokoušel zastavit. Přešel rychle ulici a vstoupil do domu. V chodbě za dveřmi ležel dobře oblečený černoch a krví skrápěl podlahu z popraskaných modrých a bílých dlaždiček. Oči měl v sloup a nevidoucím zrakem zíral na holou žárovku u stropu. Po levé tváři se mu mezi podlitinami, šrámy a otevřenými krvácejícími ranami klikatila asi deseticentimetrová stará jizva. Hawes se dovtípil, že našel Charlieho Harroda.

6

Carella, který seděl v kanceláři Rogera Grimma v Bailey Street uprostřed města, ještě nevěděl, že se v Diamondbacku našla další mrtvola. Věděl jen tolik, že mají na krku dva případy žhářství a jednu vraždu a že Roger Grimm má záznam v trestním rejstříku. (Byla ovšem pravda, že Grimm svůj dloužek společnosti splatil. Ale některé dloužky se nepromlčují a takový záznam v rejstříku je něco jako zbloudilý vlk, kterého za temné noci a sněhové vánice pustíte pod svou střechu: nezbavíte se ho do konce života.)

Carella strávil celé dopoledne u soudu a byl teď vyzbrojen příkazem k domovní prohlídce, ale nemínil jej použít, pokud to nebude nezbytně nutné. Uvažoval prostě. Grimm byl podezřelý, ale Carellovi se nehodilo, aby o tom věděl. A tak setrvávali v nemastném neslaném rozhovoru, Carella s povolením k prohlídce v kapse se snažil zastřít fakt, že povolení k prohlídce má v kapse, aby snad Grimm nepojal podezření, že je podezřelý; zatímco Grimm se snažil utajit obsah svých obchodních knih, manévr podezřelý už sám o sobě.

„Kdy jsem se stal podezřelým?“ zeptal se, přikládaje tak Carellovi nůž na krk.

„Nikdo nic takového nenaznačuje,“ řekl Carella.

„Tak proč se mi chcete hrabat v papírech?“

„Přejete si přece, aby se ten zádrhel s pojišťovnou vyjasnil co nejdřív,“ řekl Carella. „Předpokládám, že nemáte co zatajovat…“

„To taky nemám.“

„Tak oč vám jde?“

„Jsem obchodník,“ řekl Grimm. „Mám konkurenty. Moc se mi nezamlouvá pouštět si někoho k obchodním knihám.“

„Považujte mě za kněze,“ řekl Carella a usmál se. Grimm jeho úsměv neopětoval. „Nebo za psychiatra,“ řekl Carella.

„Nejsem věřící ani pošuk,“ řekl Grimm.

„Chci jen říct…“

„Já vím, co chcete říct.“

„Že nemám v úmyslu utíkat k nejbližšímu dovozci dřevěných zvířátek a odhalit mu, co se to u vás kuchtí. Vyšetřuju žhářství a vraždu. Chci jenom…“

„Co mají moje záznamy co dělat se žhářstvím a vraždou?“

„Nic, jak doufám,“ řekl Carella. „Fakticky mi jde jen o to, prohlédnout si je a potom s klidným svědomím oznámit vaší pojišťovně…“

„Pojišťovnám.“

„Pojišťovnám, že jste nevinen. To snad i ve vašem zájmu, pane Grimme.“

„Ano, ale…“

„Požár ve skladišti patří oficiálně Parkerovi. Požár v Loganu patří oficiálně loganské policii. Ale Reardonova vražda je moje. No prosím, jsem tady ze dvou důvodů, pane Grimme. Zaprvé bych vám chtěl pomoct v té věci s pojišťovno… pojišťovnami. Proto jste za mnou přišel, pane Grimme, vzpomínáte si? Pro pomoc, vzpomínáte?“

„Vzpomínám.“

,,Prima. Takže když se mi zaprvé podaří potvrdit těm lidem od pojišťovny vaši nevinu, a zadruhé najít nějaké vodítko k vraždě, půjdu domů štěstím bez sebe. Co vy na to, pane Grimme? Chcete, abych se vrátil domů rozzářený štěstím, nebo byste radši, aby moje žena a dětičky večeřeli s morousem?“

„Moje obchodní korespondence je mou soukromou záležitostí,“ řekl Grimm, „do ní policii nic není.“

„Až se Parker vrátí z dovolené, bude ji chtít stejně vidět. A když to jinak nepůjde, vyžádá si povolení k prohlídce.“

„Tak mu vyřiďte, ať si je nejdřív opatří. Nebo si je sežeňte sám.“

,,Já to povolení mám,“ řekl Carella a podal mu je.

Grimm si je mlčky přečetl. Vzhlédl a řekl: „K čemu tedy ty cukrbliky?“

„Snažíme se s každým vyjít po dobrém,“ řekl Carella. „Budete tak laskav a otevřete mi teď registratury?“ Jestliže měl Grimm co zatajovat, rozhodně to na první pohled zjevné nebylo. Podle záznamů začal s dovozem svého zboží v lednu, před osmi měsíci, s kapitálovou investicí 150 000 dolarů… „Pane Grimme,“ řekl Carella a zdvihl oči od hlavní knihy, „když jsme spolu naposledy hovořili, říkal jste, že jste přišel loni k menší hotovosti. To je těch sto padesát tisíc, co jste na začátku do obchodu vložil?“

„To souhlasí.“

„Jak jste k nim přišel?“

„Umřel mi strýc a odkázal mi je. Můžete si to ověřit, chcete-li. Jmenoval se Ralph Grimm a odkaz mi byl vyplacen loni v září.“

„Stačí mi vaše slovo,“ řekl Carella a věnoval se opět hlavní knize. Samosebou, že ho ani nenapadlo spokojit se s Grimmovým slovem na cokoliv. První obchodní transakce v Grimmových dokladech sestávala z nákupu jednoho sta tisíc kusů dřevěné chamradě v lednu. Průvodní korespondence, které byl celý svazek, se táhla od prosince a Grimm se v ní handrkoval o ceně s nějakým Otto Gülzowem z hamburské firmy Gülzow Aussenhandel Gesellschaft. Přiloženo bylo také celní osvědčení, že Grimm zaplatil osmiprocentní dovozní clo. Dále našel tři samostatné inkasované šeky: jeden na 37 120 marek vystavený na řad Gülzow Aussenhandel a obnášející přibližně deset procent domluvené nákupní ceny (pravděpodobně na krytí Gülzowových výloh s balením a dopravou); druhý na 9 280 amerických dolarů na řad Celního úřadu; a konečně ověřený šek na 334 080 marek na řad Gülzowa a datovaný 18. ledna, což bylo patrně datum, kdy byla
zásilka předána Grimmovi. Všechny tři šeky dávaly celkový součet zhruba 125 000 dolarů, což byla cena, kterou Grimm podle vlastních slov za první zásilku zaplatil. Všechno se zdálo v pořádku. Počestný obchodník pilně obchoduje, legálně dováží dřevěná zvířátka, platí z nich dovozní clo, a pak je zas prodává do maloobchodní sítě po celých Spojených státech. Jak bylo ze záznamů patrno, Grimmova dřevěná menažérie se okamžitě stala šlágrem. Grimmovy šanony dokazovaly, že první zásilka stačila sotva pokrýt objednávky a došlé platby činily 248 873 dolarů 94 centy, což bylo sice o něco méně, než těch dvě stě padesát tisíc, které uvedl Grimm, ale ne zas o tolik, aby to zpochybnilo jeho věrohodnost. Následoval další stoh korespondence s Herr Gülzowem, kde Grimm smlouval slevu u další dodávky, protože tentokrát objednával dvojnásobné množství dřevěných psíků, koček, želv, králíků, koníků atd.
Gülzow na druhé straně topornou angličtinou argumentoval, že o žádném rabatu nemůže být řeč, neboť sám vykupuje figurky za přemrštěné ceny od venkovanů, kteří je za dlouhých zimních večerů vyřezávají v chalupách roztroušených po celém fátrlandu. Nakonec se dohodli na slevě o něco menší než jakou si přál Grimm. A opět zde byl inkasovaný šek na deset procent nákupní ceny, šek pro Celní úřad a bankou ověřený šek pro firmu Gülzow Aussenhandel. Úhrnná suma se opět blížila částce 250 000 dolarů, kterou Grimm udal jako cenu druhé zásilky z Německa. Tato zásilka pak vzala za své při požáru skladiště. Grimmovo předchozí tvrzení pak dosvědčovaly objednávky z maloobchodní sítě na veškeré zásoby a skladované zboží a dále kopie Grimmových dopisů, v nichž sliboval dodání k 12. srpnu. Byl tady také nový štos korespondence s Gülzowem, kde Grimm požadoval dalších 400 000 nových zvířátek za cenu
ještě poněkud sníženou, a několik Grimmových dopisů s příkazy, aby tato zásilka byla nejprve doručena zasilatelské firmě v Bremerhavenu, protože část předchozí dodávky došla částečně poškozena, a Grimm chtěl mít jistotu, že se to nebude opakovat. Grimm sice Gülzowa pohotově ujistil, že vůbec nemíní pohánět Gülzow Aussenhandel k odpovědnosti za škody vzniklé při přepravě, ale s ohledem na skutečnost, že ho bezpečné zabalení zásilky přijde na šest tisíc marek, by uvítal, kdyby mohl Gülzow cenu této nové dodávky upravit tak, aby zahrnovala i tyto dodatečné výdaje. Gülzow obratem odpověděl, že jeho firma „zabalila zvířátka zcela postačujícně“ a že jakékoli dodatečné balení, které považuje Grimm za nutné, si musí sám uhradit. Posléze se dohodli, že zvířátka budou dopravena bremerhavenské zasilatelské firmě Bachmann Spedition kolem 15. července a Bachmann že zařídí přepravu do Spojených sttů. Gülzow požádal o obvyklou desetiprocentní zálohu před odesláním zboží Bachmannovi. Inkasovaný šek, potvrzující, že Grimm jeho žádosti vyhověl 9. července, byl přiložen.

Dále zde bylo množství korespondence s bremerhavenským zasilatelem Erhardem Bachmannem, která se časově překrývala s dopisy Gülzowovi a dopisy od něho. První dopis s Bachmannovou hlavičkou podrobně popisoval jím navrhovaný způsob balení; figurky budou nejprve jednotlivě zabaleny do hnědého papíru proloženého slámou a potom uloženy do dřevěných bedniček s dřevitou vlnou. Podmínkou smlouvy s Bachmannem (datované 3. července) bylo, že zasilatel přejímá ručení za zboží a nahradí sebemenší škody. Grimm ve své odpovědi vyjádřil s navrženým způsobem balení souhlas. V následujícím dopise Bachmann oznamoval, že 17. července obdržel z Hamburku 400 000 dřevěných zvířátek a začal je balit tak, jak bylo dojednáno. Poslední dopis byl datován 26. července a sděloval Grimmovi, že zvířátka jsou zabalena a budou vypravena nákladní lodí LOTTCHEN, která vyplouvá z Bremerhavenu 21. srpna a do Ameriky dorazí 28. srpna. Dále
v něm stálo, že byl Bachmann prostřednictvím Gulzowa vyrozuměn, že ověřený šek na částku 1 336 320 marek bude předán jeho obchodnímu zástupci oproti dodání zásilky. V Bachmannově dopisu byl pouze jeden matoucí odstavec. Odstavec zněl:

„Dnešního dne jsme obdrželi Vaši platbu za ambaláž Vašeho zboží dle naší smlouvy z 3. července t. r., za kterou my děkujeme. Přijměte naše ujištění, že celý náklad bude Vám doručen v naprosto dokonalém stavu.“

Carella ještě jednou prolistoval inkasované šeky. Žádný šek vystavený na firmu Bachmann Spedition nenašel. Pohlédl na Grimma, který seděl za svým psacím stolem a mlčky Carellu pozoroval. „Tady ta platba, o které se zmiňuje Bachmann,“ řekl Carella. „Kdy byla uskutečněna?“

„Někdy koncem minulého měsíce,“ řekl Grimm.

„Nevidím tu nikde inkasovaný šek.“

„Někdy to chvíli trvá, než je šek inkasován,“ řekl Grimm. „Platba byla provedena v západoněmeckých markách. A když jde o devizy…“

„Ale dnes máme šestnáctého srpna,“ řekl Carella. To už by měl být dávno inkasován, nemyslíte?“

„Měl, ale není. Já za mezinárodní bankovnictví nezodpovídám,“ řekl Grimm s jistým podrážděním.

„Mohl bych vidět kontrolní útržek toho šeku?“ požádal Carella.

„Šekovou knížku najdete v horní zásuvce kartotéky po levé ruce,“ řekl Grimm.

Carella otevřel zásuvku a vytáhl z ní podnikovou šekovou knížku. „Kterého července jste říkal?“

„To přesně nevím.“

Carella měl už knížku otevřenou a listoval v útržcích. „Je to tenhle?“ zeptal se. „Šest tisíc marek splatných na Bachmann Spedition a datum 24. července?“

„Ano, to je on.“

„To ho tedy dostal zatraceně rychle,“ řekl Carella.

„Jak to myslíte?“ řekl Grimm.

„Podal jste šek 24. července. A Bachmann potvrzuje jeho příjem už v dopise z 26. července.“

„Na tom není nic divného,“ řekl Grimm. „Pošta mezi Evropou a Státy chodí docela rychle.“

„Chcete říct, že dopis od nás do západního Německa jde pouze dva dny?“

„Dva tři dny,“ řekl Grimm a pokrčil rameny.

„Myslel jsem, že to trvá takových pět šest dní.“

„Podívejte, já nesleduju, jak to dlouho trvá, než dojde dopis do Německa. Někdy jde rychleji, jindy zas pomaleji.“

„Tentokrát si ale pospíšil,“ řekl Carella.

„Zdá se. Ledaže si Bachmann spletl datum. To je taky možné. Víte, Němci se holedbají svojí obchodní znalostí, ale tu a tam se dopustí neuvěřitelně hloupé boty.“

„Třeba že chybně datují dopis stvrzující příjem šeku, tak to myslíte?“

„To byste se divil, jakých kopanců jsou schopni,“ řekl Grimm.

Carella na to nic neřekl. Vrátil se k hlavní knize a pořadači s korespondencí. Další složka sestávala z průklepů Grimmových dopisů Všeobecné americká pojišťovně a originálů jejich dopisů jemu. Vstoupil s nimi do styku zřejmě v červnu, kdy je požádal o návrh pojistné smlouvy na sklad dvou set tisíc dřevěných vyřezávaných zvířátek v ceně půl miliónu dolarů, která čekala v jeho skladišti na rozeslání. Všeobecná si vyžádala osvědčení o hodnotě skladu, které jim poskytl zasláním xeroxových kopií došlých objednávek. Nato mu pojišťovna sdělila, že 500 000 dolarů je příliš veliké riziko pro jedinou společnost, ale že jsou ochotni je převzít spolu s Connecticutskou vzájemnou pojišťovnou, bude-li Grimm s tímto řešením souhlasit. Následovalo několik dopisů podobného rázu mezi Grimmem a Vzájemnou pojišťovnou, a koncem června byla celá záležitost definitivně dohodnuta a krátce před tím, než druh zásilka dorazila z Německa, uzavřel Grimm pojistku. O tom, že by si Grimm byl nechal pojistit také první zásilku, žádný záznam neexistoval. Zdálo se skoro, jako by v tom druhém případě s požárem počítal.

„Koukám, že první zásilku jste nepojistil,“ řekl Carella. „Tu z ledna.“

„Nemohl jsem si to dovolit,“ řekl Grimm. „Musel jsem to risknout.“

„Máte kliku, že jste pojistil tu druhou,“ řekl suše Carella.

„To jo,“ řekl Grimm. „Jestli mi ji ovšem zaplatí. Když ne, může se stát z kliky pech.“

„No, zaplatí vám to dřív nebo později,“ řekl Carella. Zavřel hlavní knihu a začal si opisovat adresy, telefonní čísla, telegrafní adresy a čísla dálnopisu obou západoněmeckých firem do svého notesu.

„Později už bude pozdě,“ řekl Grimm.

„No, co dělat?“ řekl Carella a pokrčil rameny.

„Nač by to přišlo?“ zeptal se náhle Grimm.

„Nač by přišlo co?“

„Získat od vás příznivé dobrozdání.“

„Pochybuju, že by pouhé moje slovo přesvědčilo vaše pojišťovatele, že…“

„Ale pomohlo by, ne?“

„Možná, možná taky ne. Rozhodně by ale pomohlo, kdyby se nám poštěstilo chytit žháře. A toho, kdo zabil Franka Reardona. Za předpokladu, že je to jedna a táž osoba, což být nemusí.“

„Myslím, že kdybyste za nimi zašel a řekl jim, že s požárem nemám nic společného, jistě by mi peníze vyplatili, řekl Grimm. Stál nalevo od sedícího Carelly a dychtivě na něho shlížel. „Uděláte to?“

„Ne,“ řekl Carella. „Já nevím, kdo podpálil vaše skladiště, pane Grimme. Zatím to nevím.“

„Kolik?“ řekl Grimm.

„Cože?“

„Řekl jsem kolik.“ Kancelář znehybněla.

„Budu dělat, že jsem nic neslyšel,“ řekl Carella.

„Myslel jsem kolik času,“ řekl chvatně Grimm. „Kolik času ještě budete potřebovat…“

„Jsem přesvědčen, že jinak jste to nemyslel,“ řekl Carella. Vstal, natáhl si sako a vykročil ke dveřím. „Jestli se ten inkasovaný šek objeví, zavolejte mi,“ řekl a vyšel z kanceláře. O Grimmově záznamu v rejstříku se nezmínil a Grimm se jím dobrovolně nepochlubil. Ale co by taky chtěl; kdyby lidé byli vůči sobě vždy naprosto upřímní, nebyl by mohl Diogénes dělat to, co dělal.

Mezitím na místě činu procházel Hawes domem číslo 2914 na Landis Avenue v doprovodu detektiva 83. vyšetřovacího oddělení do jehož revíru Diamondback patřil. Detektiv se jmenoval Oliver Weeks. Jeho kolegové z třiaosmdesátky ho láskyplně nazývali obr Ollie. (Všelijaké mrzké charaktery, které za dlouhá léta služby dostal za mříže, mu s láskyplností podstatně menší říkali špekoun Ollie.) Obr – špekoun Ollie byl jak tlustý, tak velký. Taky se silně potil. A páchl. Hawes ho považoval za čuně.

„Zdá se, že ho umlátili, nemyslíš?“ zeptal se Ollie.

„Jo,“ řekl Hawes.

Ollie šel o něco napřed, funěl do schodů a zanechával za sebou mocné aroma. „Ale pěsťma to nebylo,“ supěl Ollie.

„Ne,“ řekl Hawes.

„Možná uříznutou baseballovou pálkou,“ řekl Ollie. „Nebo kladivem.“

„To nám poví prosektor,“ řekl Hawes, vytáhl kapesník a vysmrkal se.

„Chytils rýmu?“ zeptal se Ollie.

„Ne,“ řekl Hawes.

„Letní rýma je největší svinstvo,“ řekl Ollie. „Znáš toho Kendalla?“

„Ne,“ řekl Hawes.

„Známej černej číman, zastupuje polovinu zdejších grázlů, co se dostanou do průseru.“

„Kdo zastupuje tu druhou polovinu?“ zeptal se Hawes.

„Cože?“ zahuhlal Ollie a otevřel dveře Kendallovy kanceláře.

Kendallova sekretářka překvapeně vzhlédla od psacího stolu. Bylo jí asi třiadvacet a byla to pohledná černá dívka s africkým účesem, přes bílou blůzku měla přetaženou bleděmodrou vestičku, neměla punčochy a byla bosá. Pastelově modré lodičky stály vedle její otáčecí židle. Její překvapení vypadalo dost opravdově, ale Hawes pochyboval, že by jí ten rozruch dole mohl ujít – mrtvý muž na dlažbě průjezdu, hlídkové vozy s vysílačkami u chodníku, pobíhání policejního fotografa, obřádné ometání zástupce policejního lékaře, sanitka připravená odvézt mrtvolu do márnice.

„Prosím?“ řekla a sehnula se, aby si natáhla střevíce.

„Detektiv Weeks,“ řekl Ollie, „třiaosmdesátej revír.“

„Prosím?“ řekla dívka.

„Jak se jmenujete?“ řekl Ollie.

„Susan Coleridgeová.“

„Máme dole mrtvýho chlapa,“ řekl Ollie.

„Ano, já vím,“ odpověděla Susan.

„Slyšela jste zezdola něco?“ zeptal se Ollie.

„Ne.“

„Jakto? Je to hned pod várna.“

„Klepala jsem do stroje,“ řekla Susan. „A měla jsem puštěné rádio.“

„Teď je vypnutý,“ řekl Ollie.

„Vypnula jsem ho, když jsem uslyšela policejní auta. Vyšla jsem se na chodbu podívat, co se děje. Teprv pak jsem se dověděla, že zabili Charlieho.“

„Vy jste ho znala?“

„Ano. Pracoval nahoře.“

„Kde?“

„V Obrodě Diamondbacku.“

„Máte tady šéfa?“

„Je u soudu.“

„Máte poslední dobou fůru rachoty, co?“ zeptal se Ollie.

„Ano.“

„Takže jste nic neviděla, nic neslyšela, je to tak?“

„Ano,“ řekla Susan.

„Díky,“ řekl Ollie a mávl na Hawese, že se jde dál. Na chodbě Ollie řekl: „Tyhle černý huby nikdy nic neviděj a neslyšej. Všichni jsou hluchý, němý a slepý.“

„Jestli psala…“

„Jo, pořád třískaj do stroje,“ řekl Ollie. „Nebo maj puštěný rádio. Nebo pračku. Nebo jánevímco. Vždycky něco. Tyhle černý huby držej pohromadě jak rybičky v aspiku. Nic jim neudělá větší radost, než když nám můžou vypálit rybník.“ Vystoupili zatím do druhého patra. Písmena na ledovaném skle dveří přímo proti schodišti oznamovala, že za nimi sídlí OBRODA DIAMONDBACKU, spol. s r. o. Ollie vrhl na nápis křivý kukuč, prohlásil: „To bude zas ňáký šmé,“ a strčil do dveří.

U dlouhého stolu pod oknem seděli dva černoši v košilích. Jeden byl vysoký hubeňour dost světlé pleti, s poměrně dlouhým nosem a mírnýma jantarovýma očima. Druhý byl rozložitý vazoun, černý jako noc, s hnědýma očima zveličenýma silnými skly. Přežvykoval nedopalek vyhaslého doutníku. Na stěně po levé straně visely fotografie dlouhých řad činžovních domů, vedle nichž byly připíchnuty architektonické návrhy jakéhosi města budoucnosti. Průčelí půl tuctu domů na fotografiích byla přelepena velikými X z červené lepicí pásky. Povrch stolu pokrývaly snímky baráků a nezastavěných parcel formátu 18 × 24. Pořízek držel v rukou štůsek fotografií benzínových pump a předkládal je jednu po druhé na stůl před muže s jantarovýma očima, který pokaždé nahlédl do strojopisného seznamu. Když Ollie rázně vykročil ke stolu, oba dva současně vzhlédli.

„Detektiv Weeks,“ představil se svým strohým, přímým způsobem. „Tohle je detektiv Hawes. Kdo jste vy?“

„Alfred Allen Chase,“ řekl muž s jantarovýma očima.

„Robinson Worthy,“ řekl muž v brýlích, položil obrázky benzínových pump na stůl a přesunul si vyhaslý čvaňhák do druhého koutku úst. „Vyšetřuju vraždu Charlese Harroda,“ řekl Ollie. „Slyšel jsem, že pracoval tady u vás.“

„Ano, pracoval,“ řekl Chase.

„Nevypadá to, že by vám jeho předčasný odchod zlomil srdce,“ řekl Ollie. „Kšeft se hejbe dál, co?“

„Uvědomili jsme už jeho matku a pokusili jsme se sehnat jeho děvče,“ řekl Chase. „Co byste od nás víc chtěl? Je po smrti. To už nenapravíme.“

„Co tady u vás dělal?“

„Fotografoval,“ řekl Worthy a ukázal na stěnu s fotkami činžáků a potom na snímky na stole.

„Chodil a fotil starý baráky, jo?“ řekl Ollie.

„Jsme stavební společnost,“ řekl Chase. „Rádi bychom rekonstruovali celou tuhle oblast.“

„To je teda pěkně velký sousto,“ uznal Ollie s nepokrytým posměchem.

„To ano,“ řekl bezbarvě Worthy.

„Kolik jste toho už rekonstruovali?“ zeptal se Ollie.

„Teprv začínáme.“

„Jak se začíná s obnovou takový peleše jako je Diamondback?“ řekl Ollie.

„Nejsem si tak docela jist, že jsme povinni vám vysvětlovat naše obchodní postupy,“ řekl Worthy.

„Ne, to povinný nejste,“ řekl Ollie. „Jak dlouho už tenhle podnik provozujete?“

„Bezmála rok.“

„A víte určitě, že nevedete pokoutní hernu?“

„To víme určitě,“ řekl Chase.

„Tohle je zkrátka poctivej podnik, že jo?“

„Přesně tak, nic jiného,“ řekl Worthy. „Snažíme se z Diamondbacku udělat místo, kde lze slušně bydlet.“

„Ale to si přec ždáme všichni,“ řekl Ollie, napodobuje oblíbeného komika W. C. Fieldse. „To si ždáme všichni.“

„A vedle toho chceme taky něco vydělat,“ řekl Chase. „Je na tom snad něco špatného, když si chce černoch vydělat?“

„Heleďte, s černochama mi tady nekrvácejte,“ řekl Ollie. „Tohle mě nezajímá. Jeden černoch leží dole pod schodama a všecko ukazuje na to, že ho odkrouhl jinej černoch, a já osobně mám s černochama akorát maléry. Když jste tak zatracený milý lidi, tak co abyste se taky začali mile chovat?“

„Rekonstrukce zástavby je legální, odpovědné a záslužné podnikání,“ řekl důstojně Worthy. „Charles Harrod u nás pracoval na částečný úvazek. Nemáme ani tušení, proč byl zabít, ani kdo to udělal. Jeho vražda nemůže naše snažení poskvrnit ani v tom nejmenším.“

„To jste řek moc pěkně, profesore,“ řekl Ollie.

„Jestli už nic nemáte,“ řekl Worthy, „tak bychom se rádi vrátili k práci.“ Sebral lesklé fotografie benzínových pump, otočil se na Chase a řekl: „Tato je na rohu Ainsley a Třicáté první. Máš…“

Ollie se znenadání natáhl, sevřel Worthyho košili pod krkem, vytrhl ho z křesílka a mrštil jím na stěnu s fotografiemi činžáků a architektonickými výkresy. „Tyhle chytračinky na mě nezkoušej,“ zařval, „nebo ti ty tvoje benzínový pumpy nacpu do chřtánu, slyšíš?“

„Nech toho, Ollie,“ řekl Hawes.

„Do toho se nepleť,“ řekl Ollie.

„Tak slyšíte mě, pane Robinsone Worthy, nebo mě neslyšíte?“

„Ano, slyším vás,“ řekl Worthy.

„Co dělal Harrod pro tenhle váš lžipodnik doopravdy?“

„Fotografoval opuštěné činžovní domy, které jsme…“

„Tyhle žvásty o vaší stavební společnosti si nechtě od cesty. Vsadím se, že jak vy, tak tady váš kamarádíček máte rejstřík dlouhej jako…“

„To není pravda,“ řekl Worthy.

„Držte hubu, když mluvím já,“ řekl Ollie.

„Pusť ho,“ řekl Hawes.

„Upaluj domů,“ řekl Ollie přes rameno. Nepouštěl Worthyho ze svého sevření a tiskl ho na zeď, jako by to byl další výkres. „Ten nebožtík dole je můj, a já si tenhle případ budu řešit, jak budu chtít já.“

„Dávám ti třicet vteřin, abys ho pustil,“ řekl Hawes. „Potom zavolám na revír a nahlásím tě za přestupek ve službě.“

„Přestupek?“ řekl Ollie. „Jakej přestupek? Ten chlap smrdí levotou a prdel se mu svírá strachy, že mu to jeho šmé prokouknu. Nemám pravdu, pane Robinsone Worthy?“

„Ne, to nemáte,“ řekl Worthy. Hawes pomalu a s rozmyslem přistoupil k telefonu na okraji stolu. Zdvihl sluchátko, vytočil FRederick 7-8024 a řekl: „Dave, tady Cotton Hawes. Mám tady policistu, který napadá svědka – zbytečné násilí a zneužití autority. Dej mi poručíka, prosím tě.“

„Na který ty seš vlastně straně?“ řekl Ollie, ale přece jen Worthyho pustil. „Polož to, byla to jen sranda. Pan Worthy ví, že jsem vtipkoval. Že to víte, pane Worthy?“

„Ne, nevím,“ řekl Worthy.

„Polož ten tejefon,“ řekl Ollie. Hawes uloži sluchátko do vidlice.

„Nojo,“ řekl Ollie. Hlučně si odfrknul, nacpal si do kalhot košili, která mu povylezla nad pásek, a zamířil ke dveřím. „Já se vrátím, pane Worthy,“ řekl. „Jen co si o tý vaší společnosti zjistím víc. Nashle, jo?“ Mávl Hawesovi na pozdrav a odešel.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Hawes Worthyho.

„Nic mi není.“

„Mluvil jste pravdu? Dělal Charlie pro vás fotky?“

„Jenom to,“ řekl Worthy. „Hledáme domy, které nájemníci opustili. Když nějaký najdeme, zjistíme si, kdo je majitelem, a potom se ho pokusíme vypátrat – což nebývá vždycky snadné. Když se nám s ním podaří navázat kontakt dřív, než město dům vyvlastní…“ Worthy se odmlčel. Na vysvětlenou pak dodal: „Abyste rozuměl, majitelé odmítají z opuštěných domů platit daně a město jim pak může odejmout vlastnické právo.“

„Ano, to vím,“ řekl Hawes.

„Město potom dům nabídne jakékoli městské organizaci, které by se mohl hodit. Když ho žádná nechce, nabídne dům na prodej ve veřejné aukci. Každý rok proběhne takových aukcí sedm nebo osm. Obvykle se konají v některém z velkých hotelů v centru. Potíž je v tom, že tam musíte přisazovat, a tak se radši snažíme najít domácího dřív, než to takhle daleko vůbec zajde.“

„Co uděláte, když ho najdete?“

„Nabídneme mu, že od něho dům převezmeme. Zaplatíme za něho dlužné daně a ještě mu přidáme na hotovosti, aby se věc urychlila a majitel neměl pocit, že přišel zkrátka. Většinou ale milerád souhlasí. Nezapomínejte, že to byl on, kdo nechal dům zpustnout.“

„Odkud máte kapitál?“ zeptal se Hawes.

„Získáváme finance ze soukromých zdrojů. V Diamondbacku žije nemálo černochů, kteří mají peníze k investování do podobných podniků. Zisk, který jim tyto investice přinášejí, je pouze o něco vyšší, než kolik bychom zaplatili na úrocích z půjčky nějaké bance.“

„Proč se tedy neobrátíte na banku?“

„Navštívili jsme všechny banky v městě,“ řekl Chase.

„Pro stavební podnikání v Diamondbacku jsme nenadchli ani jednu.“

„Kolik domů jste už koupili?“

„Osm nebo deset,“ řekl Worthy. Máchl opět rukou ke stěně. „Ty označené červeným křížem a několik dalších.“

„Ty domy pro vás našel Harrod?“

„Našel? Jak to myslíte?“

„Jestli tomu dobře rozumím, pracoval pro vás jako pátrač. Když někde uviděl dům, který vypadal opuštěně…“

„Ne, ne,“ řekl Chase. „My sami jsme mu říkali, které domy má vyfotografovat. Domy, o kterých jsme již věděli, že jsou opuštěné.“

„K čemu potřebujete jejich snímky?“

„Z nejrůznějších důvodů. Naši investoři si často přejí vidět budovy, které hodláme získat. A ukázat jim fotografie je mnohem snadnější, než se s nimi vláčet po Diamondbacku. A pochopitelně taky pro naše architekty, kteří je potřebují pro návrhy stavebních úprav. Některé z těch domů se už nedají renovovat.“

„Kdo jsou vaši architekti?“

„Sdružené projekční ateliéry. Tady v Diamondbacku.“

„Černošský podnik,“ řekl Chase. „Je to vlastně skrz naskrz černošský projekt,“ řekl Worthy. „Což ještě neznamená, že rasistický, jestli vás něco takového napadá.“

„Tyhle fotky benzínových pump dělal taky Harrod?“

„Ano,“ řekl Worthy. „To je další z našich projektů.“

„Obdobná záležitost,“ řekl Chase. „Jak dlouho pro vás pracoval?“

„Od samého začátku.“

„Asi tak rok?“

„Víceméně.“

„Víte něco o jeho osobním životě?“

„Moc ne. Jeho matka žije sama někde v centru. Charles bydlel v Kruger Street s dívkou, jmenuje se Elizabeth Benjaminova. To děvče sem taky párkrát zašlo. Vlastně mu dnes volala, když tu byl.“

„Co tady dělal?“

„Přišel si pro seznam domů, které jsme chtěli vyfotografovat.“

„V kolik to bylo?“

„Přišel někdy kolem jedenácté a zdržel se snad půl hodiny.“

„Co to děvče?“ řekl Hawes. „Je to šlapka?“

Worthy zaváhal. „S jistotou bych to tvrdit nemohl. Vypadá dost přístupně, ale to dneska nic neznamená.“

„Kolik jste Harrodovi za tyhle snímky platili?“

„Platili jsme ho od hodiny.“

„Kolik?“

„Tři dolary. Plus výdaje.“

„Výdaje?“

„Za film. A za vyvolání a zhotovení snímků. A taky za zvětšeniny, co vidíte na zdi. Charlie si dělal všechno sám. Byl to dobrý fotograf.“

„Ale říkáte, že byl jen externista.“

„Ano.“

„Kolik odhadujete, že si vydělal týdně?“

„Průměrně? Padesát dolarů.“

„Jak se mohl za padesátku týdně projíždět v cadillacu a nosit obleky šitý na míru?“ zeptal se Hawes.

„Nemám ponětí,“ řekl Worhty.

7

Možná, že Elizabeth Benjaminova nějaké ponětí o tom měla.

Možná, že by je měl i detektiv Oliver Weeks, který se v touze přišít pánům Worthymu a Chaseovi něco na triko, rozběhl zpátky na třiaosmdesátku a prohraboval se tam v kartotékách a žhavil telefon dotazy na úřad kriminální identifikace, místo aby byl tam, kde být měl, totiž v Kruger Street 1512, v bytě číslo 6A, a začal obracet kvartýr naruby a zpytovat Elizabeth, co ví o zdroji Harrodových příjmů. Vycházela právě z bytu, když Hawes stoupal do šestého patra. Měla na sobě tytéž šaty, v jakých ji už toho dne viděl, a nesla dva zcela stejné kufříky, z nichž si teď jeden postavila k nohám. Zabouchla za sebou dveře a sahala po kufříku, když Hawes zdolal poslední schod a řekl: „Odjíždíte někam, Liz?“

„Jo,“ řekla. „Už se nemůžu dočkat, až budu mít tohle město za zády.“

„Tak rychle to nepůjde,“ řekl. „Musíme si o něčem popovídat.“

„O čempak?“

„Třeba o jednom mrtvém, který se jmenoval Charlie Harrod.“

„Jestli vás zajímá, proč pakuju pryč,“ řekla Elizabeth, „tak proto, že netoužím, aby si lidi museli povídat o mrtvý holce, která se jmenovala já. Byl byste tak laskav a uhnul mi z cesty?“

„Odemkněte ty dveře, Liz,“ řekl Hawes. „Vrátíme se dovnitř.“

Elizabeth si povzdychla, postavila oba kufříky na zem, hodila si kabelku na bříško, rozepnula ji a sáhla dovnitř, když spatřila, že se v Hawesově ruce objevil revolver. Široce rozevřela oči. „Pomalu ruku vytáhněte,“ řekl Hawes. „Otevřenou a dlaní nahoru.“

„Šahala jsem jenom pro klíč, člověče,“ řekla Elizabeth, vytáhla ruku z kabelky a nastavila ji k Hawesovi dlaní, na které spočíval klíč od bytu.

„Otočte kabelku,“ řekl Hawes. „Vysypte ji na podlahu.“

„Žádná vražedná zbraň v ní není.“

„To nevadí, vysypte ji.“

Elizabeth vyklopila obsah kabelky na zem. Jak řekla, žádná vražedná zbraň tam nebyla. Hawes si připadal trochu bláhově, ale určitě ne bláhověji, než kdyby na něho byla vytáhla dámskou dvaadvacítku.

„Můžu?“ zeptala se a začala do kabelky ukládat soubor rtěnek a očních líčidel, papírové kapesníčky, roličku mentolek, adresář, peněženku, hrst drobných mincí, kuličkovou tužku, poštovní známky a účet z koloniálu. „Co jste čekal, že najdete?“ řekla. „Arzenál?“

„Hoďte sebou,“ houkl na ni Hawes, který ještě nevyšel z rozpaků.

„No, povězte mi, co jste myslel, že tam mám, pane detektive?“ řekla sladce, „Eskadru bombardérů?“ Zaklapla rázně kabelku, hodila si ji přes rameno a otočila se ke dveřím, aby odemkla. „Celou šestou flotilu?“ řekla, když rozrazila dveře a sehnula se pro kufříky.

Hawes ji následoval do kuchyně a pečlivě za sebou zavřel a zamkl dveře. Elizabeth postavila zavazadla na zem, přistoupila rovnou k výlevce, opřela se o ni a založila si ruce na prsou.

„Zapomněla jste otevřít kohoutek,“ připomněl jí pohotově Hawes.

„Čert je vem,“ řekla Elizabeth. „Teď už je mi jedno, co uslyší.“

„Byt je tedy odposloucháván?“

„Od stropu k podlaze. Nemůžete ani na klozet, aby vás někdo neposlouchal.“

„A co telefon?“

„Charlie mikrák ze sluchátka rozflákal.“

„Kdo vás odposlouchává, Liz?“

„To se ptáte tý pravý.“

„Co vlastně Charlie dělal?“

„Fotografoval.“

„Co ještě?“

„Nic víc.“

„Jste šlapka?“

„Ne, pane detektive, nejsem šlapka.“

„Jste nezaměstnaná, ano?“

„Ano.“

„A Charlie vydělával padesát dolarů týdně?“

„Tak nějak. Nevím, kolik vydělával.“

„Kde přišel k tomu cadillacu?“

„S tím se mi nesvěřil.“

„A co ty módní hadry?“

„Nesvěřil se mi.“

„Byla jste už zašitá, Liz?“

„V životě ne.“

„Můžu si to ověřit.“

„Tak si to ověřte.“

„Před kým utíkáte, Liz?“

„Před tím, kdo zabil Charlieho.“

„Tušíte, kdo to mohl být?“

„Ne.“

„Kde je ložnice?“

„Copak máte za lubem?“ zeptala se Elizabeth a prohnaně se ušklíbla.

„Chci si prohlídnout Charlieho svršky.“

„Jeho svršky už prohlíželi,“ řekla Elizabeth. „Dokonce čtyřikrát. fízlové sem chodí jako do veřejných záchodků.“

„Policie už tady byla?“

„V naší přítomnosti nikdy.“

„Jak tedy víte, že tady byli?“

„Charlie na ně políčil pastičky. Fízlové moc vtipný kaše nepobrali, víme. Charlie o těch štěnicích věděl deset minut po tom, co je tady narafičili.“

„Proč je tedy neutrhal?“

„Tahal je za nohu. Měl z toho srandu, když mu žrali všechny ty hlášky, co si vycucal z prstu.“

„O čem?“

„O tom, co chtěli slyšet.“

„O čem chtěli slyšet, Liz?“

„Nemám tušáka,“ řekla.

„Proč se o Charlieho Harroda zajímala policie?“

„Co já vím. Byl to zajímavý člověk,“ řekla Elizabeth a pohodila hlavou. „Byl to váš pasák?“

„Já nejsem šlapka, tak na co bych měla mít pasáka?“

„No dobře, pojďte mi ukázat ložnici.“

„Tamhle,“ řekla.

„Dámy mají přednost.“

„To je fakt,“ řekla a provedla ho bytem. V ložnici byly dvě vestavěné skříně. První obsahovala asi deset obleků, dva kabáty, tři sportovní saka, šest párů obuvi, dva klobouky a lyžařskou větrovku. Hedvábné značky na obou kabátech a na jednom ze sportovních sak pocházely z prodejny specializované na drahé, ručně šité pánské obleky. Hawes zavřel dveře a přešel ke druhé skříni. Byla zamčená.

„Co je tam?“ zeptal se.

„To se mě ptejte,“ řekla Elizabeth.

„Máte od ní klíč?“

„Ne.“

„Budu muset rozrazit dveře,“ řekl Hawes.

„K tomu snad potřebujete povolení k prohlídce?“

Hawes se neobtěžoval s odpovědí. Poodstoupil, zdvihl pravou nohu a vyrazil plným chodidlem jako píst proti zámku. Musel do dveří kopnout ještě třikrát, než zámek povolil.

„Na tohle určitě musíte mít povolení,“ řekla Elizabeth.

Hawes rozevřel dveře. Skříň žádnou skříní nebyla. Byla to místnůstka zařízená jako temná komora, včetně ocelového vyvolávacího tanku, pračky, leštičky a zvětšováku. Jediné okno bylo zamalováno černou barvou a nad pracovní deskou, položenou na řadě nízkých kovových kartoték, visela červená žárovka. Deska byla pokryta bíle smaltovanými miskami o rozměrech 18 × 24, pinzetami, balíčky vývojky, ustalovače a zvětšovacích papírů. Na drátech natažených od stěny ke stěně visely kolíčky na fotografie. Hawes vyzkoušel zásuvky pod deskou, ale všechny byly zamčené.

„Počítám, že tady od toho klíče taky nemáte,“ řekl.

„Nemám klíče od ničeho kromě dveří od bytu,“ řekla Elizabeth.

Hawes přikývl a zavřel dveře. Prádelník stál u zdi proti posteli, hned vedle okna. Metodicky prohlédl jednu zásuvku po druhé. Nahlédl pod každou Harrodovu košili, spodky, ponožky a kapesníky. V Harrodově šperkovnici, zastrčené pod třemi soupravami rudého spodního prádla v nejspodnější zásuvce, našel osm párů manžetových knoflíčků, náramkové hodinky s rozbitým sklíčkem, absolventský prsten střední školy, čtyři jehlice do kravaty a malý klíček. Vyjmul klíček z kazety a ukázal ho Elizabeth. „Poznáváte ho?“

„Ne.“

„No, tak ho vyzkoušíme,“ řekl Hawes a zašel opět do temné komory. Klíček se nehodil ani k jedné ze zásuvek. S povzdechem se vrátil k Harrovově prádelníku a uložil klíček kde ho našel. Potom, s dívkou v patách, přešel do kuchyně a pečlivě si prohlédl skřínku pod výlevkou. Mikrofon byl připevněn k dřevěnému rámu pod skřínkou, přesně tak, jak předpokládal. Sledoval drát očima nahoru k zaoblenému přechodu mezi stěnou a stropem a pak po celé délce místnosti až k oknu. Vylezl na požární schodiště a prohlížel si zadní cihlovou zeď. Drát se táhl na střechu a pak mizel z očí. Vlezl zpátky do místnosti.

„Na záchodě je za nádržkou splachovadla,“ řekla Elizabeth. „Další je v ložnici za obrázkem Ježíše a ještě jeden v noze stojací lampy v obýváku.“

„A vy nemáte tušení, kdo je tady narafičil?“

Elizabeth pokrčila rameny. Hawes se vrátil ke skřínce a prohledal police. Potom probral šuplíky almárky u výlevky a jedinou zásuvku kuchyňského stolu. Pistoli našel v ledničce.

Byla zabalena do hliníkové fólie a byla zastrčena docela vzadu ve spodní přihrádce za krabicí z plastické hmoty s nedojedenými fazolovými lusky. Byla to automatická pistole Smith and Wesson ráže 9 mm. Hawes obalil pažbu kapesníkem a vytáhl zásobník. Bylo v něm šest nábojů a věděl, že další projektil je v nábojové komoře.

„Tohle asi nebude vaše,“ řekl.

„V životě jsem to neviděla,“ řekla Elizabeth.

„Prostě to tady vyrašilo mezi fizulema a celerem, co?“ řekl Hawes.

„Vypadá to tak.“

„Nemáte na ni náhodou zbrojní pas?“

„Už jsem vám řekla, že mi nepatří.“

„Je tedy Charlieho?“

„Nevím, čí je.“

Hawes přikývl, zasunul zásobník do pažby, přivázal k pistoli štítek, zabalil ji a strčil do kapsy. Vystavil na ni Elizabeth potvrzení a pak napsal na kousek papíru svoje jméno a telefonní číslo vyšetřovacího oddělení a podal jí ho. „Kdybyste si na něco o té pistoli přece jen vzpomněla,“ řekl, „tak mne zastihnete tady.“

„Nemám si na co vzpomínat.“

„Aspoň máte moje telefonní číslo. Ještě se vrátím,“ řekl. „Doporučuju vám, abyste se moc daleko z domu netoulala.“

„Mám jiný plány,“ řekla Elizabeth.

„Jak je libo,“ řekl Hawes a doufal, že jeho tón zněl dosti varovně. Odemkl dveře a vyšel z bytu. Cestou na ulici ho napadlo, zda ji přece jen neměl rovnou sebrat. Cesty zákona ho někdy mátly. Znal nyní určitá fakta a měl v rukou závažný důkaz, ale pořád si nebyl jist, zda ho to všechno ospravedlňuje k zatčení:

1. Frank Reardon byl zastřelen dvěma střelami z pistole ráže 9 mm.

2. Hawes našel pistoli Smith and Wesson ráže 9 mm v bytě společně obývaném Charlesem Harrodem a Elizabeth Benjaminovou.

3. Pistole byla na osm nábojů plus jeden, ale když nahlédl do zásobníku, bylo v ní pouze sedm nábojů.

4. Harrodovo jméno stálo v Reardonově malém adresáři.

5. Barbara Loomisová, manželka správce domu, popsala Reardonovy návštěvníky z týdne před požárem jako černocha a mladou černošku silně připomínající Harroda a Elizabeth.

Jinými slovy, vezměte třeba toho Reardona. Víme o něm, že se stýkal s dvěma osobami. Pak ho najdeme zastřeleného střelou ráže 9 mm a pistole stejné ráže se později najde v ledničce dvou osob, s nimiž se předtím stýkal. Hodně velká shoda okolností, co?

Ale stýkat se s někým není ještě zločin a mít doma v ledničce pistoli neznamená, že jste jí nutně museli někoho zabít, ať je v ní nábojů kolik chce. Když máte na zbraň povolení, můžete ji klidně mít v ledničce, v piksle na chleba, nebo třeba pod kloboukem. Opatřit si zbraň není ve Spojených státech nic obtížného. V Americe chovají lidé zbraně stejně jako Angličani kočky. Příčina, proč Američané chovají zbraně, tkví v tom, že Amerika je národ průkopníků a jeden nikdy neví, kdy vyrazí Indiáni k útoku. (Po pravdě řečeno, Hawes věděl, že právě před týdnem tlupa fanatických Apačů pomalovaných válečnými barvami napadla přepychový obytný dům na Lakeshore Drive v Chicagu.) Proto taky Národní střelecká asociace podmazává v kuloárech Kongresu – aby americkým průkopníkům uchovala právo vlastnit zbraň pro případ nepřátelsky naladěných Indiánů.

Elizabeth Benjaminová a Charles Harrod ukládali pistoli do ledničky, z čehož Hawes usuzoval, že byli přinejmenším stejně dobří Američané jako kdejaký Čerokéz. Jestliže má ale Američan povolení k držení nebo k nošení zbraně, nemůžete ho sebrat dřív, dokud příslušnou zbraní nespáchá zločin. Dokud balistické oddělení Hawesovi nesdělí, že podezřelá zbraň skutečně je či není zbraní, která složila starého Franka Reardona, má toho proti Elizabeth pramálo. Mohl by ji sebrat pro neoprávněné držení střelné zbraně, ale ona přece prohlásila, že to není její pistole, a byt, který obývala, patřil Charliemu Harrodovi, a Charlieho Harroda nemohl pro nic sebrat, poněvadž Charlie byl mrtev. Ale i kdyby se ukázalo, že pistole opravdu byla vražednou zbraní, Hawesovy pochybnosti stran Elizabethina zatčení by to sotva rozptýlilo. Jestliže tu nebylo nic, co by ji s pistolí spojovalo – například zbrojní pas, záznam o ko
upi, otisky prstů, prostě nic víc než fakt, že ji ukládala v Charlieho ledničce – tak z čeho ji mohli obvinit? Vyšetřovaným zločinem byla vražda, nejzávažnější trestný čin vůbec. Za trestný čin jsou odpovědní netoliko pachatelé přímí, nýbrž i spoluviníci a účastníci. Jestliže Elizabeth sama vraždu spáchala, či rozkazem, radou, poučením ji nastrojila, k ní úmyslně podnět zavdala nebo někoho k vykonám vraždy zjednala či naváděla, byla přímým účastníkem. Pokud po vykonaném skutku vraha ukrývala či přechovávala nebo jakýmkoli jiným způsobem mu pomáhala, aby unikl zatčení, trestnímu řízení, odsouzení či trestu, a mohla vědět, že tento zločin spáchal, byla spoluvinicí. Čím tedy ksakru byla? Musí se zeptat poručíka. Ale i kdyby vůbec něčím z toho byla, tedy ať už pachatelem přímým nebo účastníkem či spoluvinicí, jak jí to měli prokázat na základě pistole, nalezené v Charlieho ledničc e, i za předpokladu, že touto zbraní Reardon byl zastřelen?

Někdy to bývá setsakramentsky těžké. Vtípek o pochůzkáři, který pronásleduje bankovního lupiče a čte si v běhu v předpisech, aby si ověřil, zda má nebo nemá právo po něm vystřelit, byl až příliš blízký pravdě, než aby byl k smíchu. Hawes si povzdychl a vyšel do žhnoucího odpoledne, mžouraje proti slunci. Ještě že se člověk může opřít o rutinu. Rutina mu teď diktovala, aby zbraň odeslal balistickému oddělení policejní laboratoře s žádostí o nález, opatřenou razítky nutné a spěchá, a zjistil v oddělení zbrojních pasů, nemáli Harrod nebo jeho děvče registrovánu zbraň. Dále rutina přikazovala, aby poslal někoho ze skupiny zámečníků otevřít Harrodovy kartotéky. Nebo na tohle taky potřebuje nějaký pitomý soudní příkaz? Někdy si přával, aby dělal někde v kancelářské budově a obsluhoval tam výtah.

* * *

Detektiv 1. třídy Michael O. Dorfsman byl zaměstnán v balistické laboratoři a právě na něho natrefil Cotton Hawes se svojí rychlovkou. Dvě vypálené nábojnice ráže 9 mm už na jeho stole ležely, stejně jako obě střely vykutané z lebky Franka Reardona. Jedna ze střel byla mírně deformována nárazem na kost, ale druhá, zabořená hluboko v Reardonově mozkové hmotě, byla ve skvělém stavu. Zatím ještě na expertize pracovat nezačal, poněvadž nábojnice dostal teprve včera, a střely přišly dnes ráno, kdy mu je poslali po pitvě z márnice.

Pro určení skupinové příslušnosti zbraně prozkoumáním nábojnic a střel existuje několik způsobů, a protože Dorfsman byl odborník, jistě by zakrátko zjistil, že zbraň, z níž byly nábojnice ráže 9 mm vypáleny, je automatická pistole Smith and Wesson ráže 9 mm. To by si ovšem vyžádalo důkladnou prohlídku všech stop na nábojnicích, s pominutím těch zcela bezvýznamných, které na nábojnici zanechávají saně závěru nebo kluznice zásobníku, a soustředěním pozornosti na stopy mnohem charakterističtější. Dorfsman mohl také provést mikroskopickou zkoušku zachovalejší z obou střel a klasifikovat ji podle ráže, úhlu žlábkování a počtu polí a drážek, které by nakonec stanovily výrobní typ vražedné zbraně – dokonce i bez svědectví nábojnice. Hawes mu pouze ušetřil spoustu času.

Hawes mu poslal automatickou pistoli Smith and Wesson ráže 9 mm a teď stačilo, aby Dorfsman porovnal nábojnice, které již měl, s testovacími nábojnicemi vypálenými z podezřelé zbraně, a ejhle! – teď se ukáže, jestli je zkoumaná zbraň skutečně hledanou zbraní. Docela prosté.

Dokonce i Dorfsmanova manželka věděla, že slovo „automatický“ ve spojem s ruční střelnou zbraní prostě znamená, že zasunutí nového náboje do nábojové komory provádí zbraň sama, nikoli střelec. Jinými slovy, automatická pistole je ve skutečnosti pistole „samonabíjecí“. Sotvaže je jeden náboj vystřelen, posune se na jeho místo další, a pistole je okamžitě připravena k dalšímu výstřelu, kdežto revolver se musí natáhnout palcem nebo prstem, který tiskne spoušť. Dorfsmanově manželce bylo putna po tom, že činnost automatické pistole je základní pomůckou pro identifikaci nábojnic vypálených z takové pistole. Oproti tomu Dorfsman této činnosti rozumět musel, jestliže se měl svého úkolu náležitě zhostit. A jak své manželce nejednou řekl, „Činnost je, když se něco děje, maličká.“

1. Máte automatickou pistoli Smith and Wesson ráže 9 mm.

2. Zastrčíte do pažby zbraně zásobník. Zásobník obsahuje osm nábojů. Další náboj zasunete do nábojové komory, čímž. získáte celkovou kapacitu devíti výstřelů. A můžete se jít strefovat do lidí, jestli je to vaše gusto.

3. Když stisknete spoušť, z hlavně vyletí střela a zavrtá se někomu do hlavy.

4. Současně zpětný ráz pistole stlačí prázdnou nábojnici zpátky, závěr sklouzne dozadu, otevře se a prázdná nábojnice je mrštěna ven.

5. Závěr pak tlakem pružiny sklouzne do původní polohy, do nábojové komory se zasune další náboj a úderník je opět natažen, takže když stisknete spoušť podruhé, vyletí z hlavně další střela.

Anžto se na této činnosti podílí řada pohyblivých součástí a anžto jsou tyto součásti zhotoveny z oceli, kdežto pláště nábojnice jsou z měkčích kovů, jako je měď nebo mosaz, zanechávají součástky pistole na nábojnicích stopy. A anžto ani dvě zbraně nejsou naprosto stejné, nenajdou se dvě zbraně, které by poznamenaly nábojnici stejným způsobem. Díky tomu může existovat balistické oddělení, a díky tomu měl taky Michael O. Dorfsman o práci postaráno.

Součástky zbraně, které zanechají na nábojnici stopy, jsou tyto:

1. Závorník je takové to tentononc nahoře za hlavní, v čem sedí nábojnice, než stisknete spoušť a vyšlete bzučící střelu do světa. Na závorníku jsou jemné rýhy a škrábance, které tam zanechaly nástroje při obrábění a ty pak zase zanechávají svůj otisk na nábojnici.

2. Úderník. To je takový ostrý čumprlík, co udeří na zápalku, když zmáčknete spoušť, což zas vyvolá explozi plynů, které z kovové nábojnice vypustí střelu a proženou ji hlavní a třeba i něčí hlavou.

Úderník pochopitelně v místě, kde narazí na zápalku, zanechá stopu.

3. Vytahovač. To je taký oný bazmek, který se po výstřelu stahuje zpátky se závěrem; nechává stopy na přední straně límce nábojnice.

4. Vyhazovač. To je takové to, no víte asi, co vyhazuje prázdné nábojnice z pistole na podlahu, kde je pak najdou bystří policajti a okamžitě se dovtípí, že použitá zbraň byla automatická pistole, neboť revolver na podlahu nic neodhazuje, nanejvýš lidi, kteří před ním náhodou stáli, když spustil. Vyhazovač zanechává stopy na krčku nábojnice.

Znáte-li stopy, které zbraň zanechává, a víte-li, kde je na prázdné nábojnici máte hledat, stačí, abyste z podezřelé zbraně několikrát vystřelili, sesbírali nábojnice a označili si je kvůli identifikaci. Potom vezmete nábojnice posbírané na místě činu a ty také označíte kvůli identifikaci, neboť v každé balistické laboratoři se povalují spousty prázdných nábojnic, a vy si přece nebudete hrát celý den s nábojnicemi, když se musíte obírat věcmi mnohem důležitějšími – například vraždou. Potom umyjete (ano, správně, umyjete) všechny nábojnice ve svém oblíbeném čistícím prostředku (žena pracuje od slunka do slunka, ale muž práci nekončí nikdy) a můžete je začít porovnávat. Toto samozřejmě provádíte pomocí mikroskopu a svoje zjištění si vyblýsknete pod difúzním světlem, které všechny stopy vyjeví v ostrém reliéfu, načež už jen vedle zvětšeniny podezřelé nábojnice přilepíte zvětšenin
u nábojnice porovnávané a popíšete stopy na každé z nich stejně, jako byste popisovali obloučky a delty a smyčky a pahrbky na otisku prstu – no a máte to. Nu a jste-li ovšem Michael O. Dorfsman, ocitáte se v slastné krajině, známé jako „pozitivní identifikace“. Je to báječné, když vám všechny ty stopy a škrábance pasují k sobě jako dvě půlky téhož obličeje. Člověk se cítí náramně dobře, když může zdvihnout telefon a zavolat vyšetřujícímu detektivovi, že zbraň, zaslaná balistické laboratoři, je zcela určitě zbraní, která vypálila střely, které někoho sprovodily ze světa.

Což je přesně to, co na sklonku onoho pátečního odpoledne udělal Dorfsman.

Cotton Hawes měl naopak pocit, jako by právě zachytil prudký předhoz od zadáka. Teď už bylo pouze na něm, aby míč dopravil na brankovou čáru. Oddělení zbrojních pasů mu už dříve oznámilo, že Charlesovi Harrodovi ani Elizabeth Benjaminové žádné povolení k držení nebo k nošení zbraně vydáno nebylo. Poslední povolení vystavené pro inkriminovanou zbraň, automatickou pistoli Smith and Wesson ráže 9 mm, neslo sériové číslo 41-911-R a bylo vydáno 12. října 1962 jistému Anthony Reedovi, bydlícímu tehdy v Isole. Prohlídka telefonních seznamů všech pěti městských obvodů žádného Anthony Reeda neodkryla. Ale rok 1962 ležel v dávné minulosti a bůhví kolika rukama pistole prošla od chvíle, kdy byl Reedovi vystaven zbrojní pas k jejímu držení. Krátký rozhovor s poručíkem Hawese ujistil, že jelikož byla pistole nalezena v ledničce příbytku běžně obývaného Elizabeth Benjaminovou, může být považována za její vla
stnictví, a jestliže na ni nemá povolení, mohou jí přišít alespoň neoprávněné držení střelné zbraně. Jestliže navíc balistická laboratoř přijde s pozitivním nálezem, Hawes může Elizabeth klidně sebrat jako pachatele nebo spoluviníka úkladné vraždy. Poručík Byrnes si sice nebyl jistý, jestli to obstojí, ale její zatčení jim aspoň umožní podrobit ji legálnímu výslechu. Z balistické laboratoře měl tedy Hawes zelenou a chystal se vyrazit za Elizabeth. Už si dokonce navlékal sako a chtěl odejít ze služebny, když vtom ještě zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko. „87. oddělení, detektiv Hawes,“ řekl.

„Hawesi, tady Ollie Weeks.“

„Těbůh, jak se máš?“ řekl Hawes bez valného nadšení.

„Hele, mě moc mrzí, že jsme se rafli kvůli těm černejm hubám,“ řekl Ollie. „Nerad bych, aby sis myslel, že patřím k poldům, co mlátěj lidi na potkání.“

„Jak bych si moh něco takovýho myslet?“ řekl Hawes.

„Já jen, že mi celej ten jejich podnik nějak smrdí,“ řekl Ollie. „Dřepím na tom celý odpoledne a už jsem něco na ty naše dva kamarádíčky, Worthyho a Chase vyhrabal. Ještě jsem neskončil, ale byl bych moc nerad, kdybys měl o mně špatnej dojem.“ Ollie zmlkl a čekal zřejmě na odpověď. Když se mu žádné nedostalo, pokračoval: „Mám už taky zprávu našeho doktora o Harrodovi a napadlo mě, že by tě mohla zajímat. Umlátili ho, jak jsme počítali.“

„Jakou zbraní? Je to ve zprávě?“

„Zbraní nepočítaně,“ odpověděl Ollie, napodobuje opět W. C. Fieldse. „Vskutku nepočítané. Tak to aspoň tvrdí doktor. Říká, že byla použito tupých nástrojů a…“

„Nástrojů? Množný číslo?“

„Jo, množný. Víc než jednoho rozhodně. A navíc našel Harrodovi pod levou rukou bodnou ránu, i když ta ho nezabila. Zabily ho ty rány do palice a podle doktora šlo o zbraně různý váhy a velikosti.“

„Jinými slovy, napadla Harroda víc než jedna osoba.“

„Vypadá to tak,“ řekl Ollie. „Doktor taky našel Harrodovi na pažích a na nohou ranky a jizvy a stopy heroinu v žaludku, v parenchymatózních tkáních…“

„V čem?“

,,Nevím, jak se to správně vyslovuje,“ řekl Ollie. „Čtu to rovnou z tý jeho zprávy. A taky v mozku. Ty to nejspíš budeš vědět, ale doktor tady říká, že alkaloidy zmizí ze zažívací soustavy asi po čtřiadvaceti hodinách, takže se dá bezpečně předpokládat, že si Harrod během dne píchnul. Potom tady ještě stojí, že měl za nehtama na pravý ruce oškrabky bílýho laku.“

„Laku, povídáš?“

„Jo. Vypadá to, že Harrod byl fotograf, narkoman a navrch ještě lakýrník. Takže to je zatím všechno, co mám. Jinak se pořád ještě šťourám v tom Worthyho a Chaseově podnikání, a jak se dovím něco dalšího, zavolám ti. Co ty?“

„Právě jedu zabalit tu Harrodovu holku.“

„Proč?“

„Našel jsem u ní v lednici pistoli a balistika zrovna zjistila, že jde o zbraň, použitou při vraždě, kterou vyšetřujeme.“

Jakou vraždu? Nemluvíš teď o Harrodovi, nebo jo?“

„Ne, ne.“

„Protože toho nezastřelili. Řek jsem ti přece…“

„Tohle je jiná vražda. Ale jedno obyčejně zapadá do druhýho, Ollie.“

„Nojo, tak už to bývá,“ řekl Ollie opět hlasem W. C. Fieldse. „Tak už to bývá. Mám tam jít s tebou?“

„Zvládnu to sám.“

„Co jí chceš přišít?“

„Vražda, odstavec jedna. Neprokážeme to sice, ale třeba ji to postraší a vyklopí nám, co ví.“

„Jestli se ovšem neodvolá na rozhodnutí Miranda-Escobedo a nepošle vás do háje.“

„Uvidíme.“

„Kdy tam budeš?“

„Asi tak za hodinu.“

„Tak já k vám přijdu,“ řekl Ollie, přijímaje pozvání, o němž se Hawes nepamatoval, že by je kdy učinil. „Jsem zvědavej, co vám řekne.“ Hawes neodpověděl.

„A hele,“ řekl Ollie, „doufám, že si nemyslíš, že jsem tam s tou černou hadicí mával z plezíru?“

„Spěchám,“ řekl Hawes a zavěsil. Sotvaže došel k dvířkám v laťkovém pažení, zazvonil telefon znovu. Carella byl v umývárně na chodbě a Hal Willis seděl u poručíka. Hawes se zašklebil a zdvihl sluchátko nejbližšího telefonu. „87. oddělení, Hawes,“ řekl.

„Cottone, tady Dave, volám zezdola. Mám na drátě nějakou hysterku, chce s tebou mluvit.“

„Kdo je to zač?“

„Nějaká Elizabeth. To druhý jméno mi uteklo, sotva jí je rozumět.“

„Dej mi jí,“ řekl Hawes.

Vzápětí ji měl na drátě. Její normálně obyčejně hluboký hlas zněl vysoce a pronikavě. „Hawes?“ řekla. Přijeďte sem honem.“

„Kde jste, Liz?“

„Doma. Poslechla jsem vás, zůstala jsem tady. A teď si pro mě přišli.“

„Kdo?“

„Ty samý, co zabili Charlieho. Jsou venku na požárních schodech. Za chvilku vyrazí okno, jen co seberou kuráž.“

„Kdo to je, Liz? Můžete mi to říct?“ Uslyšel zvuk tříštícího se skla. Potom slyšel směsici hlasů, Lizin pronikavý výkřik a hned nato někdo jemně položil sluchátko do vidlice. Hawes zavěsil, seběhl po železných schodech do místnosti dozorčího a řekl Davovi Murchisonovi, který měl službu, aby zavolal dispečink a dal poslat radiohlídku do Kruger Street 1512, byt číslo 6A, že tam přepadli ženskou. Potom vyběhl na chodník, nastartoval svůj vůz a zamířil do Diamondbacku.

8

Bylo krátce před šestou, než se Hawes dostal do Diamondbacku. U chodníku stály dva rádiové hlídkové vozy a jejich červené majáky se točily a blikaly. Na schůdkách před domem stáli dva pochůzkáři, jeden černý a druhý bílý, a přehlíželi dav shromážděných mužů a žen, kteří užívali další z veřejných podívaných, jež jim skýtalo letní město. V jednom z vozů seděl policajt v civilu, na kapse saka měl připíchnutý služební odznak, v hrsti držel mikrofon, a vystrkoval z otevřených dveří nohu na chodník. Hawes uzamkl sedan a cestou k domu si připíchnul na sako odznak. Vystoupil do schodů, prokázal se nejbližšímu poldovi a řekl: „Volal jsem 10-34. Co se stalo?“

„Dámička tam nahoře je skoro mrtvá,“ řekl pochůzkář. „Sanitka je už na cestě.“

„Kdo je nahoře?“

„Lewis a Riggiero z druhého vozu a detektiv Kissman z narkotik. Ten tady byl první. Vyrazil dveře, ale ty gauneři už byli v tahu. Muselo jich být víc. Zřídili ji pořádně.“

„Co je zač ten u rádia?“

„Detektiv Boyd z třiaosmdesátky.“

„Vyřiďte mu, že budu nahoře, jasný?“ řekl Hawes a vešel do domu. Ve čtvrtém poschodí ho zastavil jeden z policistů z druhého hlídkového vozu. Legitimoval se a pokračoval do pátého patra. Strážník před bytem 6A mrknul na Hawesův odznak a neřekl mu ani slovo, když vešel do bytu. Elizabeth ležela v bezvědomí na podlaze vedle kuchyňského stolu. Šaty měla potrhané a zakrvácené, ústa nepřirozeně otevřená a obě nohy zkroucené pod sebou v úhlu, který jasně napovídal, že jsou zlomené. U kuchyňského stolu seděl muž v hnědé vestě, telefonní sluchátko na uchu. Krátce na Hawese pohlédl, mávl rukou na pozdrav a pak řekl do sluchátka: „Nemám tušení. Strhlo se tu boží dopuštění, a tak jsem vyrazil dveře.“ Chvíli poslouchal a pak řekl: „Všechno, od toho telefonátu až do konce. Dobře, potom si ještě promluvíme.“ Zavěsil, vstal a přistoupil s nataženou rukou k Hawesovi. Byl to vysoký, hranatý chlap tak troc
hu klukovských, nenucených způsobů. Tak jako ostatní policisté na scéně, měl i on připíchnutý svůj odznak na svrchním oděvu – v tomto případě na levé přednici vesty, kousek nad srdcem.

„Já jsem Martin Kissman,“ řekl. „Narkotika.“

„Cotton Hawes, sedmaosmdesátka,“ řekl Hawes a sáhl po Kissmanove natažené ruce.

„Aha,“ řekl překvapeně Kissman. „Tak vy jste ten Hawes, jo?“

„Jak to myslíte?“ zeptal se zmateně Hawes.

„Chtěl jsem za váma dneska po vystřídání zajít. Odposlouchávali jsme tady a já zrovna seděl na drátě.“

„Jo tak,“ řekl Hawes. „Slyšel jste pravděpodobně mou hlášku, ne?“

„Jasně a zřetelně. Mám taky debatu, kterou jste s ní vedl po tom, co byl Harrod zabit. Tak oni věděli, že je máme na drátě, co? Taky mě to mohlo napadnout. Mysleli jsme, že mikrák v telefonu vyplivnul, ale to pořád nevysvětlovalo ten vodopád, vždycky když někdo mluvil v kuchyni. Říkal jsem poručíkovi, že dostali echo a že si o věcech, které nemáme slyšet, povídají jedině v kuchyni. Všechno ostatní byly falešné stopy nebo běžné cancy, jako co mají v plánu na večer nebo co koupit k snědku. Mám taky několik velice pikantních pásek z mikráku v ložnici, kdyby to snad někoho zajímalo.“ Kissman se zazubil, vytáhl z kapsy u vesty dýmku a míšek s tabákem a začal si nacpávat.

Hawes si přitom poprvé všiml propálených děr v Kissmanove pletené vestě. Hawesův otec také kouřil dýmku a věčně měl svetr samou díru, nemluvě dírách v koberci, čalounění a v několika případech v záclonách. Jako by to nestačilo, chovala rodina Hawesových siamskou kočku, která s oblibou požírala vlnu. Žádné obstojné vysvětlení pro tohle její gusto neexistovalo: koťata nečekala, žádným nedostatkem vitamínů, pokud aspoň Hawes věděl, taky netrpěla, byla prostě náruživý vlnožrout. Co nedokázaly uhlíky z otcovy dýmky, o to se postarala kočka. Hawesova matka jednou otci řekla: „Vypadáš pořád jako prožraný od molů.“ Otec užasle zdvihl oči a zeptal se: „Jak to myslíš, Abby?“

Hawes si uvědomil, že se usmívá, teprve když Kissman, který si ještě cpal dýmku, řekl: „Copak?“

„To nic,“ řekl Hawes a zavrtěl hlavou. „Proč jste byt odposlouchávali?“ zeptal se.

„Věděli jsme, že je Harrod narkoman, a měli jsme podezření, že s drogama taky kšeftuje. Chtěli jsme se přes něj dostat na kůži větším rybám.“

„Jak jste dopadli?“

„Zatím dost bledě. Harrod nás honil od čerta k ďáblu po celým městě. To je taky jeden z důvodů, proč mi došlo, že o těch mikrácích musí vědět. Ale poručík, že kdepak, a kdo se bude hádat s poručíkem?“

Kissman rozškrtnul zápalku a vyfukoval do kuchyně obrovská oblaka dýmu. Na bezvědomou dívku se nikdo z nich nepodíval. Oba věděli, že sanitka je na cestě, a sami teď pro Elizabeth nic udělat nemohli – jedině snažit se odhalit toho, kdo měl na svědomí její současný stav. Nemluvě o tom, že policisté mají k bezprostředním následkům krvavého násilí zvláštní odstup. Jako chirurgové při operaci – když otvor v operační roušce ohraničuje pouze operované místo, ostatek těla je zakryt a plíce nebo ledvina či mozek se stávají jakousi izolovanou částí celku – detektivové často odlučují oběť od vlastního zločinu a přehazují přes tělo jakousi pomyslnou roušku, aby se mohli plně soustředit na určitou část, vyžadující veškerou jejich pozornost. Zraněná a krvácející Elizabeth Benjaminová ležela na kuchyňské podlaze, sanitka byla na cestě, a detektivové probírali příčiny a následky s nezaujatostí chirurg nahlížejících do otevřeného srdce.

„Dověděl jsem se o Harrodově vraždě až z vaší debaty s tím děvčetem,“ řekl Kissman. „A víte, co mě napadlo? Napadlo mě, bože, tak jsme zase chytili jen vítr do čepice.“

„Naslouchal jste, když mi později volala?“

„Chytil jsem to na mikrák tamhle pod tou skřínkou. Samozřejmě jen to, co říkala ona. Potom jsem uslyšel, jak se sype sklo, jak ti chlapi po ní jdou a jak holka ječí, a to už jsem sem letěl. Mám posed v jednom bytě v sousedním baráku, natáhli jsme dráty přes střechu a po zadní zdi dolů. Trvalo mi asi pět minut, než jsem sem doběhl. Našel jsem ji už takhle. Ti pacholci, co to udělali, už byli pryč, nejspíš stejnou cestou kudy přišli. Já jsem aspoň na schodech nikoho nepotkal. Hlídkaři přijeli asi dvě minuty po mně. To vy jste je poslal?“

„Jo,“ řekl Hawes. „Nezdálo se mi, že bych…“

„Tady je,“ řekl někdo ve dveřích a Hawes se otočil a spatřil vstupovat do místnosti dva saniťáky a mladíka, kterého odhadl na novopečeného lékaře. Lékař se rychle sklonil nad Elizabeth a přejel očima od jejího pohmožděného a krvácejícího obličeje k visící čelisti, přes roztržený pulovřík na prsou a nachové stopy na obnažených ňadrech dolů k očividně zlomeným nohám. Saniťáci postavili nosítka na podlahu a jemně na ně dívku uložili. Elizabeth zasténala a lékař řekl: „To nic, má milá.“ Mohlo mu být asi pětadvacet, ale mluvil jako starý machr, který praktikuje aspoň šedesát let. Jeden ze saniťáků kývl na kolegu a oba nosítka zdvihli.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Kissman.

„Moc slavně ne,“ odpověděl mladý lékař. „Jestli se chcete pozeptat později, jsem doktor Mendez, diamondbacká všeobecná.“

„Myslíte, že s ní bude možno mluvit?“ zeptal se Hawes.

„Sotva, čelist vypadá přeražená,“ řekl Mendez. „Brnkněte mi asi tak za hodinu.“ Saniťáci už mezitím z bytu odešli. Mendez úsečně kývl hlavou a odešel za nimi.

„To děvče říkalo, že jste byt párkrát navštívili,“ řekl Hawes. „Je to pravda?“

„Svatá pravda,“ řekl Kissman. „Byli jsme tu celkem šestkrát.“

„Ona říkala čtyřikrát.“

„Aspoň vidíte, že taky umíme dělat v rukavičkách, když chceme,“ řekl Kissman. „Hráli jsme s nima tak trochu betlém. Harrod věděl, že je odposloucháváme, a věšel nám na nos bulíky, tak jsme mu o tom čtyřikrát dali vědět, ale dvakrát jsme si dali záležet, aby na to nepřišel.“

„Našli jste něco?“

„Nic. Sundali jsme všechny vypínače, prohledali nádržku na záchodě, matrace, lustry, všechno, nač si vzpomenete. Jedině, že by ty svý jedy nosil nacpaný v konečníku.“

„Co ty zamčený kartotéční skřínky v temné komoře?“

„Jaké kartotéky?“

„Ty pod stolem.“

„Ty musí být nové.“

„Kdy jste tu byli naposled?“

„Asi před měsícem.“

„Tak je pojďte otevřít,“ řekl Hawes.

,,Podívám se, jestli mládenci dole nemají páčidlo,“ řekl Kissman a vyšel z bytu. Hawes přistoupil k oknu. Okenní tabule byla čistě vytlučená, truhlík s pelargóniemi převrhnutý, zem rozházená po okenním pražci a květiny vytržené z kořenů ležely v kuchyni na podlaze. Asi půldruhého metru od rozbitého okna byla kaluž krve Elizabeth Benjaminové. Hawes dlouho zíral na krev a potom přistoupil k telefonu a vytočil číslo svého oddělení. Na třetí zazvonění vzal telefon Carella.

„Kde ksakru vězíš?“ zeptal se. „Odskočím si na chvíli, a když se vrátím, jsi v trapu.“

„Dave ti nic neřekl?“

„Dava vystřídali dobře před hodinou. Tady jakživ nikdo nikomu nic neřekne,“ řekl Carella.

„Někdo se vloupal k té Benjamince a šeredně ji zmaloval,“ řekl Hawes. „Telefonovala mi zrovna, když to začalo. Okamžitě jsem odstartoval. Už vím, kdo tady špicloval, Steve. Nějaký Kissman, z narkotik.“

„Jo, toho znám,“ řekl Carella. „Alan Kissman, viď?“

„Martin Kissman.“

„Nojo, Martin Kissman,“ řekl Carella.

„Říkal jsem ti, že volal Ollie Weeks?“

„Ne.“

„Tos musel být dole. Doktor říká, že Harroda zabilo několik lidí vyzbrojených celou paletou zbraní. Byl to narkoman, Steve.“

„Proto tam Kissman odposlouchával?“

„Proto. Chceme se teď vlámat do těch zamčenejch kartoték, jen co přinese páčidlo. Co se děje u tebe?“

„Nic moc. Rozhodně nic, co by se týkalo našeho případu.“

„Nemyslíš, že bysme si měli Worthyho a Chase oťuknout v rejstříku sami?“

„Jak to myslíš, sami? Kdo po nich ještě jede?“

„Ollie Weeks. Měl jsem za to, že jsem ti to říkal.“

„To jsem musel být dole. O co ti jde, Cottone?“

„O to, že jestli měl Harrod na obou rukách bodance od jehly, museli by si toho jeho šéfové všimnout, aspoň určitě v létě, kdy se chodí v krátkejch rukávech. Ale mně řekli jen to, že pro ně fotil. Třeba má Ollie pravdu. Třeba je ta stavební společnost opravdu jen fasádou.“

„Čeho?“

„Drogy? Kissman si myslí, že Harrod byl překupník.“

„To pořád neznamená, že Worthy a Chase o tom museli vědět.“

„Proč mi tedy neřekli, že byl narkoman? Jenom chvíli po tom, co ho někdo zabil. Co chtěli zakrýt?“

„Nevím. Ale nech Ollieho, ať se v tom šťourá. Teď si nemůžeme přidělávat další práci.“

„Nemám Ollieho rád,“ řekl Hawes.

„Já taky ne, ale…“

„Ollie je demagog.“

„To je fakt, ale Andy Parker taky.“

„Jo, ale s Parkerem dělat musím, patří k naší skupině. S Olliem dělat nemusím.“

„Je to polda.“

„Haha!“ řekl Hawes.

„Je. Mezi ním a Parkerem je drobet rozdíl.“

„Asi jsem ho přehlídnul.“

„Ale je. Rozdíl jako mezi pejrem a pampeliškou. Parker je pejr, šerednej jako noc a naprosto k ničemu. Ollie je pampeliška…“

„Pěkná pampeliška,“ řekl Hawes.

„Pampeliška,“ trval na svém Carella. „Stejně šeredná jako pejr, ale vykvete z ní pěkně žlutá kytka. A nezapomínej, že se hodí do salátu.“

„Ollieho bych do salátu s chutí strčil,“ řekl Hawes. „A pokapal olejem a vinným octem.“

„Jen ho nech, ať to oběhá, Cottone. Slíbil, že se ozve?“

,,Ukáže se ve služebně každou chvíli. Víš, co bych si přál? Přál bych si, aby tam byl Artie Brown, až začne dávit ty svoje rasistický zvratky. Artie by munatrh zadek a poslal ho v dárkovým balení strejčkovi do Alabamy.“

„Proč sem přijde?“ zeptal se Carella.

„Počítá, že se tam ukážu s tou Benjaminkou. Vysvětli mu, co se stalo, buď tak hodný. Třeba odtáhne a půjde domů píchat špendlíčky do svý loutky Sidneyho Poitiera.“

„Jak je na tom to děvče?“

„Mizerně. Vypadá to, že má přeraženou čelist a obě nohy zlomené.“

,,Proč?“

„Nevím. Kissman je už tady, ještě ti zavolám. Máš namířeno domů?“

„Za chvilku.“

„Myslím, že bysme se měli ještě dneska sejít, Steve. Nějak se nám to zašmodrchává.“

„To jo,“ řekl Carella a zavěsil.

* * *

Páčidlem neotevřete jen málo věcí, jako třeba krabičku oček.

Hawes, Kissman a detektiv Boyd z třiaosmdesátky zvolili pro vypáčení uzavřených zásuvek v Harrodově temné komoře metodu nonstop. Místo aby vypáčili jednu a prohledali její obsah, vypáčili všech šest zásuvek, a potom se posadili, aby jejich obsah pěkně v klidu prozkoumali. Trvalo jim deset minut, než zásuvky otevřeli, a skoro sedmdesát minut, než se probrali jejich obsahem. Poněvadž jediné světlo v temné komoře poskytovala červená žárovka nad pracovní deskou, přestěhovali se do ložnice, rozsvítili lustr a usedli mezi zásuvky jako děti kramařící za deštivého dne ve starém nábytku a svršcích v podkroví starého domu. Pouliční ruch venku postupně utichal – v Diamondbacku nadešla hodina večeře.

Charlie Harrod byl čipera.

Elizabeth Benjaminova jakbysmet.

Část Harrodovy čipernosti souvisela s požíváním drog. Jestliže snad zpráva policejního lékaře budila ještě nějaké pochybnosti, zda Charlie byl narkoman či nebyl, pak je už letmá prohlídka první zásuvky rychle rozptýlila. V prázdné krabici od doutníků našli injekční stříkačku, lžíci s náběrkou zčernalou od plamene a ohnutým držadlem a půl tuctu trhacích zápalek. V pouzdře dvoučlánkové baterky našli tři průhledné sáčky práškovité bílé látky, patrně heroinu. V další prázdné krabici od doutníků v téže zásuvce, pravděpodobně pojistce pro špatné časy, našli zavírací špendlík, oční kapátko a začouzený lahvový uzávěr upevněný na stočeném kusu měděného drátu. Klobouček s drátem byl provizorní lžící k zahřívání a rozpouštění heroinu vodou, špendlík sloužil k napíchnutí žíly, oční kapátko ke vstříknutí drogy do krevního oběhu – velice primitivní, zato velice účinné za
řízení, když vám sedí ďasík na hřbetě a máte rozbitou stříkačku a kuchyňské nádobíčko není po ruce.

Za oběma krabicemi našli v zásuvce sbírku knížek, brožur a časopiseckých a novinových výstřižků pojednávajících o drogách a drogové závislosti, včetně článku z policejního měsíčníku, který si předplácela většina městských policajtů. Zvláštní obálka obsahovala spoustu novinových výstřižků o zabavení velkých zásilek heroinu, o zatčených překupnících a policejních zátazích na pašeráký narkotik, a také xeroxovou kopii z některého článku o toxikologii, kde se popisovaly symptomy otravy alkaloidy a příslušné protijedy. V první zásuvce nebylo nic, co by nasvědčovalo, že Harrod s drogami také obchodoval, jeho zásoba heroinu nestála za řeč, odpovídala množství, jaké má narkoman běžně po ruce pro případ nouze. Přestože nařízení v městě stanovilo, že vlastnictví více než dvou uncí heroinu zakládá opodstatněný předpoklad úmyslu prodeje, žádný z detektivů nevěřil, že by drogy ukryté v Harrodově baterce bylo tolik, aby podobné obvinění obstálo.

Zbývajících pět zásuvek bylo napěchováno označenými kancelářskými obálkami, seřazenými podle abecedy. Podle označení jednotlivých obálek by se mohlo zdát, že záliby zesnulého Charlieho Harroda zahrnovaly literaturu, divadlo, mytologii, historii, jazykovědu, naučnou literaturu i náboženství. Bílé štítky nalepené na obálkách odhalily při letmém prolistování tak rozmanité tituly jako SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKů, LASSIE SE VRACÍ, TROJSKÉ VÁLKY, PÉČE O KOJENCE, ZLATÉ ROUNO, TARZAN Z RODU OPů, RADOSTI JIDIŠ, PŘÍBĚH ZE ZOO, BERLITZOVA UČEBNICE PRO SAMOUKY (FRANCOUZŠTINA), VÁLKA A MÍR, VZESTUP A PÁD TŘETÍ ŘÍŠE, a dokonce BIBLE SVATÁ. Nicméně jediný pohled na obsah obálek vyjevil, co titulky vlastně znamenají, a mimoto ukázal, že Harrod přímo oplýval poněkud perverzním smyslem pro humor.

Obálky obsahovaly fotografie.

Některé z nich byly zjevně čerstvého data a pravděpodobně je dělal Charlie sám, tady ve svém bytě – zvláště v ložnici, ale také v obýváku, v kuchyni a (v případě jedné pozoruhodné série) na požárním schodišti. Některé fotografie byly zvětšeninami snímků starých několik desetiletí – módní šaty jednotlivých období, zrádné škrábance, trhliny a vybledlá místa napovídaly jiné zdroje než kameru Charlieho Harroda

Byly to samé pornografie.

Zobrazovaly každý představitelný pohlavní akt, jaký byl kdy proveden, vymyšlen anebo vyfantazírován lidmi a pro lidi – ale i pro zvířata – každého věku, barvy, vyznání nebo přesvědčení v duetech, triích, kvartetech, kvintetech, sextetech (samosebou), houfech, davech, kmenech, nebo (jak se aspoň na jednom snímku zdálo) celých národech – s uplatněním či bez uplatnění zdrženlivosti, mechanických pomůcek, nástrojů, přístrojů, mučidel nebo svědomí. Protože všechny fotky byly opatřeny cenovkami, bylo nabíledni, že Charlie byl víc než náhodný sběratel. Dalo se dokonce předpokládat, že mezi Charlieho drahým oblečením a automobilem a jeho fotografickou vášní byla přímá souvislost. Důležitou součástí jeho čipernosti (anebo živnosti, chcete-li) byl prodej pornofotek. Ani Elizabeth Benjaminová nelhala, když tvrdila, že není šlapka. Elizabeth Benjaminová byla fotomodelkou. Alespoň dvě třetiny snímků z Charlieh
o galerie prezentovaly Elizabeth jako hlavní představitelku v rozličných rolích. Její repertoár byl zřejmě nevyčerpatelný, její pózy přirozené a sebejisté, její hvězdné kvality nesporné. Čas večeře tedy uběhl velice příjemně, a zatímco se nad město snášel soumrak, dopřávali si detektivové Kissman, Boyd a Hawes poklidné intermezzo prohlížením hambatých obrázků, při čemž každý z nich konečně pochopil, co to obnáší být cenzorem, nuceným pročítat ve službách společnosti nejrůznější svinstva, aby posléze definitivně rozhodl, která jsou natolik nestoudná, že jim nemůže být dopřáno místa na policích veřejné knihovny.

Byl to očistný zážitek.

* * *

Steve Carella si začínal připadat jako účetní. Teď bylo za dvacet minut osm a Ollie Weeks s notnou dávkou informací o společnosti zvané Obroda Diamondbacku, vedené dvěma ctihodnými gentlemany, pány Robinsonem Worthym a Alfredem Allanem Chasem, přisupěl do služebny sedmaosmdesátého revíru už před dobrými dvěma hodinami. Ollie zřejmě provedl důkladné šetření od chvíle, kdy oba společníky opustil se slibem, že se jejich podnikání podívá na zub, a okamžikem, kdy zavolal Hawese, aby mu řekl: „Něco jsem na naše dva kamarádíčky Worthyho a Chase vyhrabal,“ což bylo konstatování snad až tuze mírné. Ollie vlastně za těch pár hodin do konce pracovní doby většiny kanceláří absolvoval pořádný pochoďák, což bylo mimo jiné přesvědčivým důkazem, že tlouštíci mají mrštné nohy a jsou dobrými tanečníky. Samozřejmě, že se ve svém pátrání řídil podle předpisů a předpisy pro vyšetřování podezřelého obc
hodního podnikání stanoví určitý zavedený postup. Ollie jej naplnil do písmene a teď dychtil, aby Hawesovi (anebo Carellovi coby jeho zástupci) dokázal, že se ve svém soudu o vedoucích osobnostech Obrody Diamondbacku nijak neukvapil. Znal Carellu z případu, na kterém spolu pracovali asi před pěti lety, kdy Carella spražil Ollieho pro jeho zvláštní idiosynkrasii nazývat šestaosmdesátiletou portorikánskou matronu, babičku dvanácti dětí a pyšnou matku syna, který tenkrát kandidoval do městské rady, „vetchou křivochcalkou“. Ollie se tehdy urazil, že se Carella urazil, a jejich pracovní vztahy byly od té doby poněkud napjaté. Příliš roztomilůstek si nevyměnili ani dnes, kdy opět společně zasedli nad případem. Carella měl na krku vraždu a Ollie měl na krku vraždu, a možná spolu tyto obě vraždy souvisely, a to z nich dělalo partnery.

„Tak co jsem na ty vohrábla vyšťoural,“ řekl Ollie. „Nejdřív jsem zavolal Cartwrighta a Fieldse, kancelář pro evidenci úvěrů dole v centru, a promluvil jsem si s jistou Clarou Tresorovou z oddělení služeb zákazníkům. Vysypala na mě spoustu jaloviny, že abych za ní přišel k nim do čtvrtého patra a ukázal jí svoje papíry, načež jsem jí řek, že jsou už tři hodiny a že nemám čas jezdit do města. Hudrovala a dělala drahoty, ale pak mi za půl hodiny zavolala zpátky a řekla mi všechno, co jsem potřeboval. Vypadá to tedy tak, že Obroda Diamondbacku se ustavila v září loňského roku a její vedení sestává z tří lidí. Robinson Worthy je předseda. Alfred Allan Chase místopředseda a nějaký Oscar Hemmings jim dělá pokladníka. Základní kapitál v době ustavení společnosti činil 5 975,00 dolarů, jmění dělitelné rovným dílem mezi tři hlavy podniku. Jako podstatu své obchodní činnosti uvedli nákup a stavební adap tace v části města známé pod názvem Diamondback. Zatím to zní košer, co?“

„To ano,“ řekl Carella. Vzpamněl si na Rogera Grimma a jeho dovozní společnost, na firmy v Hamburku a Bremerhavenu. Okamžitě je zas vypudil z mysli. Měl co dělat, aby svým dvojčatům vysvětlil množiny, a začínal mít podezření, že pro vedoucí postavení v mezinárodním kartelu asi buňky nemá. A to ještě nevěděl, že za chvíli přijde Hawes s informací o dalším obchodním podnikání, o malém pornokšeftu Charlieho Harroda. Nejspíš by se mu z toho rozskočila hlava.

„Sleduješ mě?“ zeptal se Ollie.

„Sleduju,“ řekl Carella, ale moc jistý šitím nebyl.

„Fajn. Potom jsem se poptal v Úřadě pro rozmach obchodu a Úvěrovým ústavu velký Isoly, a taky v Diamondbackském úvěrovém ústavu a zjistil jsem, že ti mládenci mají dobrou úvěruschopnost, že si na ně jakživ nikdo z obchodních partnerů nestěžoval, účty platí včas a tak dále. Pořád to zní dobře, pořád to vypadá košer.“

„Kdy to začne vypadat nalevačku?“ zeptal se Carella.

„Ještě moment, jo?“ řekl Ollie.

Nahlédl do svých poznámek, kterými neuctivě pokryl zadní strany několika tištěných formulářů vyšetřovacího oddělení, a potom zase zdvihl oči. „Jo, čili hoši vykupují baráky na spadnutí a pak je renovují, souhlasí? Zavolal jsem tedy na katastrální úřad a tam jsem se dozvěděl, že během celé existence podniku zakoupili v Diamondbacku celkem devět opuštěných budov. Všechny ty baráky koupili od původních majitelů a zaplatili za ně podstatně míň než kolik by museli vypláznout na aukci. Chceš slyšet několik těch cen?“

„Jistě, proč ne,“ řekl Carella.

„Ty ceny jsou důležitě,“ řekl Ollie. „Například za třípatrový cihlový barák na jižní straně Thorp Avenue zaplatili 6 300 dolarů; za dvoupatrový barák s dřevěným průčelím na Kosinského bulváru 2 700 dolarů; za třípatrový barák s vápencovou fasádou na rohu Hullu a Dvacáté páté ulice 3 800 dolarů, a tak dále. Celkem je těch devět baráků stálo 48 750 dolarů. Došlo?“

„Došlo,“ řekl Carella, aniž si tím byl jistý.

„Potom jsem tedy brnknul na městskou stavební správu a tam mi řekli, že Obroda Diamondbacku, přestože vlastní sakumprásk devět baráků a má k ruce architekty, který jim malujou výkresy, za celou tu dobu adaptovala jeden jediný – starou barabiznu na St. Sebastian Avenue. Ty architekti si říkají Sdružený projekční ateliéry a sídlí na Ainsley. Telefonoval jsem jim a řekli mi, že si za plány počítali 50 000 dolarů.“

„Jak ses dozvěděl, kdo jsou jejich architekti?“

„Zavolal jsem Worthymu a Chaseovi a ti mi to řekli, jak jinak? Ty dva vohráblové jsou celý žhavý, aby nás přesvědčili, že jsou košer, vyklopili mi nejen ta jména svých architektů, ale taky jméno svojí banky – což byla jejich první chyba.“

„Co je to za banku?“

„První městská na Culver Avenue, tři bloky od jejich kanceláře. Volal jsem tam kolem čtvrtý; nebo nějak tou dobou. Zavírají ve tři, rozumíš, ale pracovní hodiny mají do pěti, někdy do šesti hodin. Promluvil jsem si s ředitelem, nějakým Fredem Epsteinem, a ten mi pověděl, že Obroda Diamondbacku má u nich otevřený běžný účet a taky bezpečnostní schránku. Požádal jsem ho, jestli bych do tý schránky nemoh nakouknout, a on, že jedině když mám soudní příkaz – dneska abys měl ten pitoměj soudní příkaz, když chceš odejít na svačinu. Vyrazil jsem tedy do města a uvrtal jednoho soudce, aby mi vystavil ten příkaz, a kolem pátý jsem byl už zase v Diamondbacku a hrabal jsem se v tý jejich schránce. A hádej co?“

„Co?“ řekl Carella.

„Mají v tý schránce na hotovosti skoro 800 000 dolarů. Což je halda peněz na tři obroditele s holou zadnicí, kteří začínali s upocenýma pěti tisícema, devíti sty pětasedmdesáti dolary, nemyslíš?“

„To si taky myslím.“

„A který, na to nezapomeň, vysolili už skoro sto táců za devět baráků a za architekty, co jim malovali výkresy. Nemluvě o tom, kolik je přišla ta renovace. Kdepak asi vzali všechny ty peníze, Carello?“

„To nevím.“

„Já taky ne.“

„Řeks tohle všechno Hawesovi?“

„Věděl jsem to, když jsem mu volal, ale chtěl jsem si ještě něco zjistit, než ho tím nakrmím.“

„Co to bylo?“

„Ten třetí chlápek v Obrodě Diamondbacku. Oskar Hemmings. Pokladník.“

„Doptal ses na něj?“

„Jo, bydlí v tom baráku na St. Sebastian, v tom, co Obroda Diamondbacku zadaptovala. Chci se na něj mrknout zejtra. Zavolal jsem si taky do rejstříku, žádnej škraloup tam nemá. Worthy taky ne, mimochodem. Chase je už jinší kapitola. Spálil se před pěti lety – vloupání, odstavec druhý; vyfasoval deset let v Castleview a po třech a půl vypad ven na podmínku.“

„Kdy to bylo?“

„Kdy ho pustili? V listopadu to budou dva roky.“

„Nemá někdo z nich vroubek u FBI?“

„Dal jsem jim echo,“ řekl Ollie. „Brzy bych se měl už něco dovědět.“

„Byls pilný, Ollie,“ řekl Carella. Neměl Ollieho rád, ale nijak se nesnažil skrýt svůj obdiv nad tím, co Ollie za těch několik hodin dokázal. Právě tohle se navečer snažil vysvětlit Hawesovi. Špekoun Ollie byl nemožný chlap, ale po mnoha stránkách dobrý policajt. Nebrat ohled na jeho vyšetřovací instinkt a jeho přičinlivé vykutávání faktů by znamenalo vylévat s vaničkou i dítě. A přesto spolupráce s ním byla jediným řetězem utrpení! Co si měl člověk počít? Co měl, při nejlepším svědomí, dělat? Zacházet s ním jako s počítačem chrlícím užitečné informace a tím ho odlidštit a dopouštět se stejné urážky, která urážela jeho? Ollie Weeks byl problém. Navíc měl Carella podezření, že je problémem neřešitelným. Byl takový, jaký byl. Nemohli jste ho vzít stranou a vysvětlovat mu, co se dělá a co ne. „Ehm, Ollie, to se nesluší, říkat takovéhle věci. Někteří lidé by se mohli urazit, chápe, Ollie?“ Jak vysvětlíte krokodýlovi, že se nesluší požírat jiná zvířata? „Je to prostě v mé podstatě,“ odpoví vám. „Proto mi dal pánbůh takové ostré zuby.“ Jenom pánbůh věděl, proč dal Olliemu Weeksovi takové ostré zuby, ale krom toho, že by mu je vyrazil, nevěděl Carella, co s ním počít.

„To si piš, že jsem byl pilnej,“ řekl Ollie a zazubil se, doplňuje tak svoje ctnosti skromností. Pojednou zaslechli venku na chodbě hlasy a svorně otočili hlavy k laťkové přepážce. Do služebny vstoupil Hawes v doprovodu Kissmana, který nesl magnetofon. Kissman vypadal starší, než jak ho Carella pamatoval. Náhle ho napadlo, jestli on připadá Kissmanovi taky tak.

„Těbůh, Alane,“ řekl.

„Martin,“ řekl Kissman.

„Martine, promiň, Martine,“ řekl Carella a přikývl. Byl unaven, měl v hlavě příliš mnoho čísel. Peníze, peníze, peníze, při každém zločinu dojde nakonec na lásku nebo na peníze. „Tohle je Ollie Weeks z třiaosmdesátky. Martin Kissman, narkotika.“

Muži si krátce potřásli rukama a změřili se jako dva šéfové reklamních agentur, odhadující, nakolik si asi lezou do zelí.

„Tak kde máte tu holku?“ zeptal se Ollie, když si uvědomil, že Hawes odešel sbalit Elizabeth Benjaminovou a místo ní přivedl policajta z oddělení boje proti narkotikům.

„V Diamondbacku v nemocnici,“ řekl Hawes. „Obě nohy zlámané, pochroumaná žebra a přeražená čelist,“ řekl Kissman.

„Proč jste mě nezavolali?“ pohoršil se Ollie.

„Semlelo se to moc rychle,“ odpověděl Hawes. „Ale Kissman má na pásce všechno, co se v bytě stalo…“

„Na pásce?“ řekl Ollie. Byl z toho dočista na větvi. Zamžikal očima a sáhl pro kapesník. Osušil si obočí a řekl: „Nechápu, co se to tady děje,“ což byla pravda pravdoucí.

Zatímco Kissman připravoval magneťák, Hawes mu to vysvětlil. Potom se všichni čtyři muži usadili na tvrdé židle kolem stolu a Kissman stiskl tlačítko START. Páska začínala větou, zaznamenanou už během dopoledne:

– Jeho svršky už prohlíželi. Dokonce čtyřikrát. Fízlové sem chodí jako do veřejných záchodků.

„Kdo to mluví?“ zašeptal Ollie.

„To děvče,“ odpověděl šeptem Hawes.

– Policie už tady byla?

– V naší přítomnosti nikdy.

– Jak tedy víte, že tady byli?

„Co je to za chlapa?“ zeptal se Ollie.

„Já,“ řekl Hawes.

„Ty?“ řekl Ollie, stále popletenější.

– Charlie na ně políčil pastičky. Fízlové moc vtipný kaše nepobrali, víme. Charlie o těch štěnicích věděl –

„Můžeš to přeskočit?“ zeptal se Hawes.

– deset minut po tom, co je tady narafičili.

Kissman zastavil pásku a stiskl tlačítko rychloposunu, sleduje přitom měřítko stopáže, a pak opět rychle zmáčkl tlačítko STOP a znovu zabodl prst do tlačítka START. Tentokrát se strefil blíže.

– přijeďte sem honem. Doma. Poslechla jsem vás, zůstala jsem tady. A teď si pro mně přišli. Ty samý, co zabili Charlieho. Jsou venku na požárních schodech. Za chvíli vyrazí okno, jen co seberou kuráž.

Následoval třesk vyraženého skla a pak na pásce vybuchly nejméně tři, patrně ale čtyři různé hlasy:

– Běž vod toho telefonu!

– Ber ji, po hlavě!

– Ta děvka…

– Mám ji!

Elizabeth zaječela. Ozvalo se cvaknutí, nejspíš sluchátka zavěšeného do vidlice, a potom hluk krátké rvačky, bouchnutí snad převrácené židle, rychlý pleskot nohou na linem pokryté podlaze. U zábradlí služebny se objevil Meyer Meyer, který se vracel nahoru s kelímkem kávy a sýrovým chlebíčkem, a vyjeveně se ptal: „Co se to děje?“

„Tiše,“ řekl Hawes.

Elizabeth teď vzlykala. Z reproduktoru se ozývaly pleskavé údery nějakého tvrdého předmětu dopadající na tělo.

– Ach, prosím vás, ne!

– Drž hubu, svině!

– Ber ji za nohy!

– Prosím, prosím.

Znovu zaječela, vyrazila dlouhý výkřik pronikající do morku kosti, a pěti zkušeným detektivům, kteří už z kabinetu hrůzy viděli a slyšeli skoro všechno, přeběhl po zádech mráz. Pak byly slyšet další rány, teď dokonce rytmické, metodické tlučení do těla již bezvědomé dívky.

– Tak dost, to stačí.

– Ber ji, nech ji bejt, vždyť ji zabiješ!

– Tak jdem, jdem.

– Co je to?

– Koukejte honem vypadnout, chlapi!

Zazněl dusot utíkajících nohou, cinknutí skla, patrně střepů z okenní tabule, které se uvolnily, když prolézali oknem. Citlivý mikrofon zachytil ještě zasténání z kuchyňské podlahy a pak se rozhostilo naprosté ticho. Kissman vypnul magnetofon.

„Kolik myslíte, že jich bylo?“ zeptal se Hawes.

„Čtyři nebo pět,“ řekl Ollie. „Těžko říct.“

„Něčemu tady nerozumím,“ řekl Carella se staženým obočím. „Můžeš mi to ještě vrátit, Martine?“

„Kam až?“

„K tomu místu, co jeden z nich říká něco, jako že by ji mohli zabít.“

Kissman vrátil pásku zpátky a stiskl opět tlačítko START:

– Ach, prosím vás, ne!

– Drž hubu, svině!

– Ber ji, za nohy!

– Prosím, prosím.

Služební místností projel znovu dívčin strašlivý výkřik a znovu jim to všem zadrhlo hrdla jako dětem, které jakživy neslyšely o bubácích. Znovu naslouchali mlčenlivě uštědřovanému výprasku a čekali, až se z reproduktoru ozve další hlas:

– Tak dost, to stačí.

– Ber ji, nech ji bejt, vždyť ji zabiješ!

– Tak jdem, jdem.

„Vypni to,“ řekl Carella a Kissman přístroj vypnul. „Nechápu ty příkazy.“

„Jaký příkazy?“

„Ten chlap tam říká někomu, aby ji bral a nechal být současně,“ řekl Carella. „To přece nedává smysl.“

„Vykřikuje to několikrát na celý pásce,“ řekl Kissman.

„Jak to myslíš?“

„Aby ji bral po hlavě a po nohou a tak. Říká to tam jednomu z nich několikrát.“

„Je tam moc šumu,“ řekl Ollie. „Třeba jste se přeslechli.“

„Kdepak, tohle je slyšet jasně a čistě,“ řekl Hawes. „Řve tam ‚Ber ji po hlavě‘, to je bez debat.“

„Nezní to jako hlasy mladejch kluků?“ řekl Kissmann.

„Místama.“

„Mě se zdají rozhodně jako černý huby, to teda rozhodně,“ řekl Ollie a Hawes se na něho zaškaredil, ale Olliemu to zřejmě ušlo.

„Přehraj to ještě jednou, buď tý dobroty,“ řekl Carella. „O tom, že ji zabijou!“

Kissman ono místo vyhledal na pásce a přehrávali si tu jedinou větu znovu a znovu, pozorně naslouchali jejím slovům a pídili se po významu toho zdánlivého rozporu: Ber ji, nech ji, vždyť ji zabiješ! Ber ji, nech ji, vždyť ji zabiješ! Ber ji, nech ji, vždyť ji zabiješ! Ber ji, ber ji, berji, berji, beri, beri…

„Je to jeho jméno!“ řekl Hawes a náhle vyskočil ze židle.

„Cože?“ řekl Ollie.

„Barry! Jamie Barry!“

* * *

Tři se vydali do klubovny Lebek – Ollie Weeks proto, že Harrodova vražda patřila oficiálně jemu; Carella a Hawes proto, že jim oficiálně patřila vražda Franka Reardona. Navíc, když jdete navštívit neznámý počet chuligánů, není dostatek palebné síly nikdy k zahození.

Klub se nacházel v suterénu činžáku na Jižní sedmadvacáté ulici. Našli ho docela snadno, poněvadž policajti z třiaosmdesátky vedli všechny místní pouliční gangy v evidenci a ke zjištění adresy hlavního stanu Lebek předků stačil stručný Ollieho telefonát mateřskému oddělení. V chodbě před klubem se zastavili a poslouchali chvilku u dveří. Slyšeli hudbu a několik mužských i ženských hlasů. Nezaklepali, nezdržovali se žádnými formalitami; měli co dělat s lidmi, kteří se možná dopustili vraždy a přepadení. Špekoun Ollie rozrazil dveře a Carella a Hawes s pistolemi v ruce vklouzli do místnosti vzápětí po něm a zaujali postavení po obou stranách dveří. Dva mládenci, kteří stáli u gramofonu, se prudce otočili k zejícím dveřím. Párek sedící v objetí na pohovce u stěny proti dveřím okamžitě vyskočil, když detektivové vpadli dovnitř. Dva další párky tančily v protilehlých zšeřelých koutech. Rázem
se obrátily k vetřelcům, přestaly tančit, ale nepustily se. Na protější straně místnosti byly ještě jedny dveře. Ollie k nim hbitě přeběhl a otevřel je kopancem. Na posteli leželi nahý chlapec s dívkou.

„Vstávat,“ řekl Ollie. „Oblečte se!“

„Co to má znamenat?“ zeptal se jeden z mladíků u gramofonu, Hawes v něm poznal vousatého hráče biliáru Averyho Evanse.

„Zátah,“ řekl Carella. „Držte hubu.“

„Kde je Jamie Barry?“ zeptal se Hawes.

„Vedle.“

„Mrskni sebou, amante,“ řekl Ollie. „Pánové vedle si chtějí s tebou popovídat.“

„Co jsem proved?“ zeptal se Barry z vedlejší místnůstky.

„Jsem předsedou klubu,“ řekl Avery a vykročil od gramofonu ke středu místnosti. „Rád bych věděl, co to má znamenat, jestli dovolíte.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Carella.

„Avery Evans.“

„Těší nás,“ řekl Ollie. „Hej ty! Stoupni si ke zdi! Tohle není čajový dýchánek. Vypni ten gramec!“

„Doufám, že máte soudní příkaz,“ řekl Avery.

„Jo, tady ho vidíš,“ řekl Ollie a zamával policejní osmatřicítkou. „Chceš si ho přečíst?“

„Já to nechápu,“ řekl Avery. „Lebky předků s policií vycházely vždycky v dobrém. Řekli byste mi laskavě…“

„To si povíme na stanici,“ řekl Ollie. „No tak, děvčata, na vás to taky platí!“ Strčil svoji pistoli do sousední místnosti a zařval: „Nestrojíš se na bál u guvernéra, Barry! Hoď sebou nebo ti pomůžu.“ Děvče, které bylo v posteli s Barrym se chvatně obléklo, a teď vyšlo ze zadní místnosti a dopínalo si blůzku. Okatá dívenka s půvabnou tvářičkou a čistou pletí. Nemohlo jí být víc jak šestnáct. Avery se postavil těsně před Carellu a řekl, jako by se mu svěřoval: „Předpokládám, že si uvědomujete, že Lebky předků jsou jediný klub v téhle čtvrti, který…“

„To nám povíš potom,“ řekl Carella.

„Neřeknete nám aspoň, proč nás berete na stanici?“ zeptal se Avery. „Stal se snad nějaký malér v některém z ostatních klubů?“

„Ne,“ řekl krátce Carella.

Jamie Barry vyšel do klubovny. Byl velký, tak jak si ho Hawes pamatoval, se silnými zápěstími a rukama jako lopaty. „O co kráčí, šéfe?“ zeptal se.

„Spletli se v adrese, Barry,“ řekl Avery.

„Taky si myslím,“ řekl Barry.

Lebky předků nebyly zdaleka tak staré, jak hlásal jejich název, nicméně se věk jejich členů pohyboval od osmnácti do šestadvaceti let, což znamenalo, že už nejsou mladiství a mohou být tedy vyslechnuti na policejní stanici. Nikdo jakživ policajtům v tomhle městě nevysvětlil, kde vlastně by měli nezletilé provinilce vyslýchat. Obvykle vzali každého podezřelého výrostka do té části stanice, která právě nebyla infikována všelijakou pochybnou cháskou, takže bohu posloužili a čerta neurazili – podivné jsou cesty zákona. Lebky předků měly samozřejmě nárok, aby jim byla přečtena a vysvětlena jejich práva, a mohly zachovat mlčení, pokud chtěly, a měly také nárok na právní zastoupení, a to ať už se rozhodly odpovídat na otázky nebo ne. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Miranda-Escobedo, které všechna tato práva zaručovalo, nebylo zas takovým klackem pod nohama, jak to tvrdili někteří policisté. Celonár
odní průzkum mezi muži zákona ve skutečnosti vyjevil, že od rozhodnutí ve věci Miranda-Escobedo bylo získáno stejné množství přiznání jako před tím, a to bez použití výslechu třetího stupně.

Avery Evans, vůdce Lebek předků, byl nejstarším členem gangu, do sedmadvaceti mu chybělo jen pár měsíců. Byl také nejmazanějším a pravděpodobně i nejtvrdším. Trval na tom, že se policie dopustila politováníhodného omylu, a projevil ochotu zodpovědět všechny otázky, které mu budou položeny. Nemá co zatajovat. Lebky předků vždy s policií spolupracovaly a on je s nimi ochoten spolupracovat i nyní. Ostatním členům gangu – alespoň těm přítomným, neboť podle odhadu sídlilo jenom v Isole nějakých sto dvacet členů a další zhruba padesátka v Riverheadu – poradil, aby se zachovali podobně a odpověděli na všechno, nač se jich poldové zeptají. Avery Evans byl otrlý, chytrý, tvrdý, navýsost sebejistý a byl vůdcem hrdé a ušlechtilé tlupy. Nevěděl samozřejmě, že policie vlastní magnetofonový záznam toho, co on a jeho hrdí a ušlechtilí následovníci provedli Elizabeth Benjaminové.

„Pořád jste mi ještě neřekli, co má tohle všechno znamenat, šéfe,“ řekl.

Seděl ve vyšetřovací místnosti 83. oddělení u dlouhého stolu naproti jednosměrnému zrcadlu, nazývanému někdy také dvousměrným zrcadlem – divné a divnější jsou cesty zákona. Policajti, kteří jej nazývali jednosměrným zrcadlem, tak činili proto, že obráželo podobu pouze z jedné strany, zatímco z druhé bylo průhlednou tabulí skla, skrz niž jste mohli pozorovat osobu hledící do zrcadla. Z jedné strany jste se dívali do něho, z druhé strany skrz ně – tudíž jednosměrné zrcadlo. Jiní policajti je ovšem nazývali zrcadlem dvousměrným, a to pro jeho dvojí roli zrcadla a průhledného skla. Nemůžete přece čekat, že policajti, kteří se po tolika letech neshodli ani na interpretaci rozhodnutí ve věci Miranda-Escobedo, se rozumně dohodnou, jak říkat jednosměrně dvousměrnému zrcadlu. Důležité bylo, že každý podezřelý hledící do tohoto zrcadla, nápadně zavěšeného na jinak zcela holé stěně vyšetřovací místn
osti, okamžitě poznal, že se dívá do trikového zrcadla a (v devíti případech z deseti) tušil, že si skrz ně ze sousední místnosti pořizují jeho snímeček. Přesně tohle si myslel mazaný Avery Evans. On ovšem neměl, co by zatajoval. Byl přesvědčen, že policajti proti němu nemají žádné důkazy. Jen ať si ho vyblýsknou přes to podvodné zrcadlo, jen ať se vyblbnou do foroty. Za půl hodinky bude zase trsat v klubovně.

Ollie – který vyšetřování řídil, neboť tohle byl tak říkajíc jeho píseček, i když se svou sešlostí od služebny sedmaosmdesátého revíru lišil zcela zanedbatelně – neprodleně pronesl: „Dříve než začneme, rád bych se ještě jednou ujistil, že rozumíš svým právům, jak jsme ti je vysvětlili, a že jsi ochoten odpovídat na otázky bez přítomnosti právního zástupce. Souhlasí to?“

„Ale jo, ovšem,“ řekl Avery. „Nemám co zatajovat, šéfe.“

„Fajn, pověz mi tedy celé jméno a příjmení.“

„Avery Moses Evans.“

„Kde bydlíš, Ave?“

„Ainsley Avenue. Ainsley Avenue číslo 1194, byt číslo 32.“

„Bydlíš sám?“

„S matkou.“

„Jak se jmenuje.“

„Eloise Evansová.“

„Otec je naživu?“

„Jsou rozloučeni,“ řekl Avery.

„Kde ses narodil, Ave?“

„Tady. V tomhle městě.“

„Kolik je ti let?“

„Dva dny před vánocema mi bude sedmadvacet.“

„Kde pracuješ?“

„Momentálně jsem bez zaměstnání.“

„Jsi členem gangu, který si říká Lebky předků?“

„Je to klub.“

„Ovšem. Jsi členem?“

„Jsem jeho předsedou,“ řekl Avery.

„Jamie Barry je členem?“

„Ano, Jamison Barry je taky členem. Správný řízek,“ řekl Avery a zazubil se.

„Kde jste byli ty a Jamie Barry dneska navečer mezi pátou a půl šestou?“

„Už se přesně nepamatuju.“

„Snaž si vzpomenout,“ řekl Ollie.

„Tak, kolem.“

„Kolem čeho?“

„Nejspíš v nějaké herně.“

„Kdepak to bylo?“

„U krále biliáru. Na Kruger Street.“

„Viděl vás tam někdo v tu dobu?“

„Byla tam fůra mládenců z našich Lebek.“

„Kromě členů gangu nikdo?“

„Klubu.“

„Nikdo kromě nich?“

„Určitě to říct nemůžu. Nemám ve zvyku koukat, kdo je kolem.“

„Znáš nějakýho Charlieho Harroda?“ zeptal se Ollie a promnul si nos mezi palcem a ukazovákem. Byl to signál k zaútočení z boku. Ollie nadále útočil frontálně, zatímco Carella a Hawes napadali Averyho ze dvou stran.

„Jaktěživ jsem o něm neslyšel,“ řekl Avery.

„Elizabeth Benjaminová?“ řekl Hawes. „O tý jsi slyšel?“

„Kdepak.“

„Harrod byl narkoman,“ řekl Carella.

„Jo?“ řekl Avery a usmál se. „Koukám, že užíváte minulýho času, šéfe. Už si odnavyknul?“

„Ano, už si odnavyknul,“ řekl Hawes.

„To je dobře. My v klubu žádný narkomany netrpíme. Myslím, že tohle ale víte. Zeptejte se, kterýho poldy chcete, a každej vám řekne, že v tomhle mají Lebky čistý konto.“

„Jo, tohle víme,“ řekl Ollie.

„Je to taky fakt, šéfe.“

„Ale o Harrodovi jsi nikdá neslyšel, co?“

„Kdepak. Můžu o něm říct jen to, že jestli si vodnavyknul klepat, tak jsem na něj pyšnej. Tady v naší čtvrti je narkomanů nějak moc. Tohle zas Lebkám přiznat musíte, že děláme co můžem, aby tahle část města byla lepším místem k životu.“

„Ale to si snad ždáme všichni,“ řekl Ollie ve své již proslulé imitaci W. C. Fieldse, „to si snad ždáme všichni.“

„A další věc,“ pokračoval Avery, „jsou to Lebky, a zase jen Lebky, kdo v tyhle čtvrti vždycky sjednává s ostatními kluby mír. Nebýt nás, měli byste plný ruce práce. Zuřil by tady v jednom kuse boj. Myslím, že nám dlužíte aspoň pár slov uznání.“

„Ach jistěže,“ řekl Ollie.

Nikdo z policistů se neobtěžoval poznamenat, že nebýt pouličních gangů, žádné boje by se nevedly, a tudíž by ani nevyvstala potřeba, aby nějaký gang vyjednával o míru. Každý z Averyho vyšetřovatelů věděl, že dnešní gangy jsou daleko nebezpečnější než ty, které řádily před dvaceti lety, a to především proto, že jejich soudobá varianta přišla plně vyzbrojena jakousi ideologií, která zahrnovala ospravedlnění každého násilí. Když něco děláte proto, že je to ku prospěchu vašemu okolí, proč byste pak nemohli dělat cokoli, co se vám zlíbí? Navíc když to můžete dělat s pocitem hrdosti?

„Kdes byl dneska dopoledne, krátce před dvanáctou?“ zeptal se Hawes.

„Šéfe, vy snad čekáte, že si lidi budou zapisovat, kam se vrtnou, ne?“

„Nemusíš odpovídat, když nechceš,“ řekl Hawes.

„Nemám, co zatajovat,“ řekl Avery. „Nejspíš jsem byl dole v klubu.“

„Viděl tě tam někdo?“

„Ale jistě, spousta kluků…“

„Mimo členů gangu.“

„Do klubovny smějí jenom členové klubu.“

„Klubovnou myslíš ten sklep, kde jsme vás vyhmátli?“ zeptal se Ollie.

„To je naše klubovna,“ řekl Avery.

Tři detektivové se sesedli blíže k němu a vytvořili kolem jeho židle poněkud klaustrofobický kruh. Vyslýchali ho teď svižněji, jedna otázka stíhala druhou. Avery se zpočátku obracel k jednomu po druhém, ale nakonec adresoval všechny odpovědi Olliemu, který stál přímo před ním.

„Máte v klubu nějakou komoru?“ zeptal se Ollie.

„Ne.“

„Kam schováváte svůj arzenál?“ zeptal se Carella.

„Nemáme žádný arzenál, šéfe. My jsme mírumilovnej klub.“

„Žádný střelný zbraně?“ zeptal se Hawes.

„Žádný nože?“ zeptal se Carella.

„Žádný pálky?“ zeptal se Ollie.

„Nic takovýho.“

„Vy přece někde jinde zbraně neskladujete, že ne?“

„Ne.“

„Někde jinde mimo klubovnu?“

„Ne.“

„Nože taky ne?“

„Ne.“

„Charlieho Harroda dneska někdo pobodal.“

„Neznám ho.“

„Potom byl utlučen.“

„Stejně ho neznám.“

„Znáš to kolem Kruger Street?“

„Tak drobet.“

„Před chvílí jsi řek, že chodíš hrát ke Králi biliáru.“

„To chodím. Občas.“

„Charlie bydlel hned vedle v domě.“

„Fakticky?“

„Byt číslo 6A, Krugerova 1512.“

„A co má bejt?“

„Byls někdy uvnitř toho bytu?“

„Nikdy.“

„Viděls někdy v okolí herny Elizabeth Benjaminovou?“

„Neviděl.“

„Věděls, že je Charlie Harrod narkoman?“

,,Nevěděl jsem čím byl. Vůbec jsem ho neznal, jasný?“

„Ztřískals někdy nějakýho narkomana?“

„Nikdy.“

„To je lež,“ řekl Ollie. „Měli jsme vás tady, vy smradí, před půl rokem, když jste ztřískali překupníka Shoemouthe Kendrockse.“

„To byl ale překupník, šéfe. To nebyl žádnej narkoman. Narkomani jsou nemocný lidi. A překupníci jejich nemoc přikrmujou.“ Avery se odmlčel. „Jak to vůbec víte? Tohle přece vyřizoval jinej polda.“

Ollie sáhl za sebe, sebral se stolu hnědou obálku u hodil ji Averymu do klína. „Tohle všechno jsou hlášky na ten váš mírumilovnej klub, pane předsedo. A každým dnem je toho víc a víc. Víme o vás všechno, mládenečci, víme, že jste leváci.“

„No, tohle bych zrovna netvrdil, pane Weeksi,“ řekl Avery, a zazubil se a podal obálku Olliemu zpátky.

„Tak třeba víme,“ řekl Ollie, „že máte svůj arzenál v bytě jisté Melissy Beamové na Severní třiadvacáté číslo 211, a že sestává ze čtrnácti střelných zbraní, dvou tuctů ručních granátů, šesti bajonetů s pochvama z druhý světový války, a hromady nožů s vysouvacími čepelemi, baseballových pálek a uřezaných násad od smetáků.“

„To je lež, šéfe,“ řekl Avery. „Kdo vám to nabulíkoval?“

„Jeden člen dalšího mírumilovnýho klubu, Královskejch divochů.“

„Takový pošuci?“ řekl pohrdavě Avery. „Ty by nerozeznali bouchačku od vlastní řitě. A vůbec, když si myslíte, že tam na Třiadvacátý něco takovýho máme, proč jste ten kvartýr ještě nevybrali?“

„Protože když jste tady byli naposledy, pane předsedo, naslibovali jste detektivovi Thomasů Boydovi hory doly, jak budete hodný a dbalý zákonů, a on vám zas na oplátku slíbil, že váš klub nechá na pokoji.“

„To je ale fakt, my dbáme zákonů,“ řekl Avery. „My mír dodržujem.“

„Detektiv Boyd je zrovna touhle chvílí na Třiadvacátý ulici,“ řekl Ollie, „a dělá v tom vašem kvartýru filcunk. Doufám, že tam nenajde žádný zbraně, který by náhodou patřily tobě nebo tvý partě. Například ten nůž, kterým byl pobodán Charlie Harrod.“

„To teda nenajde, žádný strachy,“ řekl Avery, ale zřejmě to s ním lehce otřáslo. Odkašlal si.

„Jak říkáš Jamie Barrymu?“ zeptal se Carella.

„No přece Barry.“

„Říkáš mu příjmením?“

„Jasně.“

„Proč to?“

„Jamie je tak pro teplouše. Má rád, když se mu říká Barry. Je to chlapácký jméno. Je to pořádnej chlap a hrdej člověk. Barry mu sedí.“

„Slyšels někdy o hlasových otiscích?“ zeptal se Hawes.

„Ne.“

„To je něco jako otisky prstů,“ řekl Carella. „Dají se porovnat. Dokážem bezpečně určit totožnost každého hlasu.“

„To je zajímavý,“ řekl Avery.

„Máme tvůj hlas nahranej,“ řekl Ollie.

„Vy tohle natáčíte?“ řekl Avery a rychle se rozhlédl po skrytém magnetofonu. „Nedal jsem vám k tomu svolení.“

„Ne, ne, tohle nenatáčíme,“ řekl Ollie a usmál se.

„Ale máme tady jednu pásku,“ řekl Carella a usmál se.

„Ty a Barry na ní máte sólo,“ řekl Hawes a usmál se.

„Chceš si ji poslechnout, Avery?“

„Klidně, proč ne?“ řekl Avery a pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.

Ollie okamžitě opustil služebnu. Magnetofon byl dole ve spisovně a mohl s ním být zpátky ve třiceti vteřinách, ale otálel celých pět minut, než se vrátil nahoru, kde na tvrdé židli seděl Avery se založenýma rukama. Co byl Ollie pryč, nepromluvil na něho nikdo z obou detektivů jediné slovo. Ollie teď postavil magnetofon na stůl, obdařil Averyho účastným pohledem, který se dal přeložit jako „Mládenče, teď v tom vězíš až po krk,“ a zabodl prst do tlačítka START. Detektivové nedbale postávali kolem Averyho a se zájmem pozorovali, jak naslouchá záznamu.

„– Hawes? Přijeďte sem honem. Doma. Poslechla jsem vás, zůstala jsem tady. A teď si pro mě přišli. Ty samý, co zabili Charlieho. Jsou venku na požárních schodech. Za chvilku vyrazí okno, jen co seberou kuráž.“

Sotvaže uslyšel třesk rozbíjeného skla, Avery zamžikal. S rukama dosud založenýma na prsou se mírně předklonil, když se ozvaly hlasy:

– Běž vod toho telefonu!

– Barry, po hlavě!

– Ta děvka…

– Mám ji!

Elizabeth zaječela a Avery se začal potit. Pot mu vyrazil na čele a stékal po spáncích a po tvářích, když uslyšel klapnutí sluchátka do vidlice, pád převrácené židle, bubnování nohou po linoleu, vzlykající Elizabeth, mučivé zvuky tlučeného těla.

– Ach, prosím vás, ne.

– Drž hubu, svině!

– Barry, za nohy!

– Prosím, prosím.

Následoval další výkřik a kapky potu se teď Averymu kutálely po bradě a do vousů, neúprosně stékaly ve stružkách po napjatých špagátech svalů na krku a vpíjely se do bílého trička pod modrou džínovou bundou s namalovaným emblémem gangu. Naslouchal výprasku a zamžikal, když se opět ozvaly hlasy:

– Tak dost, to stačí.

– Barry, nech ji bejt, vždyť ji zabiješ!

– Tak jdem, jdem.

– Co je to?

– Koukejte honem vypadnout, chlapi!

Naslouchal pádícím nohám a cinkotu střepů z rozbitého okna, a když Elizabeth zasténala, odvrátil hlavu. Magnetofon ztichl. Ollie jej vypnul.

„Poznáváš některý z těch hlasů?“

Avery neodpověděl.

„To děvče je naživu,“ řekl Hawes. „Dosvědčí vaši totožnost.“

„Proč jste ji neoddělali? Počítali jste, že jí nářez bude stačit?“ Avery neodpovídal.

„Mysleli jste, že je Harrod překupník?“

„Popletly vám hlavu ty jeho drahý hadry a bourák?“

„Mysleli jste, že to děvče taky kšeftuje s drogama?“ Avery stále neodpovídal. „Kdo zavěsil ten telefon, Ave?“

„Stejně ze sluchátka sejmeme otisky.“

„A porovnáme hlasy na záznamu s tvými a Holderovými hlasovými otisky.“

„A taky hlasy tvejch ostatních kámošů.“

„A porovnáme oškrabky bílý barvy za Harrodovými nehty s bělobou na vašich kazajkách.“

„Kolik vás bylo na Harroda?“

„Ty pitomče!“ zařval Ollie. „Copak si myslíš, že můžeš zabíjet a mrzačit koho se ti zlíbí? Teď půjdeš pod zámek a klíč spláchneme do hajzlu; slyšíte, pane předsedo?“

„Žádám o právního zástupce,“ řekl Avery.

9

Dosud byl ještě pátek. Pátek byl věčný. Právní pomoc vyslala advokáta, aby dohlédl, že žádné ze zákonných práv Lebek předků nebude porušeno. Současně detektivové – přesvědčeni, že tentokrát udělali terno – zavolali kancelář státního návladního a vyžádali si jejího zástupce, aby dalšími otázkami snad ještě něco nezbabrali. V jedenáct večer byli všichni pohromadě. Deset minut před půlnocí všichni pochopili, že se nikam nedostanou, neboť advokát Lebek předků svým klientům poradil, aby mlčeli. Právník z kanceláře státního návladního nicméně pochopil, že obvinění je odůvodněné, a na Lebky byla uvalena vazba pro spoluúčastenství při trestném činu vraždy a trestném činu přepadení. Mladíci byli odvedeni do cel pro zadržené, aby tam počkali na převoz do budovy trestního soudu, kde proti nim bude vznesena obžaloba. Právníci si potřásli rukama navzájem i s detektivy a několik minut po dvancté opustili všichni služebnu. Konečně byla sobota. Ollie Weeks rozlouskl svůj případ za necelých dvanáct hodin a dalo by se předpokládat, že se vrátí domů, a s vědomím, že ten den udělal slušný a záslužný kus práce, usne spánkem spravedlivých.

Telefon na Carellově nočním stolku zazvonil uprostřed noci. Zašátral po sluchátku, zdvihl je a řekl „haló“, aniž by si byl jistý, zda vůbec mluví do správného konce.

„Carella? Tady Ollie Weeks.“

„Ollie?“ řekl Carella. „Ach, těbůh, Ollie. Kolik je vlastně hodin?“

„Nevím, kolik je hodin,“ řekl Ollie. „Carello, já nemůžu spát.“

„To je špatný,“ řekl Carella a zašilhal po světélkujícím ciferníku na budíku u postele. Bylo deset minut po čtvrté. „Zkoušels počítat ovečky, Ollie?“

„Přemejšlel jsem o tom chlapovi,“ řekl Ollie.

„O jakým chlapovi, Ollie?“

„O tom Oscaru Hemmingsovi. To je ten třetí hlavoun v Obrodě Diamondbacku.“

„Aha,“ řekl Carella. „No, co je s ním?“

„Napadlo mě, že když budu čekat do rána, on tam už taky nemusí bejt.“

„Nojo,“ řekl Carella a zaváhal. Napadlo ho, že Ollie právě udělal parádní logickou botu, ale jistý si tím zcela nebyl, protože se stále ještě plně neprohrál.

„Myslím doma,“ řekl Ollie. „Na tý adrese, co mi dali.“

„Ano, je vždycky možný, že doma nebude,“ řekl Carella a ještě jednou pohlédl na budík.

„Leda bych se tam teď vypravil,“ řekl Ollie.

„Jsou čtyři hodiny ráno,“ řekl Carella. „Dvanáct minut po –“

„Nejpříhodnější doba,“ řekl Ollie. „Ve čtyři ráno je každej doma. Na to, aby rajzoval po městě, je pozdě, a na to, aby už vstával, je zas moc brzo. Když tam půjdu hned, určitě ho natrefím.“

„Prima,“ řekl Carella. „Fajn.“

„Jak to myslíš?“

„Běž tam. A pořádně ho stiskni.“

„Nechceš jít se mnou?“ zeptal se Ollie.

„Ne,“ řekl Carella.

„No tak pojď.“

„Ne,“ řekl Carella. „Hele, zbláznil ses nebo co, budit mě ve čtyři hodiny, ve čtvrt na pět, nebo kolik to vlastně je? Co bys chtěl? Svůj případ máš v kapse, máš…“

„Ty chlapi mi dělají hlavu.“

„Proč?“

„Protože mají v bezpečnostní schránce 800 000 dolarů. Jak by ty černý hadice k tolika penězům přišly, kdyby je neměly z nějakýho šmé?“

„Já nevím jak, Ollie.“

„A tebe to nezajímá? Harrod pro ně pracoval a znal Reardona a Reardon je po smrti a Hawes říká, že byl zastřelenej z Harrodovy pistole. No, copak tě to nezajímá?“

„Jo, zajímá. Ale Harrod je mrtvej taky, a já nemůžu zavřít mrtvýho chlapa, protože zabil jinýho mrtvýho chlapa.“

„Proč ty chlapi natahujou perka jeden po druhým?“ řekl Ollie.

„Ty vraždy nemají spojitost,“ řekl trpělivě Carella. „Ty gaunery, co zabili Harroda, máš ty pod zámkem, a jestli Harrod zabil Reardona, tak jenom proto, že Reardon věděl o tom žhářství, do kterýho Harrod byl snad namočen… sakra, Ollie, vždyť tys mě vzbudil! Chci ještě spát! Dobrou noc, Ollie.“ Carella zavěsil. Vedle něho spala jeho žena Teddy s jednou nohou přehozenou přes pokrčenou pokrývku. Nemohla a tudíž taky neslyšela řinčení telefonu ani následující rozhovor, a Carella byl tomu rád. Rozmotal přikrývku a soukal se k ženě blíže, když telefon zazvonil znovu. Prudce zvedl sluchátko z vidlice a zařval: „Ano, ksakru!“

„Steve?“

„Kdo to zas je?“

„To jsem já. Cotton.“

„Co chceš, Cottone?“

„Nevolal ti před chvílí Ollie Weeks?“

„Ano, volal mi před chvílí Ollie Weeks. A teď mi voláš ty! Proč vy dva nevstoupíte do svazku manželskýho a nepřestanete mě otravovat uprostřed noci? Já chci spát. Chci se trochu vyspat. Snažím se…“

„Steve?“

„Co je?“

„Nechceš jít s ním?“

„Ne, nechci jít s ním.“

,,Já myslím, že bysme s ním jít měli,“ řekl Hawes.

„Když ho máš tak rád, běž s ním sám,“ řekl Carella.

„Vůbec ho nemám rád, ale myslím, že má pravdu,“ řekl Hawes. „Myslím, že Obroda Diamondbacku má nějakou souvislost s těmi požáry u Rogera Grimma, a myslím, že teď z Worthyho a Chase sotva něco vytáhnem, ale možná, že se nám to povede u toho třetího chlápka, když vtrhneme uprostřed noci do jeho bytu a zaskočíme ho. Myslím, že Ollie má pravdu.“

Na lince zavládlo ticho.

„Steve?“ řekl Hawes.

Ticho pokračovalo.

„Steve?“

„Kde se sejdeme?“ řekl otráveně Carella.

* * *

Ve tři čtvrti na pět se sešli v celonočním bistru na Ainsley Avenue. Usadili se v rohovém boxu a tiše prodebatovávali další postup. Podstupovali určité riziko, protože pro vstup do bytu Oscara Hemmingse v domě číslo 1137 na St. Sebastian Avenue neměli soudní příkaz, a kdyby si Hemmings umanul, mohl jim klidně říci, aby vypadli a šli si hrát na strážníky a zloděje někam jinam. Amerika ještě není policejním státem a žádné gestapo nemůže uprostřed noci rozrazit dveře vašeho bytu a vytáhnout vás z postele. Mohli Hemmingse vyslechnout, to ano, neboť shromažďovali informace k objasnění trestného činu, ale nemohli ho vyslechnout bez jeho souhlasu. Kdyby odmítl, mohli mu říci, že se vrátí se soudní obsílkou, načež bude muset zodpovědět otázky před velkou porotou, takže má na vybranou. Pak by jim možná ze strachu přece jen vyšel vstříc. Tímhle martyriem však projít nechtěli, a tak v bistru zosnovali válečnou lest
a těšili se nadějí, že s touto lstí uspějí. Když Hemmings jejich historku spolkne, pak možná neodmítne mluvit a vyjeví jim něco důležitého. Když ji nespolkne, má plné právo zabouchnout jim dveře před nosem. Lest, kterou zosnovali, byla důvtipná a prostá. Předpokládali, že Hemmings jako partner Obrody Diamondbacku už ví, že Charlie Harrod je po smrti. Aťsi ale šuškanda v Diamondbacku pracovala seberychleji, pravděpodobně se k němu ještě nedoneslo, že Lebky předků byly zatčeny a obviněny z vraždy. Co se požáru v Grimmově skladišti týče, předpokládali, že:

a) Reardon otrávil kořalku, kterou později vypili noční hlídači,

b) Reardon byl zabit proto, aby nemluvil o roli, kterou sehrál při založení požáru. Navíc věděli, že týden před požárem navštívili Reardona dva černoši – z nichž jeden byl Charlie Harrod; dále, že Reardon pět dní před požárem uložil na své konto do spořitelny 5000 dolarů; a že Elizabeth Benjaminová strávila dvě noci před požárem v Reardonově bytě patrně proto, aby k pohnutce finanční přidala trochu sexuálního nátlaku. Pozitivní identifikaci Harroda a Elizabeth provede Barbara Loomisová, která je oba viděla. Zatím její popis seděl, takže detektivové vycházeli z předpokladu, že Reardon byl spojovacím článkem mezi Harrodem a požárem ve skladišti.

Potřebovali však vědět, a proto taky chtěli navštívit Hemmingse v této časné ranní hodině, proč byl do požáru zapleten Harrod. Jestliže skutečně kontaktoval Reardona, aby ho získal pro namíchání omamného prostředku do whisky, a Reardon za tuto službu dostal 5000 dolarů oslazených navrch Elizabethiným půvabem a zkušenostmi – proč tedy vůbec Harrod chtěl vypálit Grimmovo skladiště? Jaký měl motiv? Pracoval pro Obrodu Diamondbacku nebo pro sebe? Worthy a Chase řekli o Harrodovi už všechno, co o něm říct chtěli. Šikovný fotograf, matka žijící sama, elegantně vystrojená milenka, bla, bla, bla. Hemmings jim zatím neřekl nic, ale nyní doufali, že se něco dovědí – jestliže jejich lest zabere.

Svůj plán založili na téhle konstrukci:

Hemmings ví, že Harrod byl zabit.

Hemmings neví, že z Harrodovy vraždy byly obviněny Lebky předků.

Worthy a Chase znají Ollieho a Hawese. Worthy a Chase nepochybně svému partneru Hemmingsovi pověděli o návštěvě dvou policajtů a možná mu je i popsali.

Jediný policajt, kterého Worthy, Chase a Hemmings neznají, je Steve Carella. Vypracovali tudíž scénář:

Ollie a Hawes zaklepají na Hemmingsovy dveře. Omluví se, že ho budí tak časně, ale mají s sebou chlapa, kterého podezírají, že včera odpoledne zabil Charlieho Harroda. Potom mu toho chlapa ukážou, v želízkách. Chlap bude poměrně vysoký a štíhlý, s hnědými vlasy a hnědýma, sešikmenýma očima, naprosto nevýrazný, ale nikdo netvrdí, že musíte vypadat zrovna jako John Wayne, abyste dokázali spáchat vraždu. Chlapem v želízkách bude Steve Carella.

Ollie a Hawes pak Hemmingsovi řeknou, že tenhle chlap, jehož jméno, jak se domluvili, zní Alphonse Di Bari (navzdory Carellovým námitkám, že on přece nijak zvlášť italsky nevypadá), že tedy tenhle chlap tvrdí, že by Charlieho Harroda nikdy nezavraždil, poněvadž byli staří kámoši a navíc kolegové z Obrody Diamondbacku. Pro další vyšetřování je nezbytné, aby někdo z Obrody Diamondbacku Di Bariho pozitivně identifikoval jako jejich zaměstnance, anebo ho odhalil jako lháře. Hemmings samozřejmě prohlásí, že tohoto Alphonse Di Bariho (Carella se proti tomuto jménu stále bránil, tentokrát z důvodu, že on přece nevypadá jako nějaký Alphonse) jaktěživ neviděl. Detektivové se potom začnou s Hemmingsem tak trochu bratříčkovat a vyloží mu, jak sledovali Di Bariho do jeho bytu a našli u něho vražednou zbraň, a Carella (coby Di Bari) bude pořád protestovat, že chytili nepravého, a bude prosit Hemmingse, aby těm zabedněncům ekl že je řádně zaměstnán v Obrodě Diamondbacku, že si ho Harrod najal, aby vyfotil skladiště patřící nějakému Rogeru Grimmovi, pane, prosím vás, buďte tak hodnej a povězte těm lidem, že se mýlí! V okamžiku, kdy padne zmínka o skladišti, budou Hemmingse všichni pozorně sledovat, jestli se snad svým chováním nebo řečí nějak neprozradí. Pokud nezareaguje okamžitě, budou historku o skladišti rozpitvávat dále, jakoby se k Hemmingsovi obraceli o pomoc a budou pořád bedlivě naslouchat, jestli se náhodou neuřekne, a tak ho vlastně vyslechnou, zatímco si on bude myslet, že za ním vlastně přišli pro svědectví, které by vyvrátilo Di Bariho lži. Nebyl to špatný scénář.

Podívejte se, bylo pět hodin ráno a netočili film pro Twentieth Century Fox.

S Carellou v želízkách (připadal si jako pitomec), vstoupili detektivové do domu na St. Sebastian Avenue a šplhali do třetího poschodí. Ollie ani v této časné ranní hodině nevoněl jako růžová zahrada, ale konečně nic takového nikomu nepřislíbil. Cotton Hawes měl velice jemný čich. Nikdy například bezhlavě nevystřelil z pistole, neboť pach spáleného korditu mu takřka pokaždé přivodil žaludeční nevolnost. Za jeho služby u vojenského námořnictva to byl těžký handicap, neboť tenkrát se pořád střílelo. Ollie nepáchl korditem. Jeho pachy vzdorovaly každé definici.

„Já měl dojem, že tuhle barabiznu zadaptovali,“ řekl Ollie. „Vždyť je to hotová skládka odpadků, no řekněte sami.“

Ano, pomyslel si Hawes, má pravdu. Stanuli před Hemmingsovými dveřmi a zaklepali. Zaklepali ještě jednou. A znovu, a znovu, a znovu. Nikdo neotvíral.

„Co teď?“ zeptal se Hawes.

„Myslíte, že je doma?“ řekl Ollie.

„Jestli jo, tak nám to nedává najevo.“

„Měl by tam být,“ řekl Ollie a stáhl obočí.

„Je pět hodin ráno. V pět hodin ráno není nikdo z postele.“

„Leda já,“ řekl Carella.

Drželi na chodbě před Hemmingsovými dveřmi krátkou poradu a dohodli se, že toho filmování nechají. Sejmuli Carellovi želízka s rukou a chystali se sejít po schodech dolů, když je Ollie zarazil. „Žádný sraní s mladou paní“ řekl a vrátil se ke dveřím a bez dalšího slova kopnutím vyrazil zámek. Carella s Hawesem se po sobě podívali. Hawes si povzdychl. Potom společně následovali Ollieho dovnitř.

„Zírejte na ten bejvák, pánové!“ řekl Ollie.

Zírali. Zírali, pravdě budiž učiněno zadost, s vyvalenýma očima. Třebaže dům číslo 1137 na St. Sebastian Avenue vypadal navenek jako obyčejný činžák a třebaže schodiště vedoucí do třetího patra bylo stejně zasviněné a smradlavé jako v každém jiném brlohu, a třebaže otlučené a oprýskané dveře do bytu Oscara Hemmingse vypadaly dočista stejně jako všechny ostatní na poschodí, byt skýtal jedno překvapení za druhým.

Prvním překvapením byl malý vstupní salónek. V Diamondbacku jste se obvykle se vstupními salónky nesetkávali. Vstupní salónky byly dobré tak pro Marii Antoinettu. V Diamondbacku se z chodby vcházelo rovnou do kuchyně. Tohle však byl opravdovský vstupní salónek obložený ze tří stran zrcadly, která opticky zvětšovala prostor a odrážela tři dočista tumpachové detektivy. Olliemu, který už nakukoval ze salónku dále do bytu, to připomnělo scénu jednoho televizního pořadu o daleké budoucnosti. Carellovi a Hawesovi, kteří stáli vedle něho, to nepřipomnělo nic. Prostě jen stáli a civěli. Napravo od vstupního salónku byla kuchyně, blyštící se ohnivzdorným laminátem, leštěným ořechem, zabroušeným chromem a bílými vinylovými obkládačkami. Tlustý bleděmodrý koberec, začínající už ve vstupním salónku, se táhl od stěny ke stěně celým bytem. Zabořeni v něm až po kolena, jak jim to připadalo, vbrodili se detektivov
é do obývacího pokoje, jehož pravý kout vyplňovala bíle lakovaná dílová pohovka s polštáři jen nepatrně tmavšími než byla bledá modř závěsů a koberce. Nad jedním dílem pohovky visel obrovský moderní obraz, samé šmouhy a čáry v červené, černé, bílé a nejrůznějších odstínech modře, osvětlen matně bílou tvarovanou stojací lampou, ovládanou automatickým vypínačem u dveří. U stěny stál bar z ořechového dřeva s vyrovnanými šiky sklenic nepochybně skandinávského původu, oslnivě se třpytících proti pozadí lahví drahých značek whisek a likérů. Stěnu proti jednomu dílu pohovky pokrývaly knihovny z ořechu sahající od podlahy ke stropu, zaplněné knihami, které si Ollie vždycky přál přečíst, nikdy se však k tomu nedostal.

Hemmingsova stereofonní aparatura sestávala z gramofonu, magnetofonu, zesilovače a dvojice reproduktorů v protilehlých koutech, a jedna dlouhá police na stěně s knihovnou obsahovala přinejmenším dvě stovky dlouhohrajících desek a zhruba stejný počet magnetofonových kazet. Na protější stěně obýváku, hned vedle létacích dveří do kuchyně, stál oválný ořechový stůl se čtyřmi židlemi. Na zdi za stolem byl ve výši pasu zavěšen deskový bufet z ořechu a černého laminátu. Nad bufetem visel asymetricky další urputně abstraktní obraz, opakující barevnou kombinaci většího oleje z protější stěny – červená, černá, bílá a modrá.

Ložnice byla spartánsky zařízena; nízká, bílá laková postel královských rozměrů s temně modrým přehozem, obklopená ze všech stran porostem bleděmodrého koberce, shodné bleděmodré závěsy na okně, ořechový prádelník s bílou laminovou deskou, nízké křesílko černě čalouněné, vestavěná skříni s žaluziovitě se překrývajícími dílky dveří, zabírající celou jednu stěnu místnosti. Koupelna byla důsledně bílá. Bílé obkládačky, bílé sanitární zařízení, bílá záclona před sprchou, bílý chundelatý oválný kobereček před vanou, bílé ručníky. To bylo všechno. Než byly stěny strženy a prostor nově rozdělen, byt se patrně skládal z pěti místností. Nyní měl tři místnosti a koupelnu, plus vstupní salónek. Adaptace jistě přišla Obrodu Diamondbacku na tisíce a tisíce dolarů.

„Pěkný,“ řekl Ollie.

„Jo,“ řekl Hawes.

„Mmm,“ řekl Carella.

Každý z nich v tu chvíli myslel na svůj plat.

„Pojďte, mrkneme se do skříní a do šuplat,“ řekl Hawes.

Zamířili opět do ložnice, když se náhle Ollie zastavil. „Někdo jde,“ zašeptal. Ani Hawes, ani Carella nic neslyšeli. Teď se zaposlouchali a slyšeli venku na schodech kroky, klapot vysokých podpatků blížící se k rozraženým dveřím. Ollie, pistoli v ruce, se hbitě přemístil na levou stranu dveří, zády k zrcadlové stěně. Carellovi a Hawesovi gestem naznačil, aby zmizeli.

V chodbě přede dveřmi se ozval tichý výkřik překvapení.

„Běžte dál,“ vyštěkl Ollie.

Do vstupního salónku vstoupila dívka. Byla to vysoká, půvabná rudovláska, běloška, asi tak pětadvacetiletá. Na sobě měla dlouhé zelené večerní šaty a zelené saténové lodičky; Popelka navracející se v pět hodin ráno z plesu, která našla svůj kutloušek plný zlodějů – tak nějak jí to muselo připadat,

„Vezměte si, co chcete,“ řekla okamžitě, „jenom mi neubližujte.“

„Policie,“ řekl Ollie a dívčina nálada a chování okamžitě doznaly změny.

„Tak koukejte honem vypadnout,“ řekla. „Nemáte právo takhle se sem vloupat.“

„Jak se jmenujete?“ řekl Ollie.

„Jak vy?“ odpověděla.

„Detektiv první třídy Oliver Weeks, 83. policejní oddělení,“ řekl, zastrčil pistoli do pouzdra a ukázal svůj průkaz.

„Pořád ale nevím, kdo jste vy.“

„Rosalie Waggenerová,“ řekla, vyklouzla z lodiček a bosá prošla kolem detektivů do obýváku a k baru, kde si ihned nalila plnou koňakovou sklínku courvoisieru.

„Vy tady bydlíte, Rosalie?“ zeptal se Carella.

„Já tady bydlím,“ řekla otráveně a naklonila sklenku ke rtům. Její oči měly shodnou barvu s koňakem.

„Bydlí tady Oscar Hemmings?“ řekl Hawes.

„Ne.“

„Byt je veden na jeho jméno,“ řekl Ollie.

„Kdepak je veden?“ zeptala se dívka.

„V telefonním seznamu.“

„To pouze znamená, že je telefon na jeho jméno. Byt patří mně.“

„Proč máte telefon zapsaný na jeho jméno?“

„Protože mladé dívce, která bydlí sama, telefonují všelijací lidé.“

„Vám všelijací lidé telefonují?“ zeptal se Ollie. Jeho otázka byla pro Hawese i Carellu průhledná – a pro dívku jakbysmet. Takovéhle hnízdečko v samém srdci Diamondbacku znamenalo pro policajty jen jedno jediné, a dívka přesně věděla, co mají na mysli. Rozhodla se ale hlubší význam otázky ignorovat.

„Mě všelijací lidé nevolají, poněvadž telefon je na Oscarovo jméno,“ řekla prostě a usrkla opět koňaku.

„Bydlíte tady sama?“ zeptal se Ollie.

„Bydlím.“

„Byla jste ve společnosti?“

„A kde byste řek? Když jdu pro mlíko, tak se takhle neoblíkám.“

„Proč jste se tedy takhle oblíkla?“ zeptal se Ollie. To byla opět průhledná otázka. A dívka se opět roz. hodlá přehlédnout její podtext.

„Byla jsem na večírku,“ řekla.

„Kde?“

„V jednom domě na Silvermine Oválu. Dole ve městě.“

„Co to bylo za večírek?“

„Soukromý večírek.“

„To musel být pořádný večírek,“ řekl Hawes.

„Byl znamenitý,“ odpověděla Rosalie a spláchla do sebe zbytek koňaku. Vzápětí si nalila další vrchovátou sklenku.

„Nechtěli byste mi říct, co tady děláte?“ zeptala se.

„Vyšetřujeme případ žhářství,“ řekl Carella, odhodlán mluvit aspoň zčásti pravdu; vyšetřovali také obchodní záležitosti stavební společnosti Obroda Diamondbacku.

„Povězte nám něco o Oscaru Hemmingsovi,“ řekl Ollie.

„Oscar nemá s žádným žhářstvím nic společného,“ řekla Rosalie.

„To nikdo netvrdí. Povězte nám o něm něco.“

„Je to můj přítel,“ řekla Rosalie.

„To musí být moc dobrý přítel, když vám dovolí, abyste nahlásila telefon na jeho jméno. Máte na tenhle byt nájemní smlouvu?“

„Mám.“

„Moh bych ji vidět?“

„Nemám ji tady.“

„Kde ji máte?“

„V domě své matky. V Riverheadu,“ řekla rychle a oni ihned poznali, že lže. „Smlouva zní na vaše jméno?“

„Samosebou.“

„Na kolik vás přišla adaptace bytu?“

„Na moc peněz.“

„Na kolik?“

„Zapomněla jsem. Nemám paměť na čísla.“

„Zřejmě se vám tady v Diamondbacku líbí.“

„Je to tu fajn.“

„Muselo vás to stát tisíce dolarů zařídit si takovýhle byt v jedny z nejhorších částí města,“ řekl Ollie.

„Jo, to jo, ale mně se tady líbí.“

„Máte mezi hadicema hodně přátel, nemám pravdu?“ zeptal se Ollie.

„Hele, Ollie,“ řekl Hawes, „co kdybys…?“

„Myslíte černých přátel?“ skočila mu do řeči Rosalie.

„Přesně tak jsem to myslel.“

„Ano, mám několik černých přátel.“

„Musíte jich mít spoustu, když jste se sem nastěhovala.“

„Mám jich dost,“ řekla Rosalie.

„A vsadím se, že bílejch taky.“

„Ano, bílých taky.“

„Prodáváte se po telefonu, Rosalie?“

„Ne.“

„Co tedy kčertu hledáte zrovna tady za štěstí? Nechtěla byste nám to říct?“

„Už jsem vám to řekla. Bydlím tady.“

„Kde bydlí Oscar?“

„Nevím.“

„Říkala jste, že je to váš dobrý přítel. Jak to, že nevíte, kde bydlí?“

„Nedávno se přestěhoval.“

„Odkud?“

„Bydlel dlouho na Hillu, kde bydlí teď, nevím.“

„Kdy jste ho viděla naposled?“

„Ach, tak před dvěma nebo třema nedělemi.“

„Prohlídnem si teď pár vašich věcí, fajn, Rosalie?“

„Ne, žádný fajn,“ řekla.

„Rosalie,“ řekl Ollie, zvolna a tiše a trpělivě, „jestli vedete bordel, budeme vám šlapat na paty tak dlouho, dokud na to nepřijdeme. Co kdybyste nám trochu helfla? My se v tomhle krásným městě nehoníme za prostitucí. Vyšetřujeme žhářství.“

„Nejsem prostitutka a v nejmenším mě nezajímá, co vyšetřujete.“

„Kdepak, vy jste prostě absolventka Vassarský university, žejo? Tady v Černošicích bydlíte jenom z hecu, žejo?“

„Já můžu bydlet, kde chci. Žádnej zákon nezakazuje, abych nemohla bydlet, kde já chci.“

„Správně,“ řekl Ollie. „A teď nám povězte, kde vlastně jste dneska večer byla.“

„Proč?“

„Protože jsme zčistajasna začali vyšetřovat nezákonný provozování prostituce.“

Rosalie si povzdychla.

„Posloucháme,“ řekl Ollie.

„Tak si to tady klidně prohlídněte,“ řekla. „Nic tady neschovávám.“

Ollie a Hawes vešli do ložnice. Rosalie si nalila další skleničku a obrátila se na Carellu. „Nechcete si taky nalejt?“

„Ne, děkuju.“

Ucucávala koňak a po očku Carellu pozorovala. Z ložnice bylo slyšet bouchání vytahovaných a zavíraných zásuvek. Dívka se ušklíbla a pohodila hlavou ve směru rámusu, jako by se chtěla s Carellou podělit o pocit urážky z tohoto vpádu do soukromí. Carella nedal v ničem znát, že by její gesto pochopil. Celé prostředí vypadalo podezřele, velice mírně řečeno, a Carella byl také přesvědčen, že Rosalie je holka na zavolání.

Hawes se vrátil do obýváku. V ruce držel americký cestovní pas. „Tohle je vaše?“

„Jestli jste to našel v mém šupleti, tak je to moje.“

Hawes otevřel pas a začal jím listovat.

„Hodně cestujete, slečno Waggenerová?“ zeptal se.

„Tu a tam.“

„Nechceš se podívat, Steve?“ zeptal se a podal Carellovi pas. Carella si prohlédl stránku, na které byl pas otevřen.

Podle razítek vstoupila Rosalie Waggenerová 25. července na brémském letišti na půdu Německé spolkové republiky, a do Spojených států se vrátila 27. července. Carella vzhlédl.

„Vidím, že jste nedávno byla v západním Německu,“ řekl konverzačním tónem.

„Ano.“

„Co jste tam dělala?“

Ollie, který poslouchal v ložnici, zaimitoval důstojníka SS: „Faruji fás, aby vy nelhat, fraulein. My vědět, že fy měla psíbuzná v Německu.“ Ollie byl zřejmě mužem s mnoha talenty.

„Já také příbuzné v Německu mám,“ řekla Rosalie, napůl do ložnice a napůl ke Carellovi a Hawesovi, kteří ji napjatě pozorovali. „Naše rodina se původně jmenovala Wagnerova. Časem se jméno zkazilo.“

„Fy si dávat posor na jasyk, fraulein!“ vykřikl Ollie z vedlejší místnosti.

„Mluvíte německy?“ zeptal se Carella, zase jako by se nechumelilo.

„Ano.“

„A máte příbuzné v Brémách, je to tak?“

„V Zevenu,“ řekla Rosalie. „Kousek za Brémami.“ Ruka s koňakovou sklenkou se zachvěla.

„No, na tom přece není nic špatného navštěvovat příbuzné,“ řekl Carella a podal jí pas. „Byla jste tam jen na skok, co?“

Rosalie si vzala pas. „Víc volna jsem neměla.“

„Dovolená?“

„Ano.“

„Ze zaměstnání?“

„Ano.“

„Kde pracujete?“

„V Obrodě Diamondbacku,“ řekla. „Na částečný úvazek.“

„Copak pro ně děláte?“

„Sekretářské práce,“ řekla.

Carella pohlédl na roztřesenou ruku s koňakovou sklenkou. Měla nehty tllouhé a špičaté, nalakované zeleným lakem ladícím k barvě jejích šatů a lodiček.

„Oscar Hemmings je společníkem firmy, že ano?“

„Ano, to je.“

„To on vám obstaral místo?“

„Doporučil mě. Povídám vám, že je to dobrý přítel.“

„Pracujete přímo pod ním?“ zařval Ollie z vedlejší místnosti a nestoudně se zachechtal.

„Pracuju pro všechny tři šéfy,“ řekla Rosalie. „Ale jenom na částečný úvazek.“

„Jenom když mě potřebují na diktát, nebo když chtějí evidovat korespondenci. Pomocné práce.“

„Tak je to v pořádku,“ řekl Carella. ,Jak to vypadá, Ollie?“

Ollie, zalitý potem, se vrátil do obýváku.

„Myslel jsem, že tady bydlíte sama,“ řekl Rosalii.

„Taky že bydlím,“ řekla.

„Co tedy dělají v šatníku a v prádelníku ty pánský hadry?“

„Coby?“ řekla a pokrčila rameny.

„Košile s monogramem O. H.,“ řekl Ollie. „To by moh být Hemmings, ne?“

„Už asi jo,“ řekla Rosalie.

„Ano nebo ne?“

„Ano.“

„Jak je to ve skutečnosti s vaším vztahem k Hemmingsovi?“ zeptal se Ollie.

„Jsme zasnoubeni.“

„Proč jste to neřekla hned zkraje?“

„Nechtěla jsem ho dostat do maléru.“

„Jaký malér máte na mysli?“

„Říkal jste něco o žhářství.“

„No, jak sama vidíte, „ řekl Ollie, „my ho do žádnýho maléru uvrtat nechceme. A vás taky ne.“

„Hmm,“ řekla Rosalie.

„Odpusťte, že jsme obtěžovali,“ řekl Carella. „Rádi bychom s vámi ale zůstali ve styku, takže prozatím neopouštějte město, ano?“

„Nehodlám město opustit.“

„On myslí, abyste nám neodjela na návštěvu k příbuzným do Německa,“ řekl Ollie.

„Já vím, co myslí. Kdo mi zaplatí za opravu zámku?“

„Jakého zámku?“ řekl Ollie.

„Na dveřích,“ řekla Rosalie.

„Jaký zámek jste myslel?“

„Jemináčku,“ řekl bezelstně Ollie, „ten byl už vyraženej, když jsme přišli.“

* * *

Začínalo to vypadat, že na něco kápli – nevěděli ale na co.

Věděli jen to, že se případ dostává do varu, a nejlepší způsob, jak vyřešit případ, který začíná bublat, je držet se hó zuby nehty, jak to také doporučuje cyklostylovaný oběžník pro detektivní oddělení, nadepsaný Vyšetřování vražd a podezřelých úmrtí: „Je to váš případ… nepolevujte ve vyšetřování a nezdržujte se žádnými malichernostmi.“ Zda by původci oběžníku považovali prohlídku atlasu světa za „malichernost“ je otázka. Nicméně i letmé nahlédnutí do atlasu okamžitě vyjevilo, že nedaleko Brém leží nejen Zeven (kde podle tvrzení Rosalie Waggenerové žili její příbuzní), ale také Bremerhaven – kde jistý Erhard Bachmann vedl podnik jménem Bachmann Spedition. Mohla to být shoda okolností, že Rosalie přijela do Brém 25. července a že Bachmann podle jeho dopisu Grimmovi z 26. července obdržel platbu za zabalení Grimmových dřevěných zvířátek hned den poté. Shodou okolností mohlo bt i to, že z pistole Charlieho Harroda byl zastřelen Frank Reardon, který pracoval pro Rogera Grimma, jenž zas obchodoval s firmou v Bremerhavenu, nějakých padesát kilometrů od Brém. A největší shodou okolností mohlo být, že další muž spojený s Obrodou Diamondbacku kroutil svůj trest v Castleviewské státní věznici ve stejné době, kdy tam byl vězněn Roger Grimm. První rok Alfreda Allena Chaseho v Castleview se překrýval s posledním rokem Rogera Grimma tamtéž. Bylo tedy jasné, že si oba muži odpykávali své tresty v témže období. Všechna tato zdánlivě souvztažná fakta mohla být bez souvislosti. Ale detektivům se tak nezdálo. Ani jeden z trojice toho moc nenaspal, zato si všichni ve služebně 83. revíru dopřáli pořádnou snídani. Teď byli nažhaveni vyrazit znovu do města, aby se pokusili rozpříst zbylé zádrhele. Ještě se domluvili, že si budou nechávat vzkazy na služebně 87. revíru, a potom třiaosrndesátku vyklidi
li. Carella si odnesl policejní snímky mrtvoly Charlieho Harroda. Ollie si odnesl policejní snímky členů Lebek předků. Hawes neodnesl nic. Bylo 8.30 ráno.

Elizabeth Benjaminová byla vzhůru a právě dostávala nitrožilní výživu, poněvadž měla sdrátovanou čelist a nemohla otevírat ústa. Nemohla ani kývat nebo vrtět hlavou, aby zodpověděla otázky. Ollie jí tedy strčil do pravé ruky tužku, položil blok před ni na přikrývku a začal se vyptávat. Elizabeth ochotně, leč kostrbatě psala odpovědi na blok.

„Tohle jsou policejní snímky,“ řekl, „šesti členů pouličního gangu, který si říká Lebky předků. Vyblýskli jsme si je včera večer na stanici, když jsme je sbalili, a moc by nám píchlo, kdybyste se na ně podívala a řekla nám, jestli poznáváte někoho z těch, co vás zmlátili. Tenhle mládenec se jmenuje Lewis Coombs. Byl mezi nimi?“

Ano.

„Tenhle mládenec je Avery Evans. Byl tam s nima?“

Ano.

„Tenhle smrad… tenhle mládenec je Felix Collins. Byl tam?“

Ne.

„A co tenhle? jmenuje se John Morley.“

Ne.

„Tenhle? Jamison Barry?“

Ano!!!

„Tohle je poslední. Timothy Anderson.“

Ano.

„Fajn, moc jste nám pomohla, slečno Benjaminova,“ řekl Ollie. „Vidím, že jste unavená a nerad bych vás zdržoval dýl, než je to nutný. Ale potřeboval bych ještě něco, totiž vaši fotku. Pro státního návladního,“ řekl Ollie, „aby ji měl po ruce, až bude proti těm gaunerům, co vám tak ublížili, připravovat obžalobu. Moh bych si vás vyblejsknout tímhle polaroidem, co s sebou vláčím, ale jste celá omotaná obvazy a já bych radši obrázek, na kterým jste si trochu víc podobná, jestli mi rozumíte. Nemáte náhodou takovou fotku?“

Elizabeth ho pozorovala opuchlýma, velikánskýma očima a pak se opět chopila tužky a napsala na blok:

Kabelka. Sestra.

Ollie požádal ošetřovatelku, aby mu přinesla Elizabethinu kabelku, a když s ní přišla, podal ji Elizabeth. Obě nohy měla až po kyčle v sádře, zlomenou čelist sdrátovanou, zlámaná žebra stažená krunýřem obvazů a další fáče zakrývaly její pohmožděný obličej a paže. Se značným úsilím vyhledala momentku v plastikovém pouzdře, vytáhla ji a podala Olliemu.

Na obrázku stála před zdí omšelého diamondbackského činžáku a smála se do slunce. Měla na sobě prosté žluté šaty a nízké sandály. Vypadala moc pěkně.

„Děkuju vám,“ řekl Ollie. „Ukážu to státnímu návladnímu.“

Vůbec ho nenapadlo, aby fotku státnímu návladnímu ukazoval.

* * *

Z telefonní budky naproti činžáku, v němž se nacházelo přepychové hnízdečko Rosalie Waggenerové, vytočil Cotton Hawes číslo uvedené v isolském telefonním seznamu a čekal, až se Rosalie ozve. Když konečně ze sluchátka zazněl její hlas, byl ještě zmámený spánkem.

„Haló?“ řekla.

„Rosalie?“ řekl.

„Mmm.“

„Tady Dick Coopersmith, z Detroitu. Mluvil jsem v baru s jedním chlapíkem, který povídal, že bysme si spolu mohli užít.“

„S jakým chlapíkem?“ řekla Rosalie.

„Nějaký Dave Carter. Nebo Carson. Už si nejsem moc jistý.“

„To máte špatný číslo,“ řekla Rosalie a zavěsila. Hawes pokrčil rameny, zavěsil sluchátko a vyšel z budky. Chtěl si jen ověřit, zda je Rosalie ještě doma, a napadlo ho, že by přitom mohl vyprubovat, jak je to s tím jejím povoláním. Někdy prostě máte kliku, jindy ne. Stoupl si do vrat nějakých pět metrů od budky a doufal, že Rosalie nebude spát moc dlouho, a že nakonec vyjde z domu a zavede ho přímo k Oscaru Hemmingsovi.

* * *

Steve Carella se dal ze své služebny a od svého stolu meziměstsky spojit s věznicí v Castleview a tam požádal o někoho ze spisovny. Muž, který vzal telefon, se ohlásil jako Peter Yarborough.

„Co si přejete?“ zeptal se.

„Tady detektiv Steva Carella, 87. vyšetřovací oddělení v Isole. Potřeboval bych soupis korespondence, kterou obdržel a odeslal…“

„Kdo jste říkal, že jste?“

„Detektiv Steve Carella, 87. vyšetřovací oddělení.“

„Tak nám pošlete písemnou žádost, Carello,“ řekl Yarborough. „Na telefonické dotazy odpovídat nemůžeme.“

„Tohle spěchá,“ řekl Carella. „Vyšetřujeme vraždu a žhářství.“

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Carella. Steve Carella.“

„Odkud voláte, Carello?“

„Z policejního oddělení.“

„Jaký tam máte číslo?“

„FRederick 7-8024.“

„Zavolám vám,“ řekl Yarborough a zavěsil. Carella pohlédl na mikrofon a pak praštil sluchátkem do vidlice. Telefon zazvonil za dvacet minut. Zdvihl sluchátko.

„87. oddělení, Carella,“ řekl.

„Tady Yarborough.“

„Buďte zdráv, Yarboroughu,“ řekl Carella.

„Potřeboval jsem vám zavolat, poněvadž jak jinak můžu vědět, že jste doopravdy detektiv?“ řekl Yarborough.

„To je v pořádku, počínal jste si docela správně,“ řekl Carella.

„Udělal jsem toho víc. Zavolal jsem nejdřív vaše městský ředitelství a ověřil jsem si, jestli je tohle číslo doopravdy číslem na policii.“

„To jste udělal dobře,“ řekl Carella. „Můžete mi píchnout s tím soupisem korespondence?“

„Pokusím se,“ řekl Yarborough. „Jméno toho vězně?“

„Alfred Allen Chase.“

„Kdy tady seděl?“

„Nastoupil do výkonu před pěti lety. Odkroutil si tři a půl.“

„Co vás zajímá, Carello?“

„Potřebuju vědět, zda si dopisoval s jistým Rogerem Grimmem, který je taky jedním z vašich absolventů.“

„Jo, dřív nebo pozdějc se tady octne každý,“ řekl suše Yarborough. „Zajímá vás nějaký určitý období? Některý z těch seznamů jsou strašně dlouhý, trvalo by mi celý dopoledne, než bych je prošel.“

„Grimm šel domů na podmínku v červnu před čtyřmi lety. Můžete začít odtud?“

„Jo, to půjde,“ řekl váhavě Yarborough. „Zase vám zavolám.“

* * *

Za deset minut vešel Špekoun Ollie do kanceláří Obrody Diamondbacku. U dlouhého stolu před stěnou s fotkami seděli dva muži. Jedním z nich byl Robinson Worthy. Druhým byl černoch, kterého Ollie dosud neznal.

„Dobrý ráno,“ řekl bodře Ollie. „Mám náhodou cestu kolem, a tak mě napadlo, že se zastavím.“

„Dobré ráno,“ řekl Worthy. Hlas měl mrazivý, oči ostražité.

„Myslím, že jsem ještě neměl tu čest,“ řekl Ollie k druhému muži.

„To je můj další společník,“ řekl Worthy. „Oscar Hemmings.“

„Těší mě, že vás poznávám, pane Hemmingsi,“ řekl Ollie a natáhl ruku.

Hemmings byl hezký, asi padesátiletý muž, bezvadně oblečený do světle hnědého oděvu, béžové košile s propínacím límečkem a prosté vázanky v temnější hnědi. Obličej měl jako ze žuly, silný skobovitý nos, vysedlé lícní kosti, pevná ústa, hranatou bradu. Vlasy mu už prokvétaly a účesem se snažil zastřít, že i trochu řídnou. Pevně Olliemu stiskl ruku. Pousmál se a hlubokým hlasem pronesl: „Potěšení je na mé straně, detektive Weeksi.“

Olliemu neušlo, že Hemmings o něm věděl, čím je. To znamenalo, že Worthy a Chase svému partnerovi o něm vyprávěli. Uložil si to do paměti a řekl: „Po pravdě řečeno, docela náhodou tady zas nejsem. Zašel jsem k vám úmyslně.“ Worthy ani Hemmings nic neřekli. „Předně bych se rád omluvil,“ řekl Ollie. „Choval jsem se včera opravdu jako moula, pane Worthy. Nevím, co to do mě vjelo.“ Oba společníci stále nic neříkali. „A chtěl jsem vám taky povědět, že už máme ty gaunery, co si myslíme, že zabili Charlieho Harroda. Víme, že zmlátili Harrodovo děvče. Zrovna jdu z nemocnice, kde mi pozitivně identifikovalo čtyři z nich, a tak mě napadlo, že snad z toho budete mít radost.“

„Ano, to skutečně rádi slyšíme,“ řekl Worthy.

„Koukám, že máte taky pěkně dlouhej tejden,“ řekl Ollie. „Abyste dělali v sobotu a tak, co?“

„Vy také, jak je vidět,“ řekl Hemmings a opět se usmál tím úsměvem ostrým jako břitva.

„Ne, ne, já mám dneska volno,“ řekl Ollie. „Půjdu nejspíš na fotbal nebo někam.“ Odmlčel se a pak řekl: „Mimochodem, pane Hemmingsi, stavěli jsme se taky v bytě, o němž jsme mysleli, že tam bydlíte, když jsme vás dneska ráno sháněli…“

„Ach?“ řekl Hemmings.

„Jo, když jsme sebrali ty mládence, víte, ty, co si o nich myslíme, že zabili Harroda.“

„Ano?“ řekl Hemmings.

„Ano,“ řekl Ollie. „Ano. Chtěli jsme, aby o tom někdo z podniku věděl, a já se tak trochu styděl jít tady za panem Worthym, když jsem si ho včera tak podal.“ Omluvně se usmál. „Takže jsme skákli do toho bytu na St. Sebastian Avenue.“

„Proč jste mi prostě nezavolali?“ zeptal se Hemmings.

„To nic, bylo to na ráně.“ Ollie se odmlčel. „Našli jsme doma jen to děvče, co tam bydlí.“

„Ano?“ řekl Hemmings.

„Ano. Jmenuje se Rosalie Waggenerová. Příjemné děvče.“

Hemmings nic neřekl.

„Měla by si dát spravit dveře,“ řekl Ollie. „Mají vyraženej zámek.“ Zase se usmál. „No, napadlo mě, že bych vám mohl říct, že je všecko v kabeli a že mě mrzí, že jsem tady s váma tak trochu zacvičil. Tak nashle. Klidně se věnujte dál svý práci, ať to tady v Diamondbacku kapku zvednete.“ Pročísl na pozdrav masitou rukou vzduch a odešel. Venku na chodbě se otočil, přiložil ucho na ledovanou dveřní tabuli a naslouchal. Někdo vytáčel na telefonu číslo.

Usoudil, že Oscar Hemmings volá své bílé panence. Ollie se usmál, sestoupil se schodů a vyšel z budovy.

Ulicím už pod náporem dopoledního slunce začínaly naskakovat puchýře.

Ollie ušel dva bloky po Landis Avenue, zahnul doleva a pokračoval na sever směrem k řece Harbu. Před opuštěným skladištěm obráceným k řece stál zelený skříňový náklaďák. Řidič za volantem poklimbával, čepici naraženou do očí, sirku v zubech. Ollie zaťukal na zpola zatažené okénko a muž se s trhnutím probudil.

„Já jsem Weeks,“ řekl Ollie. „Vy jste ten mládenec z motodivize?“

„Jo,“ řekl muž. „Halloran.“

Ollie ustoupil a prohlédl si náklaďák. „Tentokrát poslali pro změnu docela slušnej kousek,“ řekl. „To je tedy zázrak. Na většině těchhle pitomejch náklaďáků každej hned pozná, že se z nich fotí. Tenhle je ale pěknej, jménem firmy počínaje. Má i falešný telefonní číslo. To je úroveň.“

„To číslo je napojený na linku dole na ředitelství,“ řekl Halloran. „Kdyby si chtěl někdo ověřit, jestli to náhodou není bouda, ozvou se mu jménem tyhle firmy, co je na auťáku.“

„Ach, ano,“ řekl Ollie svým hlasem W. C. Fieldse, „to je vskutku úroveň.“ Normálním tónem pak připojil: „Musím si ještě brnknout, Hallorane. Až to vyřídím, pojedeme na Landisovu 2914. Jasný?“

„Klidně, co by ne?“ řekl Halloran a pokrčil rameny.

* * *

Když na Carellově stole zařinčel telefon, napadlo ho, že by to už mohl být Yarborough z Castleview. Byl to ale Ollie Weeks.

„Carello,“ řekl, „tady Ollie. „Volal ti Hawes?“

„Ne. Proč?“

„Našel jsem Oscara Hemmingse, už se na tu holku nemusí lepit.“

„Já mu to řeknu, když zavolá.“

„Ještě něco,“ řekl Ollie. „Byl tam sám s Worthym, takže Chaseho nezvěčním. Nechtěl bys to vyřídit od sebe?“

„Myslíš zavolat do rejstříku?“

„Jo, Chase má u nich záznam, takže jeho fotky budou mít určitě.“

„Zařídím,“ řekl Garella.

„Musím běžet,“ řekl Ollie, „než se ty moji uzený kamarádíčci rozhodnou vypadnout beze mě.“

* * *

Rosalie Waggenerová sešla se schůdků domu 1137 na St. Sebastian Avenue chvíli po půl jedenácté. Vzala si zvonové, v bocích těsně přiléhavé kalhoty, vodorovně pruhovaný svetřík s přehrnutým límcem a hnědé střevíce na nízkém podpatku. V pravé ruce svírala malou hnědou kabelku, kterou okamžitě, jakmile vstoupila na chodník, divoce zamávala na projíždějící taxík. Cotton Hawes, který všechno sledoval z průjezdu na protější straně ulice, netušil, že by ho pár slov s Carellou ušetřilo od dalšího sledování. Věděl jen, že udělá nejlíp, když se rychle rozběhne ke svému vozu, neboť taxík už zastavil a právě couval k chodníku pro Rosalii. Hawesovo auto bylo zaparkováno o půl bloku dále. Rychle k němu vykročil, a když se cestou ohlédl, uviděl, jak Rosalie nastupuje do taxíku. Sotvaže vlezl do auta a nastartoval, přehnalo se taxi kolem něho. Při troše štěstí, odhadoval Hawes, je chytí u prvních světel.

* * *

Ve skříni náklaďáku za kamerou s teleobjektivem usazenou na třínohém stativu seděl Ollie Weeks. Seděl za obměnou jednosměrného – dvousměrného zrcadla a čekal na okamžik, kdy Worthy a Hemmings vyjdou z domu, aby si je mohl zvěčnit. Ollie vyhlížel čirou skleněnou tabulkou. Její druhá strana byla natřena na zeleno, jako celá stěna skříně přemalovaná žlutými písmeny názvu neexistující firmy, její adresou a telefonním číslem policejní centrály.

Ve dveřích domu 2914 vládl čiperný provoz. Většinu návštěvníků tvořily ženy a Ollie se dovtípil, že putují do salónu ČERNÁ MÓDA ve třetím poschodí. Ollie si je prohlížel teleobjektivem. Jedno se černým buchtám přiznat musí: nohy mají pěkné. Hemmings s Worthym vyšli z budovy teprve dvacet minut po jedenácté. Jakmile se objevili na schůdcích do ulice a prošli dveřmi, Ollie začal mačkat spoušť. Natáhl a stiskl závěrku aparátu celkem třínáctkrát, než oba sestoupili na chodník, a stihl ještě pořídit tři jejich další snímky z profilu, když už odcházeli. Potom spokojeně pokývl hlavou a zabušil na příčku mezi kabinou a skříní. Halloran odšoupl okénko.

„Copak?“

„Teď potřebuju dolů do identifikačního,“ řekl Ollie.

„Tady jsme hotovi?“ zeptal se Halloran.

„Jo. Ale musím to ještě vyvolat a udělat fotky.“

„Řekli mi, že mám ject rovnou do garáže, až tady skončíme.“

„Nejdřív mě ale hodíte do města.“

„Tohle není žádnej taxík,“ řekl Halloran, ale nastartoval a zamířil do centra.

* * *

„Carella?“

„Ano?“

„Tady Yarborough. Mám pro vás žádanou informaci.“

„Spusťte,“ řekl Carella.

„Ten Roger Grimm šel domů na podmínku před čtyřmi lety. Chase pořád ještě seděl, měl odkrouceno teprv něco přes půldruhýho roku.“

„Správně, to už vím.“

„Prima. Jakmile Grimm vypadnul, začal Chaseovi posílat psaníčka. Žhavili pera asi šest měsíců. Chase psal Grimmovi a vice versa aspoň jednou týdně, někdy taky dvakrát. Potom zčistajasna, jako když utne. Víte, co si myslím? Že se ty chlapci do sebe udělali, víte, jak to myslím? Láska je mocná čarodějka. To byste koukal, co se tady u nás děje.“

„Ano, to bych asi koukal,“ řekl Carella.

„Já jenom tak hádám,“ řekl Yarborough. „Možná byli pouze kámoši, kdoví? Znáte ten o tý paničce a opičácích?“

„Ne, jak je to?“ řekl Carella.

„To přinese jedna panička dva mrtvý opičáky k preparátorovi a chce je dát vycpat, víte. A preparátor povídá: Jistěže, milostivá, budou jako živý. Račte si je přát v nějaký zvláštní pozici?‘ Panička chvíli přemýšlí a pak povídá: ‚Ani ne, byli to jen přátelé. Můžou si třeba podávat ruce.‘“

Yarborough se rozřehtal. Carella, který si na vtip vzpomněl hned po prvních slovech, se zdvořile uchichtl.

„Takže Grimm s Chasem byli možná jenom přátelé, kdoví?“ řekl Yarborough, zalykaje se smíchy. „Každopádně si vyměnili spoustu psaníček, když se Grimm dostal na frajnohu.“

„Nevíte náhodou, jestli byli na společné cele?“

„To je zas jiné oddělení,“ řekl Yarborough.

„Kdy ta jejich korespondence ustala?“

„Šest měsíců po Grimmově propuštění.“

„Tak fajn,“ řekl Carella. „Mockrát díky.“

„Moment,“ řekl Yarborough. „Ještě dvě věci.“

„Pardon, myslel jsem…“

„Začali si znovu psát těsně před tím, než šel domů na podmínku Chase. První list napsal Chase, Grimm odpověděl, a pak si vyměnili ještě asi tucet dopisů než Chase sbalil kufry. To je ta první věc.“

„A ta druhá?“

„Ta druhá je, že od vás potřebuju písemnou žádost o poskytnutí příslušných informací. S hlavičkou a razítkem.“

„Už jste mi je přece dal,“ řekl Carella. ,,K čemu tedy ještě žádost?“

„Abych byl krytej. Pro všechny případy.“

„Pro jaký případy?“

„Já nevím pro jaký. Tak, pro všechny případy. Pošlete mi tu žádost, Carello.“

„Nojo,“ řekl Carella a povzdychl si. ‚Ještě jednou díky.“

„Jak je tam u vás?“ zeptal se Yarborough.

„Vedro,“ řekl Carella.

„Jo, tady taky,“ řekl Yarborough a zavěsil.

Carella stiskl jedno z tlačítek pod držákem sluchátka, krátce je podržel a zas uvolnil, čímž dostal volací tón. Vytočil číslo oddělení kriminalistické identifikace a úředníkovi, který vzal telefon, řekl, že potřebuje nutně několik policejních snímků Alfreda Allena Chaseho formátu osmnáct krát dvacet čtyři. Muž jeho požadavek vyslechl, a pak namítl: „Dneska je sobota, kamaráde.“

„Jo, u nás taky,“ řekl Carella.

„Ani nevím, jestli ve fotu ještě někdo sedí.“

„Sežeňte někoho,“ řekl Carella.

* * *

V budově na High Street převzal zaměstnanec policejní fotografické laboratoře od Ollieho svitek filmu a prohlásil: „Budete si muset počkat. Zrovna jsem dostal kvaltovku odvedle.“

„Nojo, hlavně sebou račte hodit,“ řekl Ollie. „Tohle taky kvaltuje.“

Sešel dolů do haly k telefonním budkám, vytočil číslo 87. revíru, a když se mu ozval Carella, řekl: „Udělal jsem asi patnáct obrázků, takže jeden nebo dva tutově vyjdou. Už se ti ozval Hawes?“

„Ne, ještě ne.“

„Kde hergot vězí? Copak neví, že se má hlásit?“

„Počítám, že nemá čas,“ řekl Carella.

„Co ses dověděl v Castleview?“

„Chase a Grimm se znají. Pravidelně si dopisovali.“

„Přesně, jak jsme čekali,“ řekl Ollie. „Dostals už ty fotky z rejstříku?“

„Měly by tu být každou chvíli, aspoň doufám.“

„Fajn, brzy se ukážu,“ řekl Ollie.

Neřekl Carellovi, kde je, a Carellu nenapadlo se zeptat. Ani pracovník fotolaboratoře Olliemu neřekl, že kvaltovka odvedle je označena jménem detektiva Carelly z 87. revíru. Neřekl mu o tom proto, že do toho Olliemu nic nebylo. Ollie se ho na tu kvaltovku nevyptával, poněvadž Ollie chtěl pouze svoje fotky a to šupito presto. Mimoto ho Carella ujistil, že Chaseho snímky budou každou chvíli na služebně. Ollie odešel z High Street se svými fotkami formátu 18 × 24 ve tři čtvrti na jednu. Carellův balíček z atelijé (jak tohle oddělení láskyplně nazýval každý detektiv, který tam někdy musel čekat na fotky) dorazil na služebnu teprve krátce před druhou. Hawes se dosud neohlásil, a tak se rozhodli, že na Reardonovu bytnou udeří sami.

* * *

Taxík Rosalie Waggenerové jel po Ainsley Avenue až k Hamiltonovu mostu. Ve skutečnosti byly ve městě Hamiltonovy mosty dva, z toho jeden na severní straně Isoly, klenoucí se přes řeku Harb do sousedního státu a oficiálně pojmenovaný most Alexandra Hamiltona. To proto, aby si ho nikdo nepletl se starým Hamiltonovym mostem, který vedl přes řeku Diamondback nahoře u Sosnového vršku (na němž nerostla jediná sosna) a spojoval Isolu s Riverheadem, což byly dvě části jednoho státu a vlastně i jednoho města. Kdybyste se kohokoli v městě zeptali na cestu k Hamiltonovu mostu, bez výjimky by vás poslal k mostu Alexandra Hamiltona. Mohli jste dokonce vsadit devět ku pěti, že nikdo v městě ani neví, že existuje taky most zvaný prostě Hamiltonův, most dlouhý necelý domovní blok a přes řeku Diamondback, která se mimochodem něco dále na, západ jmenovala Dix – bylo to dost zapletené, i když ne zas tolik jako v italské Bologni. Taxík pokraoval dále na jih do Riverheadu, přejel starou College Road a pak odbočil na západ a jel ještě několik bloků po Marlowe Avenue. Zastavil před domem z červených cihel, pár set metrů od kolejí zvýšené dráhy na Geraldson Avenue. Hawes přirazil se svým vozem k chodníku, vypnul motor, a sledoval očima Rosalii, jak o nějakých sedm automobilových délek před ním vylézá z taxíku a vchází do budovy. Počítal s tím, že takhle vysoký dům musí mít zdviž, a tak raději ještě pět minut počkal, aby se s ní nepotkal ve vestibulu. Potom vstoupil do domu, vyhledal poštovní schránky a začal studovat jejich štítky.

Budova měla deset poschodí, v každém šest bytů. Oscar Hemmings podle štítků v domě nebydlel.

Ale na poštovní schránce bytu 45 byl štítek s jiným jménem, které Hawes znal.

Zamžoural a podrbal se na hlavě.

* * *

„Manžel je ve městě, šel shánět něco od železa,“ řekla Barbara Loomisová. „Můžu vám nějak pomoci?“

Měla na sobě velice přiléhavé, velice krátké tmavě modré šortky a růžovou blůzičku s cípy přednic na uzel pod ňadry. „Pojďte dál,“ vybídla, „no pojďte. Já vás nekousnu.“

Vstoupili do bytu a usedli ke kuchyňskému stolu. Špekoun Ollie se jí vytrvale pokoušel nahlédnout do výstřihu. Byl přesvědčen, že nemá podprsenku; hořejší tři knoflíčky blůzy měla rozepjaté. Carella rozprostřel fotografie na ubrus – policejní snímky Alfreda Allena Chase; snímky mrtvého Charlieho Harroda, na nichž vytřeštěně civěl přímo do kamery policejního fotografa; momentku rozesmáté Elizabeth Benjaminové opřené o zeď činžáku; a konečně fotky Robinsona Worthyho a Oscara Hemmingse zepředu a z profilu, jak je ráno vyblýskl Ollie.

„Poznáváte někoho z těch lidí?“ zeptal se Barbary.

„Jo, jasně že jo,“ řekla Barbara. „Co je s tím velikánským zrzavým poldou? Proč s těma fotkama nepřišel on?“

„My vám nestačíme?“ řekl Ollie a zašklebil se.

„Koho z nich poznáváte?“ zeptal se Carella.

„Nechcete pivo, fešáci?“ řekla Barbara.

„Ne, díky,“ řekl Carella.

„Já bych jedním nepohrd,“ řekl Ollie, a jak Barbara vstala a šla k ledničce, pověsil se jí očima na zadnici. Mrkl na Carellu a znovu se zazubil. Barbara se vrátila ke stolu, postavila před Ollieho pivo a pak se teprv zadívala na fotografie.

„Tohle je ta holka, co sem chodila za Frankem,“ řekla a ukázala na snímek Elizabeth Benjaminové.

„A ti ostatní?“ řekl Carella.

„Dva z těch chlapů ho navštívili koncem července.“

„Který?“ zeptal se Carella.

„Tenhle a tenhle,“ řekla Barbara a ťukla ukazováčkem nejprve do hlavy Charlieho Harroda, pak do čela Robinsona Worthyho.

„Poznáváte toho druhého muže. na obrázku?“ zeptal se Carella.

„Tohodle?“ zeptala se. Zdvihla fotografii, kterou dělal Ollie, a prohlédla si Oscara Hemmingse. „Ne,“ řekla. „Toho jsem tady jaktěživ neviděla. To ale neznamená, že tady nebyl, já jen, že jsem ho jaktěživ neviděla.“

„Fajn. A co tenhle člověk?“ zeptal se Garella a podal jí přes stůl foto Alfreda Allena Chase.

„Kdepak, toho jsem taky nikdy neviděla,“ řekla Barbara a otočila se s úsměvem na Ollieho. „Jak vám chutná pivo?“ zeptala se.

„Lahodný,“ řekl Ollie. „Jedním slovem lahodný, pusinko,“ a Barbara se zahihňala jako malá holčička.

V autě při cestě zpátky na revír Carella řekl: „Worthy a Harrod. Tihle dva tedy navázali kontakt s Reardonem, což znamená, že Grimma vypálila Obroda Diamondbacku.“

„Sedí,“ řekl Ollie. „Myslím, že by si ta panička dala říct, všimnul sis toho?“

„Nějak mi to ušlo,“ řekl Carella.

„Víš co mi řekla?“

„Co?“ zeptal se nepřítomně Carella.

„Že má klimatizovanou ložnici. Povídám ti, že by si dala říct, Carello.“

„Do Brém jela Rosalie Waggenerová, no ne?“ řekl Carella. „A Rosalie je Hemmingsova milenka, no ne?“

„Sedí,“ řekl Ollie. „Nojo, myslím, že by si ta panička fakticky dala říct.“

„Rosalie odletěla do Brém den předtím, co Grimmův speditér potvrdil příjem platby. Tak rychle se tam Grimmův šek dostat nemohl, takže někdo musel předat peníze osobně. A to musela být Rosalie.“

„Myslím, že k tý paničce zajdu večer na návštěvu.“

„Ale jak to spolu souvisí, Ollie? Proč by Hemmingsovo děvče jezdilo platit Grimmovy účty, zatímco se Hemmingsova firma chystá Grimmovi podpálit skladiště? To přece nejde k sobě. To vůbec nedává smysl.“

Když se vrátili do služebny, dávalo to smysl ještě míň. Čekal tam na ně Hawes a hlásil, že Rosalie Waggenerová strávila takřka hodinu v bytě na Marlowe Avenue a pak se vrátila zpátky do Isoly. „Na štítku na poštovní schránce ve vestibulu domu na Marlowe Avenue bylo vyryto jméno Alfred Allen Chase.

10

Rosalii Waggenerovou sebrali ve čtyři hodiny téhož odpoledne a odvezli ji na revír. Tam jí sdělili, že ji z ničeho neobviňují, ale že se důvodně domnívají, že zná jisté skutečnosti, jež mají úzký vztah k jejich vyšetřování, a budou jí tudíž zavázáni, když jim zodpoví několik otázek. Rosalie odpověděla, že zodpoví všechny otázky, které jí budou položeny, jedině v přítomnosti právního zástupce. Vysvětlili jí ještě jednou, že ji z ničeho neobviňují, a když i nadále trvala na právním zástupci, objasnili jí, že ji mohou přimět vypovídat před velkou porotou, ale tak daleko že zacházet nechtějí, protože ji z ničeho neobviňují.

Rosalie se s nelibostí uvolila odpovídat.

„Podle vašeho pasu,“ začal Carella, „a razítka brémského letiště jste dvacátého pátého července přiletěla do Německé spolkové republiky, souhlasí?“

„Ano, souhlasí,“ řekla Rosalie.

„A do Spojených států jste se vrátila dvacátého sedmého července, souhlasí?“

„Ano,“ řekla Rosalie.

„Řekla jste nám, že jste byla na návštěvě u příbuzných v Zevenu.“

„To je taky pravda.“

„Chceme slyšet jména, adresy a telefonní čísla vašich příbuzných v Zevenu,“ řekl Carella.

„Proč?“

„Protože si u německé policie ověříme, jestli skutečně existují.“

„Existují,“ řekla Rosalie.

„Tak nám povězte jejich jména.“

„To nemusím.“

„To je pravda, nemusíte. Aspoň tady ne. Ale před velkou porotou ano. Vyberte si.“

„Policie se jich bude vyptávat? Tedy západoněmecká policie?“

„Ano, právě o tohle je požádáme.“

„Proč?“

„Chceme mít jistotu, že jste u nich opravdu byla.“

„Byla.“

„Tak jak se jmenují?“

„Jsou to už hodně staří lidé. Nepřeju si, aby je obtěžovala policie. A vůbec, co to má společnýho s vaším vyšetřováním? Říkal jste, že vím o skutečnostech, které by mohly…“

„To je pravda.“

„Co je to za skutečnosti?“

„Znáte nějakého Rogera Grimma?“

„Ne.“

„Byla jste v době svého pobytu v západním Německu v Bremerhavenu?“

„Ne.“

„Znáte firmu, která se jmenuje Bachmann Spedition a sídlí v Bremerhavenu?“

„Ne.“

„Proč jste byla dneska odpoledne u Alfreda Chase?“

„Kdo vám…?“

„Sledoval jsem vás tam,“ řekl Hawes. „Marlowe Avenue 5361. Jeho byt má číslo 45.“

„Byla jste tam nebo ne?“

„Byla jsem tam.“

„Proč?“

„Pan Chase mi chtěl nadiktovat odpovědi na nějaký dopisy. Řekla jsem vám přece, že dělám externí sekretářku…“

„Proč jste to nevyřídili v kanceláři?“

„Kancelář je v sobotu zavřená.“

„Byl jsem tam dopoledne,“ řekl Ollie. „Bylo tam otevříno.“

„No, asi se tam panu Chaseovi dneska nechtělo. Já šéf nejsem, pochopte. Když mi řeknou, abych jela do Riverheadu, seberu se a jedu.“ Rosalie pokrčila rameny. „Já šéf nejsem.“

„Kdo je šéfem?“

„Jsou to tři partneři.“

„Myslel jsem, že Hemmings je váš mládenec.“

„To je. Ale pracuju pro společnost. To s tím nemá nic společnýho. Oscar s tím nemá nic společnýho. Chci říct, že když mě jeden ze šéfů o něco požádá, musím to udělat. Jsem zaměstnanec. Když vás váš šéf o něco požádá, uděláte to taky, ne?“

„Já se svým šéfem nejsem zasnoubený,“ řekl suše Ollie.

„Snažím se vám jen vysvětlit, že je to práce jako každá jiná. Dělám to, co ode mne požadují.“

„A co od vás požadují? Kromě diktátů a psaní dopisů?“

„Sekretářskou práci. Nejrůznější sekretářské práce.“

„Požádali vás, abyste letěla do Německa?“

„Ne, jela jsem tam navštívit příbuzné.“

„Jak se jmenují?“ zeptal se znovu Carella.

„Povím vám to, jen když mi slíbíte, že je nebudete obtěžovat.“

„To vám slíbit nemůžu. Jakmile se dovím jejich jména, okamžitě objednávám mezistátní hovor.“

„Proč? Co je na mých příbuzných tak důležitýho, sakra?“

„Snažíme se zjistit, proč jste letěla do západního Německa, slečno Waggenerová.“

„Vyslala vás tam Obroda Diamondbacku?“

„Ne.“

„Vyslal vás tam Roger Grimm?“

„V životě jsem o žádném Rogeru Grimmovi neslyšela.“

„Vezla jste do Německa peníze?“

„Peníze? Jak to myslíte? Samosebou, že jsem s sebou měla peníze.“

„Kolik?“

„Na útratu to stačilo. V cestovních šecích.“

„Kolik?“

„Už jsem zapomněla. Něco přes tisíc dolarů, myslím.“

„Všechno jste utratila?“

„Ne, všechno ne.“

„Takže pořád ještě máte cestovní šeky, které jste neproměnila.“

„No… ano, nejspíš mám. Možná jsem ale utratila všechno.“

„Tak utratila nebo neutratila?“

„Ano, utratila jsem všechno.“

„Před chvilkou jste nám řekla, že jste všechno neutratila.“

„Spletla jsem se.“

„Takže žádné neproměněné cestovní šeky nemáte.“

„Ne, nemám.“

„Kde jste cestovní šeky koupila?“

„V bance.“

„V které bance?“

„Zapomněla jsem. V jedny z těch velkých bank v centru.“

„Kdy jste je kupovala?“

„Pár dní před odletem.“

„To mohlo být…“ Carella sáhl po stolním kalendáři a zahloubal se nad ním. „Odletěla jste dvacátého pátého července, což byl čtvrtek, takže ty šeky jste si koupila někdy před tímhletím datem, souhlasí?“

„Ano.“

„V tom samém týdnu?“

„Ano.“

„Čili v pondělí, nebo v úterý, nebo ve středu, souhlasí? Dvacátého druhého, třetího nebo čtvrtého července. Koupila jste je v těch dnech, slečno Waggenerová?“

„Ano.“

„Co to bylo za šeky?“

„American Expressu.“

„Nebude vám vadit, když zavoláme do kanceláří American Expressu?“

„Proč byste jim volali?“

„Abychom si ověřili, kdy jste ty šeky koupila.“

„Bylo to jen něco kolem tisíce dolarů, copak na tom tolik záleží? Cestovní šeky používá kdekdo. Nechápu proč…“

„Někteří lidé platí hotově,“ řekl Hawes.

„Ano, asi jo,“ řekla Rosalie.

„Měla jste s sebou nějaké peníze na hotovosti?“ zeptal se Carella. „Mimo ty cestovní šeky?“

„Snad. Něco málo. Opravdu se nepamatuju.“

„Kolik?“ zeptal se Ollie. „Jen málo. Asi sto dolarů.“

„Víc jste si s sebou nevzala? Tisíc dolarů v cestovních šecích…“

„No, asi tak tisíc, možná víc, možná míň. Přesnou částku si už nepamatuju.“

„Takže dejme tomu, že tisíc, ano? Tisíc v cestovních šecích a asi stovku na hotovosti.“

„Ano, správně.“

„Fajn, a teď si brnkneme do American Expressu,“ řekl Ollie.

„Nejspíš to ani nebudou mít zapsaný,“ řekla chvatně.

„Proč ne?“

„Protože… Nepamatuju se, jestli to byly šeky American Expressu nebo nějaký jiný.“

„Jaké jiné by to mohly být co myslíte?“

„Nepamatuju se. Chtěla jsem prostě cestovní šeky American Expressu nebo nějaký jiný.“

„Jaké jiné by to mohly být, co myslíte?“

„Nepamatuju se. Chtěla jsem prostě cestovní šeky. Opravdu si teď nevzpomínám, jaký mi dali.“

„V tomhle městě není moc společností, které prodávají cestovní šeky,“ řekl Carella. „Jestli dovolíte, obvoláme je všechny.“

„Já…“

„Prosím?“

„Vlastně jsem měla všecko na hotovosti,“ vyhrkla.

„Proč jste nám tedy lhala?“

„Protože jsem si nebyla jista, kolik peněz se smí vyvážet. Myslela jsem, že by to mohlo být trestný nebo tak. Já se v zákonech moc nevyznám.“

„Kolik peněz jste vyvezla skutečně?“

„Vždyť jsem vám to řekla. Něco přes tisíc dolarů.“

„Na hotovosti?“

„Ano.“

„Najednou jste si jistá, že to bylo na hotovosti. Ještě před chvílí jste nám tvrdila, že to bylo v cestovních šecích, ale teď říkáte, že na hotovosti. Víte to určitě?“

„Ano, vím to určitě.“

„Víte taky určitě, kolik to přesně bylo?“

„Kolik to bylo?“

„Ano. Tisíc dolarů, viďte?“

„Možná víc, možná míň.“

„Tak jak?“

„Co jak?“

„Co platí? Bylo to víc než tisíc, nebo míň než tisíc dolarů?“

„Víc.“

„O kolik?“

„Ach, dvanáct set, třináct set, tak nějak.“

„Kde jste ty peníze vzala?“

„Byly moje. Nastřádala jsem je.“

„Kde jste je střádala?“

„Měla jsem je doma.“

„Vy jste je neukládala do spořitelny?“

„Ne.“

„A to vás nenapadlo, že je to nebezpečný, nechávat v diamondbackým kvartýru třináct set dolarů?“ zeptal se nevěřícně Ollie.

„Ne. Mě nikdy nevykradli. Ani mi nepřišlo, že by to mohlo být nebezpečné.“

„Kde jste bydlela předtím?“

„V centru. Ve Čtvrti.“

„Kde jste poznala Oscara Hemmingse?“

„Myslím, že na nějakém večírku.“

„Kdy?“

„Ach, asi tak před šesti, sedmi měsíci.“

„Jak dlouho jste zasnoubeni?“

„Čtyři pět měsíců.“

„Zasnoubili jste se před tím, než jste se nastěhovala do bytu na St. Sebastian Avenue?“

„Ano.“

„Kdo zaplatil za přestavbu bytu?“

„Oscar.“

„Oscar sám? Nebo Obroda Diamondbacku?“

„Myslím, že Obroda Diamondbacku. Je to konečně jejich byznys. Kupovat starý baráky a přestavovat je.“

„To byly takhle přestavený všechny byty v domě?“

„Ano, aspoň myslím.“

„Ale zvenčí se na dům nesáhlo.“

„Ne, zvenčí ne.“

„Pročpak?“

„Je, to se mě moc ptáte,“ řekla Rosalie. „Třeba už nechtěli vyhazovat další peníze. Tedy na nějaký zkrášlování zvenčí.“

„Kdo ještě bydlí v tom domě?“ zeptal se Hawes.

„Spousta lidí.“

„Znáte někoho z nich?“

„Já se svými sousedy moc do styku nepřijdu,“ řekla Rosalie.

„Říkáte, že jste poznala Oscara před šesti nebo sedmi měsíci. Kde to bylo? V Diamondbacku nebo ve Čtvrti?“

„Vlastně jsme se poznali v Las Vegas.“

„V Las Vegas? Co jste tam dělala?“

„Jezdívala jsem tam na víkendy, když jsem ještě žila na Pobřeží.“

„Ale, vy jste žila v Kalifornii?“ zeptal se Hawes.

„Ano. V Kalifornii jsem se narodila. Sem jsem přišla teprve nedávno. Až po tom, co jsem poznala Oscara.“

„Čím jste se živila na Pobřeží?“ zeptal se Ollie.

„Jako sekretářka.“

„Na plný úvazek nebo externě?“

„No, většinou externě.“

„Pro koho jste pracovala?“

„Pro všelijaký podniky.“

„A každý víkend jste jezdila do Las Vegas, říkáte?“

„Každý víkend taky ne.“

„Jenom někdy.“

„Ano, jenom někdy.“

„A tam jste poznala Oscara Hemmingse.“

„Ano.“

„V Las Vegas na večírku.“

„Ano, na večírku.“

„A potom jste odjela na východ a začala pracovat v Obrodě Diamondbacku.“

„Ano.“

„A žít s Oscarem.“

„Ano. Když jsme se zasnoubili.“

„V domě zrenovovaném Obrodou Diamondbacku.“

„Ano.“

„Jste prostitutka, slečno Waggenerová?“ zeptal se Hawes.

„Ne. Ach, to ne.“

„Sbalili vás už někdy, slečno Waggenerová?“

„Ne.“

„Jste si tím jistá?“

„Konečně, byly to samé prkotiny.“

„Jako třeba?“

„Porušení dopravních předpisů?“

„Tady nebo v Kalifornii?“

„V Kalifornii.“

„Kde jste tam bydlela?“

„V Los Angeles.“

„Nebude vám vadit, když zavoláme losangeleskou policii a přeptáme se, jestli vás někdy nesebrali pro něco vážnějšího než je porušení dopravních předpisů?“

„Nevidím žádný důvod, proč byste jim měli volat.“

„Proč ne?“

„Třeba se jednou budu chtít do Kalifornie vrátit. Nechci, aby se pak na mě policie dívala jako na pochybnou osobu.“

„Pochybnou?“

„Jako na někoho, na koho se vyptávají policajti.“

„Tak vy si nepřejete, abychom zavolali západoněmecké policii, nepřejete si, abychom zavolali losangeleské policii, nepřejete si, abychom zavolali do American Expressu nebo jiné cestovní společnosti…“

„Vzala jsem si hotové peníze, vždyť jsem vám to řekla.“

„To je spousta adres, na které si nepřejete, abychom se obrátili, slečno Waggenerová.“

„Říkali jste, že mě z ničeho neobviňujete. Tak proč bych vám měla dovolovat, abyste se hrabali v mým soukromí?“

„My do toho Los Angeles stejně zavoláme. A taky do Las Vegas.“

„Proč?“

„Jestli vás náhodou nemají v rejstříku také tam.“

„Jen si poslužte,“ řekla Rosalie.

„Můžeme tam zavolat?“

„Ale ne, nikam nevolejte.“

„Povíme nám to sama?“

„Jednou mě zabásli za prostituci.“

„Nojo,“ řekl Hawes. „A kurvíme se dál!?“ zeptal se Ollie.

„Ne.“

„Co je zač, ten nóbl barák na St. Sebastiance? Je to bordel, co?“

„Jéžiši, to se mě moc ptáte. Já tam jenom bydlím.“

„Je Oscar Hemmings pasák?“

„Ne. Ach, to ne,“ řekla Rosalie.

„Abyste rozuměla, mrkneme se do toho domu ještě jednou,“ řekl Carella. „Zjistíme si, kdo tam bydlí.“

„Samí normální nájemníci,“ řekla Rosalie.

„Jako vy?“ zeptal se Ollie.

„Od toho maléru v Los Angeles jsem s policií nikdy nic neměla,“ řekla Rosalie.

„To akorát znamená, že vás už víckrát nechytili,“ řekl Ollie.

„Jak myslíte,“ řekla Rosalie a pokrčila rameny. „Můžu si zapálit?“

,,Samo,“ řekl Ollie a přidržel jí zapálenou sirku před cigaretou, kterou si vzala z kabelky. „Co víte o Obrodě Diamondbacku?“ zeptal se Carella.

,,Moc ne.“

„Nevíte náhodou, kdo do firmy vložil základní kapitál?“

,,Bohužel ne. Tohle opravdu nevím.“

„Byl to Oscar Hemmings?“

„To vám opravdu nemůžu říct.“

,,A můžete nám říct, proč jste doopravdy jela navštívit Chase?“

„Už jsem vám to řekla. Napsat pár dopisů.“

„Nechte už těch sekretářskech canců, buďte tý dobroty,“ řekl Ollie.

„Nic jinýho nejsem,“ řekla hluše Rosalie. „Sekretářka. Nic jsem v tomhle městě neprovedla, a nemůžete mi dokázat nic než to, že jsem sekretářka.“

,,Ledaže vás přistihneme při zmermomocňování nějakýho námořníka,“ řekl Ollie.

„Já námořníky nemermomocním,“ řekla Rosalie. „Nedělala jsem to ani na Pobřeží.“

„Koho tedy mermomocníte?“ zeptal se Ollie. „Černý huby?“

„S tímhle prosím tě, přestaň,“ řekl Carella.

,,S čím mám přestat?“ podivil se Ollie.

„A vůbec, do mýho privátního života vám nic není,“ řekla Rosalie.

„Ledaže to děláte za peníze.“

„Každej dělá za peníze,“ odpověděla Rosalie.

„Kdo vám dal na cestu do západního Německa?“ zeptal se Carella.

„Už jsem vám to řekla. Střádala jsem.“

„Povíte nám jména svých příbuzných?“

„Ne.“

„Pak tedy musíme požádat o vaše předvolání k výslechu před velkou porotou. Dovolte, abych vám to plně objasnil, slečno Waggenerová. Vyšetřujeme případ dvojnásobného žhářství a máme pádný důvod k domněnce, že je v tom namočena Obroda Diamondbacku. Máme například dostatek důkazů, abychom mohli okamžitě zatknout Robinsona Worthyho…“

„Tak ho zatkněte,“ řekla Rosalie.

„… a obvinit ze spoluúčasti na trestném činu žhářství, v kterémžto případě budete předvolána před velkou porotu jako svědek.“

„Jako svědek čeho? Žhářství? Asi vám přeskočilo.“

„Když nám řeknete, co víte, ušetříte si spoustu pozdějších nepříjemností. Co vy na to?“

„Řekla jsem vám všechno, co vím.“

„Já vám tedy povím, na co se vás zeptá velká porota, ano?“

„Klidně.“

„Ze všeho nejdřív vám sdělí, že člověk, kterému vyhořelo skladiště a dům, se jmenuje Roger Grimm. Dále vám sdělí, že tento Grimm byl v obchodním spojení se zasilatelstvím Bachmann Spedition v Bremerhavenu a že Bachmann potvrdil příjem platby za své služby dvacátého šestého července, tedy den poté, co jste přiletěla do Brém, které leží asi padesát kilometrů od Bremerhavenu. Potom se vás pod přísahou zeptají, zda jste k datu uvedenému v onom dopise doručila Bachmannovi jakoukoli peněžitou částku. Když odmítnete odpovídat…“

„Proč bych měla odmítat? Nikdy jsem o žádným Erhardu Bachmannovi neslyšela a žádný peníze jsem mu nedoručila.“

„Jak tedy znáte celé jeho jméno?“ řekl pohotově Carella.

„Cože?“ řekla Rosalie.

„Jak víte, že se jmenuje Erhard Bachmann?“

„Erhard je docela běžné německé jméno,“ řekla Rosalie.

„Stejně tak Fritz,“ řekl Ollie.

„Já… já nevím, jak mě to napadlo… náhodou.“

„Lítá v tom asi víc, než jsme počítali,“ řekl Ollie naoko důvěrně Carellovi.

„Asi jo,“ přikývl Carella. „Myslíš, že je můžeme obvinit oba? Worthyho i ji?“

„Nevím, co nám v tom brání,“ řekl Hawes.

„Obvinit mě z čeho?“ zeptala se Rosalie.

„Ze žhářství. Spoluúčast na zločinu žhářství.“

„Já nemám s vypálením Grimmova skladiště nic společnýho,“ řekla Rosalie. „Já akorát…“

„No, copak?“ řekl Ollie.

„Vzala jsem do Německa peníze.“

„Jaké peníze?“

,,Peníze, co mi dal Alfie.“

„Kdo je Alfie? Mluvíte o Chaseovi?“

„Ano.“

„Dostala jste od Chase peníze a doručila jste je Bachmannovi?“

„Ano.“

„V hotovosti?“

„Ano.“

„Kolik?“

Rosalie zaváhala.

„Tak kolik, ksakru!“ zařval Ollie.

„Půl miliónu dolarů,“ řekla Rosalie.

„Za co? Co za ně Chase kupoval?“

„Já nevím. Měla jsem jenom příkaz doručit peníze.“

„Čí to byly peníze? Chaseovy nebo Obrody Diamondbacku?“

„Já nevím.“

„Tak z jiného konce, slečno Waggenerová. Věděl Oscar Hemmings nebo Robinson Worthy o vaší cestě?“

„Ne.“

„Oni to nevěděli, že letíte do Německa s pěti sty tisíci dolarů, které vám svěřil Chase?“

„Nevěděli to.“

„Myslel jsem, že žijete s Hemmingsem?“

„To žiju. Řekla jsem mu, že letím na Pobřeží, za matkou.“

„Proč jste mu lhala?“

„Protože on… někdy je hrubý. Někdy. .. bije mě.“

„Co máte s Chasem?“ zeptal se Ollie.

„Nic.“

„Nic? A on vám jen tak svěřil pět set táců, abyste je odvezla do Německa? Tohle na nás nezkoušejte, holčičko!“

„No dobře… máme spolu poměr.“

„Ví o vašem ‚poměru‘ Hemmings?“

„Samosebou, že ne.“

„Vy se tedy za Hemmingsovými zády slízáte s Chasem.“

„My se neslízáme, my se milujeme.“

„Ach, pak tedy odpusťte,“ řekl Ollie a sklonil horní půlku těla. „Já hned nepochopil, že je to láska. Odpusťte mi, prosím vás.“

„Proč jste Hemmingsovi neřekla, že letíte do Německa?“ zeptal se Carella.

„Alfie mě poprosil, abych mu nic neříkala.“

„To byly Alfieho peníze, co jste vezla do Německa?“

„Nevím.“

„Když vás tedy Alfie poprosil, abyste jeho společníkům o cestě do Německa nic neříkala…“

„To je pravda.“

„Tak to musely být jeho vlastní peníze, nemyslíte? Ledaže je ukradl společnosti.“

„Alfie není zloděj!“

„Takže to byly jeho vlastní peníze?“

„Nejspíš.“

„Ano nebo ne?“

„Ano.“

„Řekl vám, že jsou to jeho vlastní peníze?“

„Ano, řekl mi to.“

„Kde vzal tolik peněz?“

„Nevím.“

„Proč je posílal Erhardu Bachmannovi?“

„Nevím.“

„Vy o jeho kšeftech s Bachmannem nevíte nic?“

„Nic.“

„Nebyla v tom náhodou nějaká dřevěná zvířátka?“

„Nevím.“

„Proč Hemmingse podvádíte?“ zeptal se Hawes.

„Já ho nepodvádím!“ namítla rozhořčeně Rosalie. „Alfie mi nabídnul něco lepšího, to je celý.“

„Něco lepšího než sňatek?“

„Sňatek? O čem to mluvíte?“

„Říkala jste, že jste s Hemmingsem zasnoubená.“

„Kdepak,“ řekla Rosalie. „Prostě pro něj hákuju, nic víc. Jsem děvka, jasný? Jedna klisna z maštale, jasný? A je mi z toho nanic. Proto jsem se scukla s Alfiem.“

„Kolik holek je v tý maštali?“ zeptal se Ollie.

„Asi třicet.“

„Všechny v tom baráku na St. Sebastiance?“

„Ne. Tam je nás jen dvanáct. Oscar má ještě dva další domy, ale nevím, kde přesně.“

„Koho máte na nudli?“ zeptal se Ollie.

„Já vám nerozumím.“

„Kterýho policajta uplácíte? Nepovídejte mi, že by si nikdo nevšimnul, jak vám do baráku mašíruje jeden kunčaft za druhým. Koho tedy uplácíte?“

„K nám žádný kunčofti nemašírujou,“ řekla Rosalie. „Tohle je drahá záležitost.“

„Kolik dostáváte?“

„Dvě tři sta za noc.“

„A to říkáte, že vám Alfie nabídnul něco lepšího?“

„Hlavně něco jinýho. Žádnou prostituci. Slíbil, že si s Oscarem promluví a vytáhne mě z toho. Říkal, že když se ho budu držet, tak že nás oba čekají spousty peněz.“

„Peněz?“ řekl Ollie. „Ale, ale. A já myslel, že je to ryzí láska.“

„Peníze taky,“ řekla Rosalie.

„Kolik peněz?“

„Alfie mluvil o miliónech. Říkal, že se stane milionářem.“

„Kde vzal Alfie těch pět set táců, co poslal do západního Německa?“ zeptal se Ollie.

„Já nevím.“

„Veze se v těch bordelech?“

„Ne. To je výhradně Oscarův podnik.“

„Tak Oscar je tím černým vzadu, kdo Obrodu Diamondbacku financuje?“

„Asi. Nevím. Já o jejich finančních záležitostech opravdu moc nevím.“

„Kupují baráky, aby z nich dělali bordely?“

„Já opravdu nevím.“

„Ale řekla jste, že ty druhý dva se v tom nevezou. Že je to výhradně Oscarův podnik.“

„To je pravda.“

„V čem se tedy vezou zbylí partneři?“

„Nevím.“

„Co má Alfie s Erhardem Bachmannem?“

„Nevím.“

„Čekal vás Bachmann, když jste přiletěla do Německa?“

„Ano. Ale jednala jsem s ním pod falešným jménem. Alfie mi řekl, abych použila falešnýho jména.“

„Co vám řekl Bachmann, když jste mu předala ty peníze?“

„Řekl ‚Danke sehr‘“

To byl také konec jejich popovídání s Rosalií Waggenerovou. Tou dobou už bylo jasné, že jim řekla všechno, co ví, nebo všechno, co je ochotna povědět. Mockrát jí poděkovali (anglicky) a požádali ji, aby ještě počkala v místnosti na konci chodby. Pokud zatím mohli posoudit, byli Chase a Grimm v obchodě dřevěnými zvířátky rovnocennými společníky. Chase bez Worthyho a Hemmingsova vědomí zaplatil vlastních 500 000 dolarů Grimmovu německému zasilateli a Grimm (než jeho skladiště zpustošil požár) hodlal zaplatit dalších 500 000 dolarů, až by zásilka dorazila do Ameriky. Podle Grimmova odhadu činila prodejní cena zásilky jeden milión dolarů. Tři policajti pracující na případě se v obchodních transakcích zahrnujících astronomické částky příliš nevyznali. Věděli jen tolik, že předivo podvodu bývá umně propletené a že nikdo neinvestuje milión dolarů, aby vyšel naprázdno. Zdálo se, že nadešel čas sehrát pa rtičku pokeru.

11

Oscara Hemmingse zastihl Ollie v bytě, který sdílel s Rosalií, jak dohlíží na opravu rozbitého zámku. Zámečník při pohledu na pistoli v Ollieho ruce silně znervózněl. Upustil šroubovák a vzápětí začal balit nádobíčko. Hemmings, jenom v košili s vykasanými rukávy, rozepnutým límečkem a monogramem O. H. na kapsičce na prsou, se zcela klidně Ollieho zeptal, o co že kráčí.

„Kráčí o vraždu,“ řekl Ollie. „A taky o žhářství.“

„Myslel jsem, že přece vrahy Charlieho Harroda už máte.“

„To je fakt,“ řekl Ollie. „Ale o tomhle si popovídáme až na stanici, jo? Najdete tam pár svých přátel, pořádáme opravdový čajový dýchánek.“

Hemmings pokrčil rameny a Ollie, s pistolí namířenou na jeho záda, počkal, až si spustí rukávy, zapne límeček, uváže kravatu a oblékne sako. Když opět vyšli na chodbu, byl zámečník tentam.

„Nespravil zámek,“ poznamenal Hemmings konverzačním tónem.

„S tím si hlavu nelamte,“ řekl Ollie. „Zámků si teď užijete ažaž.“

Ollie hrál vysokou hru. Věděli toho na Hemmingse dost, aby ho mohli obvinit z udržování nevěstince a kuplířství (i když by patrně tvrdil, že přestože žil s prostitutkou, měl ještě další zdroje obživy – například svůj podíl na zisku Obrody Diamondbacku). Tohle však byly jen prkotiny, pouhé přestupky, a detektivové se před svým rozchodem za úlovkem dohodli, že mají zálusk na vysokou. V Olliem se v době, kdy zatýkal Hemmingse, odehrála podivuhodná vnitřní proměna: uvěřil, že proti podvodné společnosti Obroda Diamondbacku mají dostatek trumfů, aby jeho vedení mohli obvinit ze žhářství a vraždy. Hawes upadl do téhož euforického stavu jistoty, když zatýkal Robinsona Worthyho. Podle telefonního seznamu bydlel na Severní dvacáté sedmé ulici číslo 198, a tam ho také deset minut po šesté našel. Worthy se právě holil. Přišel mu otevřít v kalhotech a nátělníku, tvář pokrytou pěnou. Hawes měl v ruce pistoli.

„Na co to máte?“ zeptal se Worthy.

„Chceme se vás na stanici zeptat na pár maličkostí,“ řekl Hawes.

„K tomu nepotřebujete zbraň,“ řekl Worthy.

„Já vím, že ne. Obejdeme se i bez ní.“

„Smím se doholit?“

„Ne,“ řekl Hawes. „Jenom se utřete.“

Než se na služebnu dostavil Roger Grimm, projevovali Ollie s Hawesem takové nadšení, jako by už státní návladní vypracoval nezvratnou obžalobu. Grimm se zastavil u laťkového brlení, nahlédl do místnosti, uviděl detektivy u jednoho stolu s Worthym a Hemmingsem, a zeptal se, zda může dál.

„Račte, prosím,“ řekl Hawes. „Jsme rádi, že jste si pro nás udělal čas, pane Grimme.“

Přišel k zábradlí, otevřel Grimmovi dvířka a vpustil ho dále. Grimmovi zavolali už dříve a požádali ho, zda by se nemohl dostavit na stanici v jisté věci související s jeho případem. Samosebou se milerád uvolil přijít přesně v určenou hodinu. Nevěděl ještě, že je i on v podezření z nekalých čachrů s Chasem. Kdyby to byl věděl, hleděl by asi do budoucna s právě tak starostlivým výrazem jako Worthy a Hemmings. Důvod jejich neklidu byl prostý. Zcela nepodložená a poněkud lehkovážná sebedůvěra vyzařující z Ollieho a Hawese oba partnery dočista vyvedla z rovnováhy.

„Ollie,“ řekl Hawes, „tohle je pan Roger Grimm, ten pán, co dvakrát vyhořel.“

„Těší mě,“ řekl zdvořile Ollie a vstal a podal Grimmovi ruku. „Jsem rád, že vás poznávám, hodně jsem o vás slyšel.“

„Doufám, že jen samé dobré věci,“ řekl Grimm a chabě se usmál. Sebejistota detektivů začínala znepokojovat i jeho. Byla očividná jako kulový blesk prohánějící se po místnosti. Sáhnout si na jednoho z těch dvou poldů, určitě by vás sežehlo vysoké napětí.

„A tihle pánové jsou pan Robinson Worthy a pan Oscar Hemmings, společníci v obchodním podniku, známém jako Obroda Diamondbacku. Pan Worhty, pan Hemmings, pan Grimm,“ řekl Hawes a oblažil je milým úsměvem.

Muži se navzájem změřili. Poněvadž Worthy a Hemmings byli společníky Alfreda Allena Chase, který byl také Grimmovým společníkem, měli policisté samozřejmě za to, že o sobě všichni tři aspoň slyšeli. Teď se však také ukázalo, že je to zřejmě poprvé, co se vidí tváří v tvář. Jak se zdálo, Worthyho a Hemmingse tato konfrontace zneklidnila ještě více. Grimm se také tvářil trošku nejistě, když pronášel své „těší mě“. Worthy a Hemmings přikývli a Grimmova nejistota se změnila v ostražitost.

„Tak co myslíte?“ řekl Ollie. „Začneme beze Steva?“

Dohodli se předem, že Chaseův příchod bude jejich trumfovou kartou, odkrytou v poslední chvíli, až vklady dostoupí vrcholu a bank se uzavře. Carella slíbil, že se vrátí přesně v sedm hodin. Grimma požádali, aby přišel ve tři čtvrti na sedm, a teď bylo šest padesát, takže partička pokeru se mohla rozběhnout. Následující výslech byl prapodivný. Ollie a Hawes hráli, jako by měli v rukou královskou sekvenci, ačkoli jim scházela ještě hlavní karta Chase. Worthy a Hemmings, zastrašeni nezřízenou sebejistotou, s níž policisté sázeli a zvyšovali vklad, předpokládali, že jsou na tom se svým listem, velmi bledě, což zas tak docela pravda nebyla. Grimm s párem es v hrsti pozoroval sehrávku jako venkovský hejl, kterého nalákali do hry dřív, než si stačil uvědomit, jak vysoko se sází a jak obratné mají jeho spoluhráči ruce. Celé to bylo prapodivné.

„No tak, pane Worthy,“ řekl Ollie, „moh byste nám říct, proč jste se stýkal s Frankem Reardonem?“

„Žádného Franka Reardona neznám,“ řekl Worthy. Tohle byl pro policajty dobrý start. Začal blufovat hned zkraje.

„To není pravda,“ řekl Hawes. „Navštívil jste Franka Reardona v doprovodu Charlieho Harroda několikrát.“

„Kdo to tvrdí?“

„Bezpečně vás poznala paní Barbara Loomisová, manželka správce Reardonova domu.“

„No prosím,“ řekl Worthy a pokrčil rameny.

„Navštívil jste ho tam, nebo ne?“

„Ano, byl jsem tam. To ještě nic neznamená.“

„Znamená to, že jste byl na návštěvě u člověka, který pracoval jako hlídač ve skladišti tady pana Grimma,“ řekl Hawes. „Je to tak, pane Grimme?“

„Je to tak,“ potvrdil Grimm. V očích mu seděl zmatek, jako by se pořád nemohl rozhodnout, zda na svá dvě esa může vůbec vložit do banku další vklad.

„No prosím, Frank Reardon byl můj přítel,“ řekl Worthy.

„Věděl jste, že pracuje u pana Grimma?“

„Ne.“

„Já myslel, že to byl váš přítel,“ řekl Ollie.

„To ano, ale nevěděl jsem, kde pracuje.“

„Víte, co dělal Frank Reardon sedmýho srpna?“

„Ne,“ řekl Worthy.

„Copak dělal?“

„A vy víte, co dělal, pane Hemmingsi?“

Hemmings si nejprve zapálil cigaretu. Potom vyfoukl oblak kouře a odpověděl: „Neznám žádného Franka Reardona a nikdo určitě nemůže dosvědčit, že bych ho byl někdy navštívil.“

„To je fakt,“ řekl Ollie. „Máte naprostou pravdu. Nikdo vás tam neviděl. Víme jen, že Franka Reardona navštěvoval Harrod a tady pan Worthy. Co ale dělal Reardon sedmýho srpna, neví z vás dvou nikdo, říkám to dobře?“

„Ano,“ řekl Worthy.

Hemmings přikývl a znovu zatáhl z cigarety.

„Toho dne,“ řekl Hawes, „přidal Frank Reardon do jedné láhve whisky nezjištěné množství chloralhydrátu.“

„Dostal za to pět táců,“ řekl Ollie. „Dostal je druhýho srpna.“

„Později byl zastřelen automatickou pistolí Smith and Wesson ráže 9 mm, která patřila Charliemu Harrodovi,“ řekl Hawes.

„Je to pravda?“ zeptal se překvapeně Grimm.

„Na mou duši,“ řekl Hawes.

„Takže vy tedy víte, kdo zabil Franka?“

„Ano, pane Grimme, my víme, kdo ho zabil.“ Hawes se nenamáhal vysvětlovat, že vědí jen to, čí zbraň ho zabila. Na hru podle Hoyleovy encyklopedie her nebyl čas, aspoň teď ne, když bylo na stole tolik hracích známek.

„Pak tedy taky víte…“

„Strpení, pane Grimme, strpení,“ řekl Hawes.

„Proč ale byl zabit?“ naléhal dále Grimm. Jeho esa začala opět vypadat k světu. Uvažoval o tom, že zvýší nabídku.

„Protože moc dobře věděl, jak byli zneškodněni vaši noční hlídači,“ řekl Hawes.

„Je to tak, pane Worthy?“ řekl Ollie.

Worthy neodpověděl. Rozhodl se, že se svou pikovou sekvencí do osmičky bude držet nabídku.

„Pan Hemmings si začíná připadat odstrčený,“ upozornil Hawes.

„Už se k vám vracíme, pane Hemmingsi,“ řekl Ollie. „K vašim bordelům. K vaší nákladné koroptvičce Rosalii Waggenerové. K její cestě do Německa.“

„K jaké cestě do Německa?“ blufoval a zvyšoval Hemmings. Měl „plný dům“ s dvojicí es a sázel na to, že policajtům chybí eso, které by jejich královskou sekvenci ukončilo.

„Jo vy jste o tom nevěděl?“ řekl Ollie. „Koukněme se, ona vám o tom nepověděla? O svém výletu do Bremerhavenu? O tom, jak vezla do Bremerhavenu pět set tisíc dolárků?“

Sotvaže se Ollie zmínil o Bremerhavenu, nahlédli Worthy s Hemmingsem do svého listu, a když uslyšeli o pěti stech tisících dolarů, sklouzli rázem očima na hromadu žetonů, která se teď povážlivě rozrostla. Naproti tomu Roger Grimm, jakmile zaslechl jméno Rosalie Waggenerové, začal blednout. Vypadal jako by mu bylo skutečně šoufl. Pochopil náhle, že v téhle partii pokeru jeho dvě esa nestojí za zlámanou grešli. Hemmings nabyl rozvahy první. Jeho „plný dům“ ještě mohl obstát; nedbale zvýšil nabídku.

„Rosalie v západním Německu jaktěživa nebyla,“ řekl Hemmings.

„Odletěla tam dvacátého pátého července,“ řekl Hawes. „Viděli jsme její cestovní pas a sama nám potvrdila, kde byla.“

„Kde byla?“

„V Bremerhavenu.“

„Proč by Rosalie jezdila do Bremerhavenu?“ zvýšil svou nabídku Hemmings.

„Aby těch pět set tisíc doručila jistému Erhardu Bachmannovi,“ řekl Hawes.

„Znáte ho, pane Grimme?“ zeptal se Ollie.

„Ano, já… ano. Je to můj zasilatel. Balí… balí moje dřevěné výrobky.“

„A co vy, pane Hemmingsi? Znáte nějakého Erharda Bachmanna?“

„Ne,“ řekl Hemmings.

„Pane Worthy?“

„Ne.“

„Jediný, kdo tady zná Bachmanna, jste zřejmě vy, pane Grimme. Znáte taky Rosalii Waggenerovou?“

„Ne,“ řekl Grimm.

Ollie pohlédl na hodiny. Bylo za tři minuty sedm. „Proč asi vezla pět set tisíc dolarů vašemu zasilateli?“

„Nemám tušení,“ řekl Grimm.

„Vy jste ji neposlal do Německa?“

„Já?“ řekl Grimm. „Já?“

„Poslal?“

„Samosebou, že ne. Vůbec ji neznám. Jak bych…“

„No jistě, to je fakt,“ řekl Hawes. „Vy jste ji přece do Německa poslat nemoh.“

„Taky že ne,“ řekl Grimm.

„Protože ji tam poslal Alfie.“

„Alfie?“ řekl Hemmings a naklonil se kupředu.

„Alfred Allen Chase,“ řekl Ollie. „Váš partner.“

„Cože?“ vyletěl Hemmings.

„Drž hubu, Oscare,“ řekl Worthy.

„Alfie dal peníze Rosalii,“ řekl Hawes.

„Aby je předala Bachmannovi,“ řekl Ollie.

„To jste nevěděli, co, pánové?“

„Ne,“ řekl Worthy.

„Ne,“ řekl Hemmings.

„Věděl jste to vy, pane Grimme?“

„Ne,“ řekl Grimm.

„A znáte pana Chase, že ano?“

„Odkud bych ho mohl znát?“

„Třeba jste se poznali v krimu,“ řekl Hawes.

„V Castleview,“ dodal Ollie.

„Třeba jste si dlouho dopisovali.“

„Třeba jste spolu vymysleli malý švindl.“

Worthy, Hemmings a Grimm se už poněkolikáté navzájem změřili. Grimm začínal chápat, že jeho společník Alfred Allen Chase o chystaném požáru skladiště bezpochyby věděl a nevaroval ho. Worthy a Hemmings začínali chápat, že si jejich společník, Alfred Allen Chase, přihříval svou polívčičku také u Grimma. Policisté zatím nevěděli, co to všechno bylo, ale Hemmings a Worthy ano, a tato vědomost je příliš netěšila, soudě podle jejich zakaboněných tváří. A právě v tom okamžiku vkročil do služebny Carella s Chasem. Chase vrhl jediný pohled na valné shromáždění svých společníků a zdálo se, že vzápětí skočí po dveřích.

„Bude to bolet nanejvýš chvilku,“ řekl Carella za jeho zády a postrčil ho ke stolu.

„Všichni se znají?“ řekl Ollie. „Steve, tohle jsou pánové Worthy a Hemmings, předpokládám že pana Grimma znáš. Pánové, detektiv Steve Carella. Pana Chase samozřejmě znáte, poněvadž je vaším partnerem.“

„Je partnerem všech,“ řekl Hawes.

„Ty hajzle!“ řekl Hemmings, vyskočil ze židle a natáhl se Chaseovi po krku. Jeho výbuch se stal signálem pro druhé dva muže, kteří se okamžitě probudili k životu. Worthy se po Chaseovi rozehnal zaťatou pěstí a Grimm ho nakopnul do holeně. Detektivové měli co dělat, aby se jim podařilo vyprostit Chase z té mely, která hrozila přerůst v první případ lynče na policejní stanici. Ollie hodil Chase do křesla za psacím stolem a řekl: „Copak, copak, Alfie?“, z čehož Carella i Hawes měli náramnou psinu, ale jinak se nikdo ani neusmál.

Partička pokeru skončila. Zbývalo jen spočítat žetony a směnit je za prachy – oč vlastně v celé téhle hře šlo.

* * *

Alfreda Allena Chase vyslechli o samotě v kanceláři poručíka. Řekli mu mnoho pravd a mnoho lží. Začali lží.

Dotaz: Podle vašich partnerů jste číslo jedna, Alfie. To vy jste poslal Charlieho Harroda, aby zapálil Grimmovo skladiště, vy jste…“

Odpověď: To je lež.

D: Charlie nejednal podle vašich příkazů?

O: Ne. To byl jejich nápad. Robbieho a Oscara. To oni do toho Charlieho uvrtali.

D: Aby vypálil Grimmovi skladiště?

O: Jo, a taky ten jeho barák.

D: Proč?

O: Protože se domákli, co plánuje.

D: Myslíte ten bremerhavenský kšeftík?

O: Jo.

D: Ten kšeft s Bachmannem?

O: Jo. Všechno už shodili, co? Povedený partneři.

D: Povíte nám vy, jak to vlastně bylo?

O: O čem?

D: O tom kšeftu s Bachmannem.

O: Zeptejte se Grimma.

D: Už jsme se ho ptali. Teď chceme slyšet vaši verzi.

O: Co vám řek ten pitomec?

D: Proč si myslíte, že je pitomec?

O: Protože je to pitomec, proto.

D: Tak vy jste mu dal vypálit dům a skladiště, protože je pitomec?

O: Já mu nic vypálit nedal, to oni.

D: Proč to udělali, Alfie?

O: Už jsem vám to řek. Domákli se toho kšeftu a počítali, že ho zastraší, když mu nechaj vypálit skladiště a pak ještě ten barák. Jindy by ho možná nechali plavat, ale ne teď, když je na trhu taková nouze.

D: Kdy se toho domákli?

O: Koncem července.

D: Kdo to prásknul? Bachmann?

O: Proč, prosím vás? Kšeft udělal, peníze dostal, mohl si pískat.

D: Kdo jim to tedy prásknul?

O: Nějakej jejich známej gauner z Němec. Zavolal Robbiemu; počítal, že mu tím prokáže službu, kterou si pak vybere i s úrokama.

D: Prásknul mu, že Grimm dělá kšeft s Bachmannem?

O: Jo.

D: Co to bylo za kšeft, Alfie?

O: Já myslel, že to víte.

D: Ne. Co to bylo?

O: Zjistěte si to sami. Já myslel, že vám to řekli. Co to na mě zkoušíte?

D: Zavolali jsme už bremerhavenskou policii, aby náklad prohledali a podali nám zprávu. Klidně nám to tedy můžete říct sám.

O: (Ticho)

D: Co říkáte, Alfie?

O: Smlouva zní na Grimmovo jméno. Na zabalení těch zvířat. Můžete to přišít akorát jemu. Ta smlouva je důkaz.

D: Chcete říct, že vy s tím nemáte nic společného?

O: Vůbec nic. Ani s tím kšeftem s Bachmannem, ani s těma požárama. Já mám ruce čistý. S Bachmannem kšeftoval Grimm, já ne.

D: Odkud zná Grimm Bachmanna?

O: Diamondback s ním už jeden menší kšeftík udělal.

D: S Bachmannem?

O: Ano.

D: Kdy?

O: Asi před šesti měsícema. V tom jsem taky neměl prsty. Vyřizoval to Robbie s Oscarem.

D: Co to bylo za kšeft?

O: Troškařina, nestálo to pomalu za řeč. Vytřískall jsme na tom dva upocený milióny, tři sta táců.

D: My?

O: Obroda. Osm set táců jsme dali do banky a o zbytek jsme se šábli.

D: Do bezpečnostní schránky?

O: Těch osm set? Jo. To vám taky řekli? Ježíšikriste!

D: A zbytek jste si rozdělili na třikrát?

O: Jo. Ale já nevěděl, co je to za peníze. Měl jsem čistý ruce tenkrát, mám je čistý dneska. Myslel jsem, že jsou to zisky společnosti.

D: A váš podíl dělal pět set tisíc?

O: Na chlup.

D: Proč si Diamondback nechal osm set tisíc v rezervě? Na další kšefty s Bachmannem?

O: Asi. Ale já o záměrech společnosti nic nevěděl. Myslel jsem, že je to solidní stavební společnost. Chtěli by všechno shodit na mě, a sami jsou zatím možná namočený do nějaký trestný činnosti. Páni, já jsem už seděl; copak si myslíte, že bych se znovu do něčeho namočil?

D: Takže vy jste s těmi kšefty s Bachmannem neměl nic společného?

O: Přesně tak.

D: Ani s Grimmovým kšeftem?

O: Ne.

D: Proč jste tedy poslal Rosalii Waggenerovou do Německa?

O: Kdo vám to řek?

D: Rosalie.

O: Řekla, že jsem ji tam poslal Já?

D: Ano.

O: To se musela pomátnout na rozumu.

D: Řekla nám, že jste jí dal pět set tisíc dolarů, aby je předala Erhardu Bachmannovi.

O: Ach jo.

D: Udělal jste to?

O: Jo, ale to byla službička Grimmovi. Sháněl někoho, kdo by tam ty peníze doručil, a já mu navrhnul Rosalii. Víte, známe se z krimu, a tak jsem si řek, co bych kámošovi nepomoh.

D: Rosalie nám to řekla trochu jinak. Rosalie tvrdí, že to byly vaše peníze.

O: No, jak ona může vědět, čí to byly peníze?

D: Říkala, že naděláte milióny.

O: To tedy fakt nevím, jak na tohle přišla.

D: Vy s náma nehrajete na rovinu, Alfie.

O: Mluvím pravdu.

D.: Ne, nemluvíte pravdu. Pravda je taková, že jste byl Grimmovým partnerem.

O: Kdo vám to řek?

D: Grimm.

O: Ten pitomec.

D: Jeli jste v tom napůl. Pět set tisíc dolarů on, pět set tisíc vy. No tak, Alfie. Víme o tom všechno.

O: (Ticho)

D: Co říkáte?

O: Člověk už dneska nemůže věřit nikomu. Ach jo!

D: Byli jste s Grimmem partneři?

O: Jo, jo byli.

D: A to byly vaše peníze, ty které vezla Rosalie do Německa?

O: Jo.

D: Nebylo to riskantní posílat zrovna ji?

O: Nikdo ji tam neznal. Vystupovala pod falešným jménem, takže ji zpátky ke mně nikdo nemoh vystopovat. A vůbec, koho jsem tam měl poslat? Toho pitomce Grimma? Pitomce, kterej na sebe od začátku ukazuje prstem?

D: Jak to myslíte?

O: Ze to prý musí navlíknout tak, aby všechno vypadalo košer. Prý aby byl krytej. A tak podepsal smlouvu na zabalení těch dřevěnejch potvor, no věřili byste tomu?’A podepsal ji pravým jménem!

D: Co je na těch zvířátkách tak zvláštního, Alfie?

O: Nic.

D: Bremerhavenská policie touhle chvílí…

O: Co je mi do toho? Smlouvu podepsal Grimm, ne já.

D: Vy jste jen přiznal, že jste partneři.

O: To je fakt, ale já nevěděl, co má s nima za kšefty.

D: Co to bylo za kšefty?

O: Já v tom nelítám.

D: To vám nikdo netvrdí. Co to bylo?

O: V těch potvorách je za půl miliónu heroinu.

D: Ta zvířátka jsou dutá?

O: Ty první, co Grimm dovezl, nebyly, ale tyhle jsou. Nechal je vydlabat a nacpat hérákem. Zespodu maj špunt.

D: Bachmann je tedy překupník?

O: Obchodník.

D: Takže vy jste Grimmovi doporučil zdroj narkotik…

O: Ne, ne.

D:… poněvadž jste věděl, že má možnost je dovézt…

O: Ne, to si špatně vykládáte. Já jsem pouze obchodník, kterej investoval kapitál. Já nevěděl, v čem je Grimm namočenej.

D: Vy jste pěknej posera, Alfie.

O: (Ticho)

D: Alfie?

O: No dobře, chtěl jsem si trochu namastit kapsu, co je na tom špatnýho? Víte, jakou by ten hérák měl cenu, až by se říznul? Jedenáct miliónů dolarů! A jak to bylo vykoumaný, bože! Já věděl, kde hérák sehnat, a Grimm měl tutovou cestu, jak ho dopravit do Států. V přístavu věděl každej celník, že dělá košer obchody, a vůbec je nenapadlo, aby si ty jeho dřevěný mrchy prohlídli. Zvířata se vydlabou, nacpou herákem, zašpuntujou, a je to v kabele. Dokonalost sama. O takovýmhle podniku jsme snili v krimu.

D: Vaši partneři se ale domákli, co má Grimm za lubem a vy jste se ho rozhodl obětovat…

O: Jaký obětování. Byl to pitomec. Byla to jeho chyba, že se toho domákli.

D: Vy jste ovšem nemohl riskovat, že by přišli taky na to, že jste je nejdřív podrazil vy.

O: Já je nepodrazil. Tohle byl kšeft, aby bylo jasno. Šábnout se na dvakrát je snad lepší než na třikrát.

D: Takže vy jste docela podnikavý obchodník, Alfie. Nejdřív podrazíte jedny partnery a potom vlkům předhodíte druhého komplice.

O: Co byste nechtěli? Myslíte, že Robbie a Oscar laškovali? Vypálení Grimmova skladiště bylo první varování. Ten barák v Loganu…

D: Proč musela Elizabeth Benjaminova strávit dvě noci s Reardonem?

O: Protože začal cukat. Strčili mu pět táců, ale najednou dostal vítr. Liz mu šla domluvit svejma půvabama.

D: A ten dům v Loganu?

O: To bylo druhý varování. Kdyby se Grimm i potom snažil dostat zásilku do Států, nechali by ho oddělat. Stejně jako dali odkrouhnout Reardona.

D: O to se taky postaral Charlie?

O: Charlie by za šesták shodil vlastní mámu se střechy. Byl to žiliňák, šéfe. Potřeboval pořád víc a víc, když tomu jednou propad.

D: Copak si na těch pornografiích vydělal málo?

O: Kde jste zas vzali tohle?

D: Nestačilo mu to?

O: To bejvalo. Ale kdo by to dneska kupoval, když se porno dostane na každým rohu? Charlie byl na huntě, ten bourák byl čtyři roky ze flóru, hadry vyšly z módy. Krmili ho hérákem a Charlie tancoval, jak pískali. Jestli to náhodou nevíte, tak tohle je dneska vzácný zboží. Proto by to byl tak báječnej kauf, nebýt toho pitomce Grimma. Co ho to vůbec napadlo chodit za várna, no můžete mi to říct? Protože je to pitomec, proto. Má v pácu jedenáctimiliónovej kšeft s hérákem a žene si to k policajtům škemrat o pomoc.

D: Kdybyste mu nevypálili skladiště, tak by za námi nepřiběhnul.

O: Kolikrát vám mám říkat, že jsem ho nevypálil, to oni. Jen ho pošlete zpátky do krimu. Máte přece tu smlouvu, ta vám stačí. Zašijte ho na milión let. Je to metla společnosti.

D: Ale vy ne, co, Alfie?

O: Já to dělal jenom pro prachy. To jste mě naučili vy, šéfe.

* * *

Ve čtvrt na deset se Rosalie Waggenerová zeptala, jestli už může jít domů. Detektivové jí sdělili, že nemůže. Detektivové jí sdělili, že obviňují Hemmingse, Worthyho a Chase ze žhářství a vraždy, a Grimma, Chase a ji z pokusu pašovat do země narkotika.

„Já s žádnými narkotiky nic nemám,“ řekla Rosalie.

„Zaplatila jste za ně,“ řekl Carella.

„Dělala jsem jen poslíčka.“

„Pro negerskýho překupníka,“ řekl Ollie.

„Nech si ty řeči, jo?“ řekl Carella.

„Jaký řeči?“

„Ty svoje předpojatý žvásty,“ řekl Hawes.

„Předpojatý?“ řekl Ollie. „Černej nebo bílej, mně je to jedno, všichni jsou to pacholci. Jaká je v tom předpojatost?“

„To není jedno ale dvojí,“ řekl Carella a Ollie se rozchechtal. Praštil svýma masitýma rukama Carellu a Hawese současně do zad, div že Carellu, který na to nebyl připraven, nepovalil. „Vy se mi líbíte, kluci,“ řekl, „víte co? S váma je fakticky radost dělat, kluci.“

Carella a Hawes na to nic neřekli. Jelikož se Ollie právě vyznal z monumentálně misantropického názoru, Carella přemítal, proč je tak mimořádně poctívá svou náklonností. Hawes naopak zase přemítal, v čem se dopustil chyby. Naznačil snad nějak Olliemu, že stojí o jeho přátelství? Proboha, opravdu nevědomky udělal něco takového?

„Víte, co asi udělám?“ řekl Ollie. „Já si asi zažádám o přeložení na sedmaosmdesátku. Vy se mi fakticky líbíte, kluci!“

Carella a Hawes na to zase nic neřekli. Hawes uvažoval, že jednoho Ollieho na stanici už mají, jenže ten jejich se jmenuje Andy Parker, a jestliže se k nim dá Ollie přeložit, požádá Hawes okamžitě o přeložení na 83. revír. Carella uvažoval, že by do toho jejich blázince zapadl znamenitě – Ollie, další perla jménem Andy Parker, černý policajt Arthur Brown, portorikánský policajt Alexandre Delgado. Budoucnost byla, tak říkajíc, obtěžkána překvapujícími možnostmi. Carellovi při té myšlence přejel mráz po zádech.

„Můžu si odskočit na dámy?“ zeptala se Rosalie.

* * *

Tu noc Carella ne a ne usnout. Převaloval se v posteli a myslel na poslední slova, která u výslechu pronesl Alfred Allen Chase.

„To jste mě naučili vy, šéfe.“

Ne snad že by nechápal, co tím Alfie myslel, nebo na koho tím narážel. Potíž byla v tom, že Carella byl běloch, a jako takový se s Alfieho obviněním těžko dokázal smířit.

Když konečně usnul, ještě dlouho se ze spaní zmítal a převaloval, a zdály se mu samé špatné sny.

edice smaragd svazek 80

Z anglického originálu Bread vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku přeložil Jaroslav Kořán

Obálku a vstupní kresbu navrhl Jaroslav Fišer

Graficky upravil Jan Wild

Vydala Mladá Fronta jako svou 3764. publikaci

Odpovědná redaktorka Hana Žantovská

Výtvarný redaktor Jiří Svoboda

Technický redaktor Břetislav Klíma

Vytiskl Mír, n. p., závod 3, Opletalova 3, Praha 1

10,10 AA, 10,80 VA

Náklad 70 000 výtisků

184 stran

1. vydání

Praha 1977

605/22/82.5 j 13/34 / 2301977

Cena brož. výtisku 18,– Kčs.

* * *

[1] Clearview – krásná vyhlídka;

[2] Diamondback – podle druha chřestýše s kosočtvercovým vzorem na hřbetě (Diamondback rattlesnake, Crotalus adamanteus) – Pozn. překl.

Table of Contents

[1]

[2]

Advertisements